Zpět na výpis článků

Titus: Tradiční dílo v netradiční podobě

Jedna z posledních oper hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta o římském císaři tak laskavém, že dokázal svému příteli odpustit i plánovaný atentát a požár Kapitolu. Dílo, jež vzniklo na zakázku českých stavů ku příležitosti korunovace panovníka Leopolda II. na krále českého a jehož název v překladu z italského originálu zní Velkorysost Titova. Tak se dá popsat málo uváděná opera Titus, která měla premiéru v Praze roku 1791 a jejíž nové nastudování je nyní součástí repertoáru Moravského divadla Olomouc.

Tohoto nastudování se zhostila dvojice Veronika Kos Loulová (Kouzelná flétna na Stalinovi, Rusalka na Povlači, La Traviata) a Jiří Havelka (Plukovník Švec, Elity, Dechovka, (VY)KOUŘENÍ). Přestože má každý z tvůrců rozdílné divadelní zázemí a přístupy k opernímu žánru (Kos Loulová je operní režisérka, Havelka se specializuje především na činohru), Titus není jejich prvním společným operním počinem. Tím je Zabijačka, která měla premiéry 1. a 2. března 2023 jakožto projekt v koprodukci Moravského divadla Olomouc, kulturního centra Vzlet, divadla Vosto5 a nezávislého uměleckého kolektivu RUN OPERUN, který inscenuje operní díla tak, aby se vyjadřovala k současným tématům.

Děj Mozartovy opery se odehrává v antickém Římě. Ctižádostivá dcera nedávno zesnulého císaře Vitellia (Radoslava Müller v alternaci s Barborou Pernou) touží po moci a novém císaři Titovi (Marek Žihla v alternaci s Vilémem Cupákem a Jakubem Rouskem), který o ni však nejeví zájem. Jako pomstu za jeho odmítnutí zmanipuluje Vitellie Sixta (Vojtěch Pelka), aby podpálil město a spáchal (neúspěšný) atentát na Tita. Titus v Moravském divadle však mísí prostředí antického císařského paláce s kontextem dnešní doby. Antický Řím je zprvu zdánlivě nahrazen korporátem a zesnulý císař je zde vyobrazen coby ředitel či majitel firmy. Alespoň k tomu odkazují kostýmy zohledňující dress code korporátního prostředí a také scénografické řešení, kterému se budu věnovat později. To se však mění ve chvíli, kdy na jeviště přichází Titus. Jeho kostým, jenž tvoří tunika s loricou a korunou z myrty, odpovídá spíše antice nežli současnosti. V průběhu představení pak i všechny ostatní postavy zamění své moderní ošacení za antické tógy a řízy, přičemž tyto převleky se nedějí náhodně, ale jsou dějově motivované. První, kdo “převlékne kabát“, je Sixtus – přítel Tita a zároveň Vitelliin milenec a nástroj pomsty. Učiní tak poté, co mu Titus oznámil, že hodlá pojmout jeho sestru Servilii (Arielle Yuhyun Jeon v alternaci s Helenou Beránkovou) za ženu, ačkoli ta má svého vlastního nápadníka Annina (Eliška Zajícová v alternaci s Annou Moriovou). I Servilie je později donucena změnit své ošacení, což funguje jako metafora skutečnosti, že s novým vedením firmy/státu nastupuje i nový řád. Změna šatstva také nese hlavní myšlenku díla, kterou je v pojetí Kos Loulové a Havelky otázka vnímání opery coby vysokého a vznešeného uměleckého žánru, který je však zároveň vzdálený realitě moderního diváka stejně jako podobně vnímaná starověká antika.

Kostýmy nejsou jediným prvkem, který toto téma v inscenaci nese. Podobným způsobem vztah mezi vznešenou a archaickou antikou a moderním dneškem tematizuje také scénografie. Jak už bylo řečeno, v úvodních scénách má divák pocit, že sleduje postavy působící v nějaké významné firmě, soudě podle jevištních dekorací, které zahrnují moderní židle, kopírku nebo kávovar, ostrahu, která občas někoho vyvede ven, a také sbor zaměstnanců, kteří neustále někam pospíchají a přecházejí z místa na místo. V pozadí scény si lze nicméně všimnout typických antických sloupů, před nimiž se nachází obraz rovněž odkazující ke známé antické ikoně: kapitolské vlčici kojící Romula a Réma. Tím, jak Titus postupem času stále více a více upevňuje svou pozici, ubývá věcí z přítomnosti a na jevišti začínají dominovat objekty z minulosti. Než uběhne první polovina inscenace, je jeviště vráceno zpátky v čase do dob antiky. Zmíněné sloupy jsou výrazněji nasvícené, a o to markantněji vynikne jejich starobyle vznešená zdobnost. Nechybí ani schody připomínající amfiteátr, které imitují kurii, místo, kde jak je známo zasedal římský senát. Zmíněné svícení, respektive jeho proměny a významy, které nese, je jedním z klíčových stylových postupů celé inscenace. Z počátku je scéna nasvícena chladnou modrou, vyjadřující smutek ze ztráty bývalého vedení státu, ale také chladné prostředí korporátu nebo neosobní vztahy moderního světa obecně. S příchodem Tita a návratem k antické „podstatě“ opery je tato barva nahrazena hřejivou žlutou, poukazující na (optimisticky chápanou) změnu politického vedení a také na Titovu povahu, která je v libretu i v inscenaci vykreslena jako mírná a laskavá. Vrcholem light designu je pak spektakulárně pojatý požár města, kdy sbor i hlavní postavy sedí na jednom místě uprostřed jeviště, nasvíceni rudým světlem s místy probleskující oranžovou, jež působí, jako by celý prostor skutečně ovíjely plameny ohně. Na hlavy všech pak dopadají černé konfety, znázorňující popel z hořícího města.

Podobně spektakulárním zážitkem byl v hudební rovině pěvecký výkon kontratenoristy Vojtěcha Pelky v roli Sixta. Jeho neuvěřitelně zvládnuté výšky v sólových áriích i duetech byly během zhlédnuté reprízy náležitě oceněny bouřlivým potleskem, stejně jako umělecká práce dirigenta Petra Šumníka, který se také podílel na hudebním nastudování opery, a orchestru Moravského divadla. Na rozdíl od jiných slavných oper W. A. Mozarta je Titus více postaven na sólových áriích, které dávají sólistům, jimž ve dvou nejdůležitějších áriích sekunduje klarinet coby oblíbený a hojně využívaný nástroj éry klasicistních oper, možnost vyniknout. Pro všechny Mozartovy opery jsou také typické efektní předehry a střídání recitativů, prózy a rozsáhlých hudebních čísel, což odpovídalo vkusu dobového publika. O více než dvě stě let později však muselo původní libreto projít významnými škrty zejména v recitativech, které jsou pro současný vkus často příliš dlouhé.

Druhá polovina představení je svou vizuální podobou od předchozí části diametrálně odlišná a funguje jako jakýsi její pandán. Opět dochází k časovému skoku, tentokrát zpátky do přítomnosti. Dějištěm je prostor jakéhosi starobylého muzea, kdy protagonisté zpívají finálové árie o soudu Sixta a milosrdenství Titově v podobě soch-exponátů, zatímco je skupina archeologů zbavuje nánosů staletého prachu. Tato jevištní metafora působivě rozvíjí a doslovuje dříve zmíněné téma inscenace, poukazující na stereotypní vnímání opery, podobně jako antického dědictví, jako něco archaického a nesouvisejícího s potřebami moderního konzumenta umění. Loulová s Havelkou naznačují, že takový přístup k opeře – například představa, že inscenace klasické opery se musí do puntíku držet originálních libret – jí v důsledku škodí, protože ji zbavuje její živosti a přirozeného sepětí s publikem.

Opera Titus v Moravském divadle tak možná nebude operou vhodnou pro konzervativně smýšlejícího diváka, který není ochoten vystoupit ze svých představ o daném žánru a o podobách jeho jevištního ztvárnění. Avšak otevřeně smýšlející diváci získají zajímavý kulturní zážitek, který v nich bude ještě dlouho rezonovat. Po roce Veroniky Kos Loulové ve umělecké šéfky opery Moravského divadla je každopádně zřejmé, že v Olomouci začala éra nové opery „dělané jinak“ – což je povzbudivé.

Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • MORAVSKÉ DIVADLO – Titus
  • Libreto: Pietro Metastasio, Caterino Mazzolà
  • Dirigent: Petr Šumník
  • Režie a dramaturgie: Jiří Havelka, Veronika Kos Loulová
  • Scéna a light design: Wariot Ideal
  • Kostýmy: Andrea Králová
  • Hrají: Marek Žihl, j.h., Vojtěch Pelka, j.h., Anna Moriová, David Szendiuch, j.h., Radoslava Müller a Arielle Yuhyun Jeon, j.h. Spoluúčinkuje orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc.

Premiéra 19. května 2023, psáno z reprízy 8. prosince 2023.

FOTO: Moravské divadlo Olomouc

Poslední články autora

Únos ze serailu: Kousek Turecka v olomouckém divadle

Ad Matrem: Symfonie o hledání ztraceného chlapce