Zpět na výpis článků

Rasputin hrozbou sám sobě

Koncem loňské sezony uvedlo Východočeské divadlo Pardubice autorskou hru Rasputin. Pod pseudonymem Petr Abraham ji přímo pro Východočeské divadlo napsal jeho kmenový režisér Petr Novotný.

Čekali bychom, že se bude jednat o jakousi obhajobu této kontroverzní historické postavy, nebo naopak o její odsouzení. Autor se jednostrannému úhlu pohledu ale vyhnul a postavu Rasputina (Ladislav Špiner) nechal vyvíjet v průběhu celé hry. Zpočátku jej vnímáme jako velmi nejistého a nervózního muže. Postupem času se mu dostává důvěry obyvatel Ruska, včetně carské rodiny, a stává se sebevědomějším, ale zároveň i naštvanějším a bezcitným, až se stane manipulativním egoistou. Jeho postupné proměně napomáhá i forma, jakou je jeho příběh prezentován. Rasputinův život je vsazen do další rámcové linie, odehrávající se v Americe 50. let. Jeho dcera Maria (Jindra Janoušková) zde poskytuje rozhovor mladému novináři (Petr Borovec). Po chvíli rozhovoru začínají psát o jejím otci životopisnou knihu, v níž chce Maria podat celou pravdu. A tak Rasputinův život vidíme z perspektivy malé dívenky, která formou svých vzpomínek vypráví jejich společný příběh. Na jevišti tedy nesledujeme jednotný děj, ale směs fragmentů, které byly pro vývoj otcovy osobnosti klíčové. Hranice mezi carským Ruskem a Amerikou 50. let je pak bořena ve chvílích, kdy Maria vchází do svých pozastavených vzpomínek a promlouvá k již zesnulým postavám. Divák je ale mezi jednotlivými časovými liniemi dobře zorientován, čemuž napomáhají dobové kostýmy, odpovídající jednotlivým etapám, a osvětlení.

Mimo rozlišení dějinných epoch pomáhá osvětlení zorientovat se také v prostředích, kde se vcelku rozsáhlý děj odehrává (Petrohrad, Moskva, vesnice, Carské Selo). Případně jsou tato místa odlišena využitím plánů. Tomuto principu je přizpůsobena i scéna. Jako první nás na jevišti upoutá vyvýšené černé proscénium, obklopené ze tří stran několika metry hlíny. Zadní stranu proscénia tvoří černá stěna se dvěma dveřmi na krajích. Bylo ji možné ale otevřít i ve středu, což bylo využíváno převážně pro epické a mystické okamžiky příběhu, vždy v doprovodu varhanní hudby, za využití mlhy a zadního světla. Za středovými dveřmi se nacházelo také schodiště – úniková cesta, symbolizující pokles či zlepšení životní situace kterékoliv z postav. Hlína naopak představovala ztrátu pevné půdy pod nohama. Carská rodina se tak v průběhu představení přemísťovala z parket forbíny do středu jeviště, ze kterého nemohla uniknout, neboť venkovní svět jí byl politickou situací odepřen.

O inscenaci se dá říct, že byla, co se využití prostor divadla týče, opravdu nápaditá. To vše bylo doplněno ještě vhodně zvoleným obsazením. Tomáš Lněnička vdechl postavě Mikuláše II. zdání autentičnosti. Martina Sikorová pak v roli služebné Duni dodala depresivnímu rázu hry humor. Ale ani trocha vtipu nepomohla vyvážit rušivý element představení, a sice přílišnou hlasitost herců, ve které vynikal představitel hlavní role Ladislav Špiner. Ve chvílích, kdy se do toho herci opravdu opřeli bylo těžké nenechat se křikem vykolejit a nepřestat sledovat děj. Navíc takto explicitních scén ve hře nebylo poskrovnu, ať už se jednalo o ukřižování Rasputina ve své tajné svatyni na znamení velké víry v Boha, nebo propadnutí postav zoufalství či jen o opilecké výlevy.

Celkově vzato se jednalo o zajímavý pokus představit kontroverzní historickou postavu v co nejobjektivnějším světle. Rasputin jako hra se ale trochu zasekla mezi tragédií a doku-dramatem a z tohoto rozcestí neudělala ani krok. Ne snad, že by to bylo špatně, koneckonců, přesně to vystihuje pojetí a princip hry. Žánrová nerozhodnost mohla ale trochu znejistit diváka v tom, jaký obrázek si o postavě má udělat, až nakonec odcházel z divadla mírně zmaten a prakticky bez jakýchkoliv odpovědí či nápověd.


  • VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE – Rasputin
  • Režie: Petr Novotný
  • Scéna: Ivo Žídek
  • Kostýmy: Roman Šolc
  • Dramaturgie: Jana Uherová
  • Hudba: Ondřej Soukup
  • Asistentka režie: Martina Mejzlíková
  • Hrají: Ladislav Špiner, Petra Janečková, Tomáš Lněnička, Zdeněk Rumpík, Jana Ondrušková, Jindra Janoušková, Ludmila Mecerodová, Martina Sikorová, Martin Mejzlík, Jiří Kalužný, Radek Žák, Milan Němec aj.

Premiéra 24. 6. 2017, recenze psána z reprízy dne 19. 10. 2017.

FOTO: archiv Východočeského divadla Pardubice