Inscenace Bal@da je horkou novinkou olomouckého Divadla na cucky. V režii Tomáše Soldána a ve spolupráci studia SEN se před očima diváka rozvíjí příběh na motivy pravdivých událostí o prvním českém teroristovi Jaromíru Baldovi, který v roce 2017 pokácí motorovou pilou stromy, které dopadnou na vlakovou trať a na pár hodin zcela ochromí její provoz. Důvod? Dozvěděl se z internetu, že do Česka míří vrazi z východu a s nimi i plán na ovládnutí jeho milované zemičky.
Inscenace je rozdělena do 17 krátkých kapitol (balad), kterými nás většinou provází kočka (Drahomíra Králíčková) coby vypravěč. V baladách se poté promítají nejrůznější bezejmenné, výrazně stylizované postavy představující nejen volnou jevištní paralelu samotného Baldy a jeho manželky, ale také generické české důchodkyně komentující témata inscenace, jako je osamělost, neschopnost chápat překotně se měnící svět nebo stereotypy, které si společnost vytváří ohledně lidí v důchodovém věku. Zcela zásadní je přitom postava, kterou sám režisér označuje jako „youtuberku“ Ivanu (Ivana Kytlicová).
Youtuberka Ivana je nonkonformní trendy důchodkyně, která pravidelně surfuje na sociálních sítích. Její
největší zábavou je počítání tzv. „sleďů“ (výraz označující počet sledujících jejích příspěvků na nejmenované síti). Tam Ivana často ventiluje svoji každodenní frustraci, zejména ze své kočky. Počet „sleďů“ výrazně vzroste potom, co „začne šířit pravdu“, což není nic jiného než opakování xenofobních narativů pramenících z migrační krize. Jedná se o ztělesnění dezinformací, se kterými přichází do styku nejen česká široká veřejnost a které dle výzkumů dokáží přesvědčit mimo jiné právě starší ročníky, což je i případ postavy, která ve světě inscenace odkazuje na Jaromíra Baldu (Zdeněk Rajtr). Právě postava Ivany, i když to sama pochopitelně nikdy nepřizná, je do jisté míry přímo odpovědná za pozdější čin Baldovy postavy. Na tento fakt odkazuje video s Ivanou, která do kamery prohlásí, „Já jsem mu tu pilu do ruky nedala“ potom, co si postava Baldy oblékne neprůstřelnou vestu, do rukou vezme motorovou pilu a s ledovým výrazem ve tváři zmizí z jeviště. Tato věta je mimo jiné parafráze reálné výpovědi členky jedné nejmenované politické strany, k jejímuž smýšlení se skutečný pan Balda hlásil.
Sám divadelní Jaromír Balda je prostřednictvím Zdeňka Rajtra zobrazen jako postarší pán, který bydlí se svou ženou v malém útulném domečku. Ten je jevištně naznačen dřevěným výsekem černé barvy s dvěma otvory sloužícími pro příchody a odchody postav, který připomíná starobylé domečky na počasí s panáčkem a panenkou, do nichž jsou občas postavy pana Baldy a jeho ženy (Olga Kvapilová) stylizované, případně se v nich všechny postavy v průběhu jedné z balad střídají, tak jako figurky na orloji. V popředí se nachází zvonkohra, dva pařezy a kovové vědro. Levou stranu jeviště pak na dokreslení příbytku postaršího páru kdesi na okraji civilizace lemuje malý polorozpadlý plot. Hudba hrající v pozadí se nese v jemném nádechu tradičních folklórních písní a evokuje v divákovi prostou idylku venkovského života. Chování starého muže-Baldy však této idylce neodpovídá. Je zcela pohroužen do svého iluzivního světa lží a polopravd, které s chutí konzumuje. To se projevuje například na jeho rozhovorech se ženou, které postrádají jakýkoli smysl. Tato nereálnost jeho vnitřního světa je ještě navíc podpořena hereckou akcí, kdy oba herci dodávají díky svým pohybům postavám náznak neživotnosti až loutkovitosti. Rozhovor navíc nevychází z úst postav, ale jedná se o voiceover, čímž se dojem neskutečnosti či mimoběžnosti ještě posiluje.
Střídající se postavy přinášejí na scénu různorodá témata. Vrátíme-li se k panu Baldovi, je to zejména konzumování dezinformací, které vede k osobní radikalizaci jedince, jež může v krajním, ale reálném případě vyústit až v teroristický čin, kterého se – paradoxně – hoaxy zmasírovaní lidé tolik bojí. V případě „youtuberky“ Ivany se dá mluvit o využívání dezinformací za účelem osobního zisku a naprostém pohrdání vlastní internetovou stopou a dopady, které může mít. Dále inscenace ukazuje na frustraci, jež má u různých postav různé projevy, podobně jako je tomu v otázce identity. To poslední nejlépe ukazuje další důležitá postava inscenace – Bílá Vrána (Marta Cvoligová).
Ta se představí divákům v páté kapitole s názvem „Světlo“. Bílá Vrána otevřeně mluví o problematice tetování, o tom jak ji do něho všichni nutí, avšak ona věří v čistou bílou kůži. Tato až fanatická posedlost neposkvrněností je v inscenaci skvěle podtrhnuta opakujícím se odříkáváním modliteb a požehnáním ostatních postav, snad v odkazu na relativně větší pobožnost starších lidí či proto, že představa čistoty a neposkvrněnosti je vedle fašizoidních přístupů ke světu zejména doménou náboženství. Časem se u Bílé Vrány začne rozvíjet paranoia, že je lovenou zvěří a že jakmile ji dopadnou, bude potetovaná a poskvrněná, a ztratí tak svou svobodu. Alegoricky bychom tento strach z tetování mohli přirovnat i ke strachu z očkování, který je i v 21. století stále aktuální, zejména v souvislosti s nedávnou pandemií COVIDu, kdy se někteří, opět zejména starší lidé pod vlivem dezinformací odmítali nechat proti smrtelné nemoci naočkovat. Na téma osobní identity a frustrace poté navazuje malá holčička (Soňa Lánská), která ve své kapitole „Čekám, až mi vyroste“, líčí svou frustraci z poznání, že jí nikdy nenaroste penis. Tato deníkově vtipně podaná kapitola poukazuje na problém, se kterým se potýká spousta dnešních mladých lidí: problém pohlavní identity a genderové příslušnosti.
Inscenace se aktivně snaží probudit spícího diváka k činu. Chce, aby přemýšlel a uvažoval nejen nad hrou samotnou, ale zejména nad postavením seniorů v naší společnosti, což dokazují i některé na první pohled zvláštní scény, například když postavy při monologu „youtuberky“ Ivany performují zjednodušenou verzi maorského tradičního tance Haka, což má poukázat v širším kontextu na to, že i senioři chtějí být slyšeni. V kontextu samotné inscenace a ve spojení s postavou Ivany pak můžeme mluvit o potřebě získat si pozornost i za cenu šíření xenofobních názorů a zastrašování běžných „sleďů“.
Ačkoliv je toto autorské dílo inscenováno neprofesionálními herci, s jednoduchou scénografií a nenápadnými kostýmy, dokáže divákovi předat poselství hrozby dezinformací a nastavit zrcadlo pravdy – můžu se beze všeho spolehnout na pravdivost informací, které konzumuji? Ne. Jsou informace, které sdílím dál s ostatními pravdivé? To záleží na zdroji. Stojí inscenace Bal@da za návštěvu? Rozhodně.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO NA CUCKY OLOMOUC – Bal@da
- Text a režie: Tomáš Soldán
- Hudba: Markéta Ptáčníková
- Výprava: Jana Hauskrechtová
- Produkce, inspice: Petra Pánková
- Hrají členové a členky studia SEN: Dana Kubisová, Drahomírá Králíčková, Ivana Kytlicová, Jana Hale Přichystalová, Jarmila Czaberová, Olga Kvapilová, Marcela Příhodová, Marta Cvoligová, Soňa Lánská a Zdeněk Rajtr
Premiéra 13. prosince 2024, psáno z reprízy 16. prosince 2024.
FOTO: Divadlo na cucky
