Kolik životů má Tartuffe? A kolik Tartuffů kolem sebe máme?
Městské divadlo Zlín nastudovalo Tartuffa téměř beze změn v původním textu, kterému je v překladu Vladimíra Mikeše ponechána i veršovaná forma, ačkoli děj je aktualizován do současnosti. Autoři inscenace toho docílili prostředím a dobou, do které děj zasadili. Výrazný podíl na tom mají kostýmy, současné narážky a hudba, která dodává napětí a atmosféru, ale také definuje prostředí, ve kterém se děj odehrává: hned v úvodu zaznívá Je suis malade. Přitom aktualizace nijak nevytrhují z děje.
Pan Orgon je typický velkopodnikatel, který má krásnou manželku libující si v módě a dvě děti, kterým nevěnuje dostatek času. Dcera Marianna je rozmazlené, občas hysterické, potetované dítě, které si vynutí brekem vše i těsně před svatbou. Jinak je ale po většinu času uzavřená před okolním světem se sluchátky na uších. Její bratr Damis je extrovertem s agresivními sklony a alkoholickými problémy. Ačkoli se nabízí očekávání, že jediným pokrytcem inscenace bude Tartuffe, postupně dozrává poznání, že pokrytectví si s sebou nesou i další postavy.
V inscenaci se jako další silná vlastnost objevuje vášeň, kterou ovšem režisér Pavel Khek pojal i jako komediální prvek. Jde zejména o Tartuffovo jednání vůči paní domu, na kterou se vášnivě vrhá, ale míjí ji a dopadá těžce na sedačku. Vášnivě jednají i Valér s Mariannou, vášeň je přisouzena i Damisovu rozhořčení, když má chuť Tartuffa zabít.
Scéna, jež po celou dobu představení neprojde proměnou, vypovídá o postavení rodiny pana Orgona. Velká společenská hala s vysokým stropem, strohý moderní interiér, křišťálový lustr, obrovská lednice plná alkoholu v kontrastu s poloprázdnou knihovničkou, schodiště, skleník s bonsají, prostorná sedačka a v pozadí dveře na terasu. Ty v průběhu představení otevírají další prostor, se kterým se hraje a jenž vypadá působivě zvláště tehdy, když dveře zůstanou otevřené. Vytvářejí pocit, že ze tmy, která „venku“ je, jde opravdu čerstvý vzduch. Křišťálový lustr navíc evokuje nejen luxus a bohatství, ale skrývá v sobě i metaforu Orgonovy rodiny: navenek sice působí dokonale, ale uvnitř se skrývají problematické vztahy a přetvářka. Díky jmenovaným prvkům je scénografie funkční a využitá do detailů.
Tartuffovo pokrytectví je ale nakonec přece jen nejvýraznější. Radovanu Královi se daří hlavní postavě vdechnout tak pokrytecký život, jak to jen jde – stylizovanými, místy až úlisnými gesty, chůzí i způsobem řeči. To vše pak podtrhuje jeho bílý oblek. Jeho Tartuffe je tedy přesně takový, jak si ho představuje režisér Pavel Khek: „Chci, aby byl náš Tartuffe jako chlapík z reklamy, který vás zbaví problémů. Oddluží, vyléčí z rakoviny, zařídí vše. Je velmi, velmi těžké mu nenaletět.“ A to se Tartuffovi v Králově podání daří nejen díky jeho čistému zevnějšku a názorům, ale také díky víře, kterou na něm všichni obdivují. Jeho nepravá víra je ovšem také aktualizována – mluví sice o Bohu jako takovém, ale hledá jej i ve východních náboženstvích. I to může být narážkou na dnešní pózy, kdy se mnozí snaží provozovat jógu a meditovat a přitom jednají podobně jako on.
Díky představitelům ožívá pro současnost nejen Tartuffe, ale i ostatní zmíněné postavy, jejichž charaktery herci zlínského divadla výborně rozehrávají. Výrazný je Orgon, z něhož Jan Řezníček dokázal udělat tvrdohlavého a rázného otce rodiny.
Pro zásadní změnu se autoři rozhodli v závěru – komedie původně končí principem deus ex machina (až kýčovitě) dobrým koncem. Ve Zlíně tato komedie končí také dobře, ale jen pro Tartuffa. Důstojník přicházející od krále Tartuffa sice naoko zastřelí, ale po odchodu ostatních šťastně uchlácholených postav obdrží Tartuffe z rukou důstojníka nový občanský průkaz, sluneční brýle a nalepovací knír. Se změnou identity odchází odhodlaně do publika, kde si vyhlíží svou další oběť, na kterou se upne a rozvrátí jí život. Příběh o to více nutí k zamyšlení nad tím, jak často mají pokrytci jednodušší život – a že ze světa jen tak nezmizí.
Tvůrcům zlínské inscenace se podařilo dokázat, že je tato komedie svým tématem opravdu nestárnoucí. Pokrytečtí Tartuffové jsou totiž všude kolem nás. Ať žijeme v 17. nebo 21. století.
Městské divadlo Zlín – Tartuffe. Překlad: Vladimír Mikeš. Úprava: Vladimír Fekar a Pavel Khek. Režie: Pavel Khek. Dramaturgie: Vladimír Fekar. Scéna: Michal Syrový. Kostýmy: Agnieszka Páta Oldak.
Premiéra 10. prosince 2016 ve Velkém sále Městského divadla Zlín. Recenze psána z reprízy 13. 1. 2017.
FOTO: archiv Městského divadla Zlín
