Činoherní soubor Moravského divadla Olomouc se rozhodl v nové divadelní sezóně vsadit na výhradně českou dramatickou a literární tvorbu. Divákům nabízí možnost vidět starší a kanonická díla v novém divadelním kabátě i zcela neotřelé autorské kusy. Sezónu tak otevřela Kytice Karla Jaromíra Erbena, která měla svou premiéru v Moravském divadle před téměř dvaaosmdesáti lety. Její mladší sestra byla uvedena na konci letošního září ve velkolepém stylu, jelikož společně s Kyticí se na divadelní olomoucká prkna vrátil i renomovaný slovenský režisér Marián Pecko, který s divadlem dříve spolupracoval na inscenaci Petr a Lucie nebo Pan Scrooge.
Inscenace není tvořena ze všech třinácti balad ale z osmi, které podle svého nejlepšího úsudku vybrali režisér spolu s dramaturgyní Moravského divadla Michaelou Doleželovou. Ti se taktéž pokusili o svéráznou dramatizaci, ve které se každá balada nese v duchu rozdílného režijně-dramaturgického přístupu. Výsledkem je neuvěřitelná škála jevištního zpracování, hereckých výkonů, děsivě atmosférické hudby Róberta Mankoveckého a směsice divákových emocí. To, co však vyčnívá nad samotné zpracování balad, je dominantní kulisa v podobě neuvěřitelně vysoké skleněné stěny, která se táhne po celé délce jeviště. Tato stěna je tvořena kovovou konstrukcí, přičemž spáry, které drží jednotlivá skla na místě, zároveň v celé stěně vytváří pomocí pantů okna různých velikostí. Tato stěna symbolizuje pomyslnou hranici mezi naším světem a světem nadpřirozena, světem lidí na straně jedné a světem duchů, umrlců a vodníků na straně druhé. Smrt postav tak nikdy není na scéně vyobrazena explicitně, postavy jednotlivých balad, ve kterých dochází k jejich úmrtí, jednoduše projdou jedním z oken na „druhou stranu.“
Samotné představení začalo již při prvním zvonění, kdy se herečka Vendula Nováková usadila na jednu ze židlí přítomných na scéně. Pozorovala hemžení diváků v hledišti, ti zase na oplátku hleděli na herečku se zájmem i nevyslovenou otázkou: „Co tam dělá?“ Scéna se nezměnila ani po druhém zvonění. Při třetím si získala herečka ještě větší pozornost diváků ve chvíli, kdy opustila své místo, přišla k mikrofonu a upozornila diváky, aby si vypnuli svá mobilní zařízení. Poté ovládla divákovu pozornost recitací úryvků z balady Záhořovo lože, které rozehrávala jemnými gesty, jinak téměř bez pohybu kolem jedné ze židlí umístěných v prostoru. Zdánlivý melancholický klid naruší herečka ve chvíli, kdy se přiblíží ke skříňovým dveřím, které jsou taktéž součástí skleněné stěny, a do široka je otevře. Jako zástup chodících nemrtvých se s prázdnýma očima za doprovodu podivně nepříjemné hudby vyrojí zbytek členů činoherního souboru, obkrouží spolu jeviště a postupně si posedají na scénu, nebo z ní mizí v závislosti na tom, kdo z nich hraje v nadcházející baladě, kterou je Holoubek.
Jednotlivé balady pak rozvíjejí svou vlastní tematiku, která je nastíněná v literární předloze. Například právě zmíněná balada Holoubek vykresluje mravní vinu hlavní ženské protagonistky (Kristína Jurková), která zabila svého milovaného a později se znovu provdá za mladého muže. Dohání ji ale pocit viny, který je v inscenaci vyobrazen jako odporná skřípavá melodie, připomínající poškrábanou gramofonovou desku. Žena začíná šílet. Aby toho nebylo málo, u okna jí sedává holoubek, který znázorňuje její vinu a jejího mrtvého muže. Nakonec žena spáchá sebevraždu skokem do řeky a shledává se s ním „na druhé straně.“ Jevištní zpracování jde však dál za tento dějový rámec. Díky prosklené stěně můžeme spolu se ženou jejího holoubka vidět také. Nejedná se však o doslovného ptáka, ale o herce Lukáše Červenku, který s andělskými křídly hraje onu nesnesitelně tesklivou melodii na housle.
Vedle velkolepého scénografického zpracování je třeba poukázat i na výrazově a často i fyzicky náročné herecké výkony, které jsou součástí každé z v inscenaci obsažených balad. Velmi působivý byl herecký výkon Jana Vrbackého, jež je benjamínkem činoherního souboru Moravského divadla. Režisér Marián Pecko si pro něj připravil nelehký úkol, když mu přisoudil roli Vodníka ve stejnojmenné baladě. Tato role je náročná zejména po pohybové stránce a vyžaduje nemalou fyzickou sílu. V případě Vodníka se totiž za onou skleněnou stěnou nachází podobná, menší konstrukce ve tvaru kvádru se zeleným nasvícením. Tato konstrukce představuje Vodníkovu říši. Celá konstrukce je vybavena množstvím popruhů, tyčí a lanek. Díky nim se v nich herec může pohybovat tak, že to vypadá, jako by ve skutečnosti plaval ve vodě. Na to však, aby byl schopen se z této konstrukce dostat ven, musí vyšplhat směrem vzhůru ‒ dokonce ke konci balady, kdy Vodník překračuje hranici mezi naším a nadpozemským světem, je herec donucen vyšplhat na samotný vrchol prosklené stěny. Poté Vodník překročil hranici svého a našeho světa ve chvíli, kdy se herec elegantně spustil na rám skříně. Z patra, téměř doslova, pak pozoroval svou milou a jako soudce i kat pronášel závěrečná slova svého monologu.
Samotný kostým vodníka se oproti této pohybové a scénografické opulentnosti omezil jen na kalhoty a občasné skvrny bílé barvy na hercově těle. Tento autorský přístup k postavě jde proti převažující tradici zobrazování Vodníka, kterou nacházíme v domácím i v okolním folklóru: Typizovaná postavička Vodníka coby relativně milého zeleného mužíka se šosy, ze kterých kape voda, pokuřujícího dýmku a sbírajícího dušičky do keramických hrníčků, je známý fenomén, zpopularizovaný především ilustracemi Josefa Lady. Originální zobrazení vodníka ve slovanské mytologii je ovšem více podobné démonovi nebo skřetu, a právě k němu pojetí postavy v inscenaci volně odkazuje.
Jak již bylo zmíněno, každá balada je pojednána prostřednictvím jiného tvůrčího přístupu. Tři z nich se však zcela vymykají očekávání diváků ohledně „klasické“ dramatizace kanonických příběhů, které všichni tak nějak známe a tušíme, co od nich očekávat. Jsou to Zlatý kolovrat, Dceřina kletba a Svatební košile. Po skončení Vodníka přichází na scénu Natálie Tichánková, Romana Julinová, Kristína Jurková, Vendula Nováková, Lenka Kočišová a Jana Posníková, usadí se vedle sebe na židle a omlouvají se divákům, že následná balada bude jiná, než čekali, jelikož ať se snažily jak se snažily, nepovedlo se jim přijít na vhodné jevištní zpracování a považují tak tuto baladu za nedramatizovatelnou. V tuto chvíli mluví o baladě Zlatý kolovrat. Následně se divákům snaží tuto tezi přiblížit rozborem. Celý výstup má náboj vtipného semináře analýzy dramatu, přičemž zazní i otázky na misogynii, propracovanost postav v baladě, případné kuplířství, podivnou podnikatelskou činnost starce nebo existenci „mýtických bytostí“ (Běžjechvat). Předstíraná, avšak uvěřitelná vážnost hereček v kombinaci s naprosto absurdními tezemi vytváří humornou koláž, při které nejeden divák vyprskne smíchy. Jde tak o příjemné odlehčení a proložení jinak poměrně temně laděné inscenace.
Dceřina kletba (hrají: Lenka Kočišová, Kristína Jurková) je oproti ostatním baladám rovněž unikátní. Jako jediná je nastudovaná ve slovenském jazyce, což jí dodává další rozměr a srdce drásající poselství, neboť slovenský překlad Kytice podle mého soudu často lépe vykresluje jednotlivé akce, situace nebo chování postav, a zejména jejich emocionální naléhavost. Originální balada vypráví příběh o mladé dívce, která zabije své dítě. Za trest je odsouzena k popravě na šibeničním vrchu. Matka se jí v posledních chvílích života ptá, co by vzkázala svému milému a jí samotné, své matce. Žena oba proklíná, milého proto, že jí lhal, matku proto, že jí „zvůli dávala.“ Slovenský překlad ale konkrétněji doslovuje, co původní balada jen naznačuje – matka byla ta, co „dohodila“ mládence dívce, i přes její odmítání. Dítě tak lze považovat za výsledek znásilnění. Dcera v posledních chvílích života na otázku, co nechá své matce, suše odpoví: „Tebe kliatbu, čo už iné…“
Svatební košile, ač je jednou z nejděsivějších balad celé sbírky, láká diváka na příjemnou kabaretní podívanou. Konferenciérem (kabaretním vypravěčem) se zde stává postava neznámého umrlce (Lukáš Červenka), který si jednotlivé části balady prozpěvuje se strašidelně nepříjemnou veselostí, přičemž u některých se sám doprovází na klavír. Avšak umrlčí kabaretní zábava se liší od té lidské, jelikož zábavou nemrtvých je pohled na dívku v nesnázích, na kterou si brousí své umrlčí drápy její drahý zesnulý (Petr Vaněk). Umrleckého konferenciéra společně s dívčiným nemrtvým milým baví dívku stavět do nepříjemných situací – sám konferenciér například dívce nabídne bibli nebo malý krucifix, dívka si je ochotně bere, jen aby o chvíli později tyto věci její milovaný s úsměškem zahodil.
Nové „Moravské“ zpracování Kytice si po právu zasloužilo bouřlivý potlesk ve stoje, který na zhlédnuté repríze získalo. Je to jen důkaz toho, že i stará Kytice může pořád vonět, jestliže se tvůrce nebojí při inscenaci „starobylého“ textu trochu odvázat.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Kytice
- Předloha: Karel Jaromír Erben
- Dramatizace: Marián Pecko, Michaela Doleželová
- Režie: Marián Pecko
- Dramaturgie: Michaela Doleželová
- Scéna: Pavol Andraško
- Hudba: Róbert Mankovecký
- Kostýmy: Eva Farkašová
- Hrají: Jan Vrbacký, Kristína Jurková, Romana Julinová, Tomáš Krejčí, Vendula Nováková, Jana Posníková, Lenka Kočišová, Natálie Tichánková, Petr Vaněk, Tomáš Krejčí, Lukáš Červenka
Premiéra 27. září 2024, psáno z reprízy 14. října 2024.
FOTO: Moravské divadlo Olomouc