Polská scéna Těšínského divadla uvedla v premiéře Shakespearovu hru Miarka za miarkę (Něco za něco). V originále se hra řadí k tzv. problémovým komediím, těšínská interpretace však vypráví příběh renesančního dramatika spíše jako tragikomedii o pokrytectví mocného soudce Angela (Tomasz Kłaptocz), který k ukojení vlastního chtíče neváhá využít nekalých prostředků, jako je vydírání a vyhrožování.
Děj hry je poměrně spletitý, jak už to u Shakespearových her bývá. Vídeňský vévoda Wincenjo (Bogdan Kokotek) se rozhodne dočasně předat vládu nad městem svému pobočníkovi Angelovi. Vévodovy pohnutky nejsou zprvu zcela jasné, brzy se však ukáže, že namísto odjezdu navštívil klášter, kde se po dohodě s opatem přestrojil za mnicha, aby mohl pod rouškou anonymity sledovat, co se ve městě děje. Angelo vládne městu více než pevnou rukou, před jeho rozsudkem se každý třese a jeho neúprosný soud dopadne také na Klaudia (Kamil Mularz), mladého šlechtice, jehož partnerka Julie (Maria Staš) otěhotněla. Pár si ovšem pro nedostatek peněz nemůže dovolit oficiální sňatek, bez něj je však podle práva Klaudius Juliiným svůdcem, a namísto k oltáři tak nebohý mladík směřuje na šibenici. Ve chvíli nejvyššího zoufalství pošle pro svou sestru Izabelu (Katarzyna Kluz), která se právě chystá vstoupit do řeholního řádu, aby se za něj u Angela přimluvila. Při setkání s ní ovšem zahoří Angelo po Izabele doslova spalující touhou, načež jí nabídne obchod – výměnou za její panenství bude Klaudio osvobozen.
Izabela se i přes lásku k bratrovi odmítne vzdát vlastní cti. Objeví se však jiné východisko: do hry vstoupí jako deus ex machina přestrojený vévoda, který za pomoci dozorce (Zbyšek Radek) zachrání Klaudia z vězení a lstí nastrčí do Angelovy postele jeho bývalou snoubenku Mariannu (Joanna Gruszka), jež se tak stane jeho právoplatnou manželkou. V závěrečné scéně, kde se údajně vrací vévoda z cest, nastává soud nad obyvateli města, se kterými se přestrojený vévoda v průběhu děje setkal, ale především nad samotným Angelem, jehož pokrytectví a úkladné jednání má být ztrestáno smrtí. Nakonec je ale osvobozen, a to díky nezištné lásce nečekaně nabyté manželky, jež mu vyprosí milost.
Tato hlavní dějová linie je prokládaná výstupy, které k ní vytváří paradoxní kontrast. Figurují v ní postavy prostitutek (Lidia Chranówna, Joanna Litwin, Barbara Szotek-Stonawski)
a majitelů nevěstince, paní Przewalské (Małgorzata Pikus) a Pompeje (Grzegorz Widera). Jejich promiskuita podtržená sporými kostýmy i lascivním slovníkem se nesnaží skrývat za prázdné moralizování, na rozdíl od vysoce postavených pánů a jejich pokryteckých morálních pravidel. Postavy Przewalské a Pompeje tak můžeme chápat právě jako kritiku pokrytectví, které je v těšínské inscenaci vtělené do stereotypní představy šlechty, v níž líbivá vnější forma odrážející bohatství a moc kontrastuje se sobectvím pokřivených charakterů.
Kostýmy ostatních postav jsou řešené velmi prostě, jsou barevně laděné do odstínů bílé, černé
a šedé bez výraznějších odkazů na dobu, z níž pochází dramatický pretext inscenace. Ženy nosí dlouhé šaty, muži moderní obleky s drobnými archaizujícími prvky jako zlatý řetěz nebo střapce, řeholníci skrytí v ústraní kláštera jsou pak zahaleni do plášťů, jež umožňují vidět pouze jejich obličeje. Nekonkrétnost kostýmů ve svém důsledku podtrhuje univerzální vyznění příběhu, v němž sledujeme kritiku mocných, kteří zneužívají své postavení (kritiku, jež se zdaleka nemusí týkat pouze představitelů politické sféry).
Scénografie se celkově drží tradice prostého alžbětinského jeviště. V pozadí se nachází dvě stěny, jejichž šedá barva a kamenná struktura připomíná zdi blíže nespecifikované budovy. Na zdi jsou promítány poloprůsvitné identické prostorové modely lidské hlavy s nespecifickými, jakoby odlidštěnými obličeji bez výrazu, jež se v průběhu představení synchronizovaně otáčejí, jako by svými pohledy bez ustání sledovaly dění na scéně. Jejich význam je možné chápat jako symbol vševidoucí, ale nečinné moci. Mezi stěnami pak stojí pojízdný stůl, jehož přesuny od sebe odlišují jednotlivá dějiště. Nejvýrazněji však prostor definovali samotní herci, jejichž pohyb po jevišti proměňoval scénu na soudní síň, věznici, klášter či nevěstinec bez pomoci názornějších kulis či scénických objektů. Prostory chrámu pak znakovým způsobem dotváří také zvuková složka prostřednictvím ozvěny.
Celá inscenace kromě Shakespeara odkazuje také na avantgardní divadelní tvůrce
a konkrétně na jejich práci s tělesností herců. V úvodu a závěru představení probíhá cyklická pohybová sestava, která naznačuje či odhaluje vztahy postav, v kontextu celku ale působí neopodstatněně. V programu k inscenaci je ovšem citován Peter Brook, jenž patří k největším divadelním inovátorům minulého století právě ve smyslu obohacování činoherního typu divadla o pohybové prvky. Jeho snaha ve své době cílila na prohloubení autenticity
a intenzity hereckého projevu, choreografie zmíněných scén pak dokonce připomínala některé scény z Brookova filmu Marat/Sade. V Brookově tvorbě také najdeme několik realizací Shakespearových her, přesto zůstává otázka, proč se těšínská režie nechala inspirovat právě tvorbou tohoto avantgardního režiséra, respektive proč nedošlo k důslednější aplikaci jeho divadelních postupů. Inscenace totiž ve svém celku působí poněkud neuceleně, jednotlivé prvky sice mají potenciál, ale jejich zasazení do celku je volné a mnoho významů se ztrácí na cestě mezi pravděpodobným režijně-dramaturgickým záměrem a jeho realizací.
Reakce diváků však naznačily, že inscenace k nim promluvila. Herce totiž ocenili dlouhým potleskem ve stoje.
- POLSKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA ‒ Miarka za miarkę
- Režie a úprava: Bogdan Kokotek
- Překlad: Piotr Kamiński
- Scénografie a kostýmy: Krzysztof Małachowski
- Hudba: Zbigniew Siwek
- Choreografie: Katarzyna Anna Małachowska
- Hrají: Katarzyna Kluz, Tomasz Kłaptocz, Bogdan Kokotek, Karol Suszka, Kamil Mularz, Grzegorz Widera, Joanna Gruszka, Małgorzata Pikus, Anna Paprzyca, Lidia Chrzanówna, Barbara Szotek-Stonawski, Joanna Litwin, Zbyšek Radek, Marcin Kaleta, Adam Milewski, Dariusz Waraksa, Maria Stašová (j.h.), Marek Michałek
Psáno z premiéry 11. března 2023 na Polské scéně Těšínského divadla.
FOTO: Karin Dziadek.
