V dnešní době znají Mozartovu operu Únos ze serailu jen operní návštěvníci, v roce 1782 však patřila mezi nejhranější opery vůbec. Podobně jako Titus, i Únos ze serailu vznikl na objednávku, v tomto případě od samotného císaře Josefa II. Toto dílo, jež snoubí tradiční německý singspiel s prvky opery buffy, se s diváky Moravského divadla v Olomouci rozloučilo derniérou 15. ledna 2024, přičemž ve stejném divadle o dva roky dříve svou premiérou oslavilo 240. výročí od prvního uvedení na prknech, které znamenají svět.
Za režií této opery o lásce překonávající nástrahy orientu stojí uznávaná slovenská operní režisérka Andrea Hlinková. Před svým debutem, operní pohádkou Polepetko v banskobystrické Státní opeře v roce 2009, působila jako asistentka režie v operních domech po celém světě včetně Říma, kde spolupracovala například s renomovaným italským režisérem Francescem Espositem. Díky ní a práci ostříleného dirigenta Tomáše Hanáka (kterého diváci Moravské divadla mohou znát z jiné nedávno premiérované opery Ad Matrem) ožilo původní libreto Gottlieba Stephanieho v rozmarném a hravém hudebním nastudování. Zajímavé je, že Stephanie nebyl původem libertista, ale pruský husar, který se později v rakouské části monarchie etabloval jako herec, inspicient a libertista. Navzdory tomuto hendikepu byl ve svém oboru uznáván mimo jiné i Mozartem, který tvrdil, že nikdo nerozumí divadlu tak dobře, jako právě bývalý husar. Zvláštností hudební stránky opery je využití dvou neobvyklých hudebních nástrojů – trianglu a činelu, jejichž zvuk má za úkol navodit atmosféru orientu.
Jak je v tomto hudebním žánru zvykem, mluvené party v českém znění se v představení střídají s pěveckými
výstupy v německém originále. Ty však nejsou určené pro neostřílené operní pěvce a pěvkyně. Není proto náhodou, že Moravské divadlo do rolí Belmonta, Konstance, Blondy, Pedrilla a Osmina nasadilo mistry a mistryně svého oboru: Milana Vlčka (v alternaci s Janem Ondráčkem), Helenu Beránkovou (v alternaci s Elenou Prášilovou Gazdíkovou), Lucii Kordovou (v alternaci s Janou Juríčkovou), Jakuba Rouska (v alternaci s Petrem Martínkem) a Jana Šťávu (v alternaci s Davidem Szendiuchem). Především role Konstance a Osmina jsou pro operní pěvce opravdovou zkouškou, protože kromě náročnosti rozsahu obou pěveckých partů je tu také náročnost hereckého provedení, kdy jsou herci na jevišti téměř neustále v pohybu a musí spolu se zpěvem přirozeně zvládat i často poměrně složité herecké akce. Není divu, že výkony Heleny Beránkové a Jana Šťávy byly na dané repríze náležitě oceněny bouřlivým potleskem ze strany diváků.
Rovněž po vizuální stránce můžeme v případě olomouckého nastudování mluvit o neobyčejné podívané. Ta se rozvíjí už během předehry, znázorňující únos Konstance a Blondy do Turecka. Situace je znázorněna prostřednictvím projekčního plátna, na něž je promítnuta mapa světa se siluetou pirátské lodi simulující plavbu. Za ním pak herci opět jen jako pouhé siluety inscenují únos žen, následně je pak vidět siluetu muže s kyticí, který ve chvíli, kdy zjistí, co se stalo, nasedá do malé loďky a začíná velkou loď pronásledovat – jedná se o Belmonta, jak mohou diváci spatřit ve chvíli, kdy je plátno odstraněno a otevře se jim pohled na celé jeviště.
Scénografické řešení předkládá divákovi barvotiskový typizovaný obraz orientu: Pašův palác, kam byly ženy odvlečeny, je například znázorněn pomocí paravánové vyřezávané konstrukce s klasickými orientálními vzory, které si obvykle spojujeme s tamní, zejména tureckou kulturou. Konstrukce se během představení několikrát otevírá a zavírá coby dveře pašova paláce, které krom stráží hlídá i jeho oblíbenec Osmin. Ten svou práci bere zjevně velmi vážně, jak je vidět z jeho pravidelných obhlídek paláce, při nichž dává bedlivý pozor, co se kde šustne. Ve chvíli, kdy jsou „vrata“ dokořán, mají diváci možnost spatřit nejrůznější podoby pašova paláce: od kouzelné zahrady s palmami kypící bujnou zelení a hrající všemi barvami cizokrajných květů, o kterou se s veškerou péčí stará Blonda, po pašovu soukromou koupelnu, ve které se odehrává klíčová scéna Konstancina odmítnutí. Ve vizuálním řešení inscenace i jednotlivých situacích se objevuje i celá řada explicitních odkazů na muslimskou kulturu: ženy ve sboru a služebné paši Salima nosí nikáb, o jeho zábavu se starají břišní tanečnice, zobrazen je také známý tanec Tanoura, při kterém muži tančí dokola v dlouhých vlajících sukních, a nechybí ani shisha neboli vodní dýmka nebo salát – povinné denní modlitby, které jsou jedním ze základních pilířů islámu. K zobrazení těchto denních motliteb napomáhá jednak postava imáma – muslimská obdoba kněze, který ovšem svým kašláním a kýcháním neustále narušuje její průběh –, a jednak nasvícení jeviště, které svými proměnami naznačuje změnu denní doby.
Kostýmy postav jsou vybrány s ohledem na místo děje, ale i na samotný typ opery: odkazují na kulturu orientálních serailů a zároveň se v nich odráží barevnost, hravost a komičnost opery buffy, přičemž barva ošacení některých postav leccos vypovídá i o jejich vzájemném vztahu. Například zelená barva šatů Konstance v kombinaci se zelenou barvou vlasů a kníru Belmonta naznačuje, že patří k sobě – tvoří pár. Podobně Konstance má v době zajetí na krku červené okruží barevně korespondující s kostýmem stráží a poddaných u pašova dvora jako vizualizaci skutečnosti, že ji paša „vlastní“.
Krom humorných pasáží, když například Blonda depiluje Osminova záda nebo se Pedrillo snaží usmrtit jedovatého hada výpary z vlastní boty, se objevují v díle také vážněji laděné situace a obrazy, které připomínají těžký osud unesených žen. Například když Konstance zpívá árii o svém neštěstí, které plyne z jejího odloučení od Belmonta a neustávajících snah paši Salima vzít si ji za ženu, snaží se jí Blonda rozveselit tím, že jí přinese jejího oblíbeného ptáčka v kleci. Konstance v jednu chvíli zvažuje, že by ptáčka pustila, nakonec ho ale vrací zpátky do klece a dále usedavě naříká. Osud ptáčka se tak stává dojemnou metaforou jejího vlastního osudu, kdy i ona sama je podobně lapena v kleci a útěkem si nepomůže, jelikož nemá kam jít. Podobně důležitým momentem je povinná večerní modlitba v serailu, kdy je Konstance donucena vzít si nikáb a jít se modlit s ostatními. V průběhu motlitby však vstává a nikáb odhazuje se slovy „Tohle není můj svět,“ čímž se zdůrazňuje skutečnost, že Konstance a její služebná nedobrovolně uvázly v místě, které je pro ně nejen nepřátelské, ale i bytostně cizí. Otázka je, jestli inscenátoři domysleli, že propojení tureckého serailu šestnáctého století coby prostředí v ději opery jednoznačně antagonistického s aktuální muslimskou kulturou ve výsledku utvrzuje paušalizující negativní stereotypy ohledně tohoto kulturního okruhu. Nebo se dokonce jednalo o záměr? To není z celkového režijně-dramaturgického konceptu opery zřejmé.
Komická rovina opery ale nakonec převažuje, a to i v sebereferenčních momentech, které diváka vytrhnou z poklidného sledování dramatického děje a přinutí jej, aby obrátil zrak sám na sebe. Tak je tomu například ve scéně, kdy je naplánován útěk obou žen a je zapotřebí se šikovně zbavit dozorce Osmina. Sluha Pedrillo Osmina opije, i přes jeho počáteční odmítání. Poté oba zpívají a radují se spolu, následně vystoupí na kraj pódia, ukazují na diváky a smějí se, že vidí tučňáky. Tento metadivadelní žert odkazuje na skutečnost, že ještě do nedávné doby bylo ve zvyku nosit do opery frak nebo aspoň klasický černý oblek. Podobně v nejvíce vypjaté chvíli, kdy Osmin polapí oba milenecké páry a zpívá svoji vítězoslavnou árii, vstupuje na jeviště paša Salim s otázkou, co je to tu za podivný a hrozný rámus, na což mu Osmin odpovídá, že se jedná o Mozarta.
Opera Únos ze serailu ve zpracování Moravského divadla Olomouc představovala na repertoáru divadla příjemně odpočinkovou inscenaci, i když šlo o možná až příliš stereotypizovaný pohled na minulou i současnou muslimskou kulturu. Perfektní pěvecké výkony, doplněné pořádnou dávkou šikovně rozehraného jevištního humoru, však umožnily propadnout na několik hodin kouzlu Mozartovy hudby a fantastického světa „kdesi daleko“, ve kterém láska nakonec překoná všechny překážky a kde padouchovi zůstane když už nic, aspoň plyšová opička.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO – Únos ze serailu
- Libreto: Gottlieb Stephanie
- Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
- Hudební nastudování: Miroslav Oswald
- Dirigent: Tomáš Hanák
- Režie: Andrea Hlinková
- Sbormistr: Lubomíra Hellová
- Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká
- Hrají: Pavel Hekela, j.h., Helena Beránková, Lucie Kordová, j.h., Milan Vlček, j.h., Jakub Rousek, Jan Šťáva, j.h., Vojtěch Pačák
Premiéra 10. června 2022, psáno z derniéry 15. ledna 2024.
FOTO: Moravské divadlo Olomouc
