Činoherní scéna Městského divadla v Brně uvedla 10. února v předpremiéře inscenaci Pohled z mostu v režii Stanislava Slováka. Příběh amerického dramatika Arthura Millera
v překladu Jana Grossmana sleduje osudy emigrantů v 50. letech 20. století v oblasti Brooklynu. Postavy představují širokou škálu charakterů, které dokazují, že nic na světě není černobílé
a nemůžeme nad lidmi vynášet soudy jen na základě letmých dojmů.
Přístavního dělníka Eddieho Carbonea (Petr Štěpán) a jeho ženu Beatrice (Markéta Sedláčková) poznáváme jako postavy, jež mají srdce na dlani. Vychovávají osiřelou neteř Catherine (Barbora Slaninová) a pomáhají nelegálním uprchlíkům z Itálie, kteří do USA přicházejí za vidinou lepší budoucnosti, nebo přinejmenším výdělku. Eddieho láska ke Cathie však, zdá se, překročila meze otcovských citů. Naneštěstí se Cathie zamiluje do jednoho z bratří, již u rodiny Carbone hledají útočiště. Rodolfo (Martin Mihál) je laskavý snílek s duší a nadáním umělce, což je Eddiemu trnem v oku a snaží se Catherine přesvědčit, že je Rob homosexuál a chce ji jen využít pro získání občanství. Druhý z bratří, Marco, je naopak málomluvný dříč, který je ochoten udělat cokoliv pro svou rodinu, a ve chvíli, kdy má být Eddieho přičiněním deportován zpět do zchudlé Itálie, ukáže se, že tichá voda břehy mele – a mele především zrádce.
Další důležitou postavou příběhu je Eddieho manželka Beatrice, jež na první pohled působí jako nezdolná žena, brzy se však ukáže, že snadno podléhá manželově vůli. Na rozdíl od Catherine, která sice Eddieho miluje bezmeznou a naivní láskou, jeho činy ji však donutí dospět
a vystřízlivět. Ta své kroky, na rozdíl od Beatrice, řídí dle vlastní, nikoliv jeho vůle. Povahu vztahů mezi Eddiem, Beatrice a Cathie můžeme vytušit už z jejich vzájemného fyzického kontaktu – zatímco mezi Eddiem a jeho ženou v podstatě absentuje, v případě Catherine naopak převládá. Catherine a Eddie se nejen často objevují v těsné vzájemné blízkosti, také často pozorujeme jejich letmé dotyky. V úvodu se Cathie usadí Eddiemu na klín a ze slov Beatrice se dozvídáme, že Catherine navštěvuje Eddieho v koupelně a pohybuje se před ním ve spodním prádle. Ačkoli to dělá nikoliv ve snaze Eddieho okouzlit, ale jen z čistě dětské naivnosti, probouzí se v Eddiem sexuální touha, kterou se sice postava snaží popírat, přesto vytváří konflikty mezi postavami.
V inscenaci sledujeme také určitý paradox stran povahy hlavních postav – Eddie například po celou dobu ostatní postavy varuje, že na každém rohu může číhat nepřítel, před nímž je třeba mít se na pozoru. Nakonec se ale takovým nepřítelem stane on sám, když nahlásí Marca a Rodolfa imigračním úřadům. Ve chvíli, kdy žádá Marca, aby vrátil jeho jménu čest, ho ani na moment nenapadne, že jeho čest nepošpinily cizí urážky, ale činy, kterých se sám dopustil.
Celým představením provází postava advokáta Alfieriho (Petr Halberstadt), díky jehož vstupům se chronologicky vyprávěný příběh mění na rekonstrukci událostí, jež vedly k tragickému konci, před kterým advokát po celou dobu varuje. Alfieri se snaží na život dívat pragmaticky, všechno racionalizuje, ale nechybí mu určitá míra empatie. Obsah jeho monologů pomáhá zachovávat střízlivý odstup od konání postav, aniž by se je snažil očistit, pouze se vyhraňuje proti rychlým soudům a polarizování světa na „ty dobré“ a „ty zlé“. Konstrukce inscenace se díky jeho vstupům blíží brechtovskému epickému divadlu a vzhledem k tématu je naplněn i Brechtův požadavek na zobrazení sociální situace, kterou mají diváci kriticky posoudit.
Scénický prostor obsahuje několik výrazných dominant, dotvářených hereckými výstupy. Na jevišti stojí konstrukce v šedivých odstínech, v jejíž symbolice se ukrývá množství významů. Jednak připomíná neosobní betonovou džungli města, jednak je její šedivé spektrum připomínkou oné nejednoznačnosti lidských charakterů, které inscenace rozkrývá. Konstrukce betonových zídek a část oblouku v zadním plánu ale vytváří také dojem monstra, jež otevírá svůj hladový chřtán
a snaží se všechny strávit, stejně jako nevyslovená Eddieho obsedantní posedlost představou, že se mu Rodolfo snaží Catherine ukrást, a která dopadá na ostatní postavy nejen skrze jeho nenávistná slova, ale také již zmíněné činy.
Kostýmy jsou dobové a do jisté míry podtrhují charakter postav. Zvláště v případě Catherine – její nebesky modré šaty a přezdívka Madona podporují dětskou naivní nevinnost, se kterou do příběhu vstupuje a která se v kolotoči života postupně ztrácí.
Režie pracuje s několika prostorovými perspektivami, které pomáhají dotvářet také světelné efekty. Při monolozích a dialozích se v pozadí často objevují situace, o nichž postavy mluví, jako by se inscenátoři snažili naznačit, že vše se děje ve společenských a vztahových souvislostech, na které nesmíme zapomínat. Díky šedé barvě konstrukce vynikají také stíny, jež na ni vrhají nasvícené postavy. Tento prvek vyniká zvláště v okamžiku, kdy mezi postavami probíhají spory – v tu chvíli se stávají zhmotněným „stínem“ zloby a křivdy, které si za sebou postavy „táhnou“.
Představení trvá hodinu a čtyřicet minut a je hráno bez přestávky. Díky tomu konstantně narůstal temporytmus a intenzita, s jakou představení působí na diváka, ve dvou místech však nastavená tendence zakolísala. Poprvé v úvodním monologu advokáta, jenž je bohatý na fakta a velmi dlouhý, v důsledku přílišného protahování scény tak v jejím průběhu postupně upadá divácká pozornost. Naopak závěrečný souboj je příliš rychle ukončen, a působí tak spíše jako náhodná bitka než rozhodující obraz msty. Jsou to ale jen dvě drobné výtky, které nic nemění na tom, že Pohled z mostu je velmi intenzivní příběh, jenž je bohužel stále aktuální. Nejen skrze své varování před toxicitou ve vztahu, ale také skrze příběh lidí, kteří se v naději na lepší budoucnost svěřili do rukou člověka, jenž je zradil. Do rukou člověka, od kterého by zradu nejspíš nečekali. Závěrem si dovolím připomenout jedno staré, dobré přísloví… Důvěřuj, ale prověřuj.
- MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO – Pohled z mostu
- Autor: Arthur Miller
- Režie a inscenační úprava: Stanislav Slovák
- Asistent režie: Jakub Przebinda
- Překlad: Jan Grossman
- Dramaturgie a inscenační úprava: Jan Šotkovský
- Scéna: Jaroslav Milfajt
- Kostýmy: Andrea Kučerová
- Hudba: Mirek Vuksanovič
- Umělecký záznam a střih představení: Dalibor Černák
- Světelná režie: David Kachlíř
- Produkce: Zdeněk Helbich
- Plakát: Petr Hloušek, Tino Kratochvil
- Hrají: Petr Štěpán, Markéta Sedláčková, Barbora Slaninová, Petr Halberstadt, Kristian Pekar, Marin Mihál, Jakub Przebinda, Daniel Rymeš
Premiéra 11. února 2023, psáno z předpremiérového uvedení 10. února 2023 v MdB.
FOTO: archiv Městského divadla Brno
