Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo 2021: Obyčejný večer úplně běžné rodiny

Milo Rau, umělecký šéf belgického divadla NTGent, nám v inscenaci Rodina nabízí vlastní rekonstrukci tragické, mnoha otázkami obestřené události, která se odehrála roku 2007 v Calais. Rodina Demeesterových ten večer na verandě vlastního domu hromadně ukončila své životy. Neobjevily se však žádné zjevné příčiny, proč se rozhodli pro takto radikální čin. Žádné průkazné finanční potíže, zdravotní problémy, náboženské motivace. V nepodepsaném dopise na rozloučenou stálo jen: „Podělali jsme to, promiňte.“ S pomocí hereckého manželského páru An Millerové a Filipa Peeterse a jejich dvou dcer Leonce a Louisy je nám nabídnut vhled do obyčejného večera úplně běžné rodiny.

Kdyby v úvodu starší ze sester případ Demeesterových nepředstavila, působila by většina představení docela nevinně. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo schylovat k tragédii. Otec vaří večeři, matka telefonuje se svými rodiči, dcery si pomáhají s učením a mazlí se se psy. Po večeři se sklízí zbytky, pouští se rodinná videa a následně dojde k balení věcí v domě. Možná to působí spíše jako poslední večer před stěhováním. Celá rodina se poté převlékne do společenských šatů, které svým způsobem vyjadřují jejich vnitřní já. Rodiče připravují oprátky, zatímco dcery se v slzách loučí se svými mazlíčky. Na poslední chvíli to ještě vypadá, že si své rozhodnutí rozmyslely, matce se vzpírají a celý moment působí, jako by byly rodiči nuceny. Starší ze sester ale nakonec rozhodne. Při závěrečné scéně jsem do poslední chvíle nevěřila, že to vážně udělají. Pořád jsem čekala, že si čin někdo z nich rozmyslí. Ale nestalo se. Stejně jako si to nerozmyslel nikdo z Demeesterových.

Pojetím celého případu se stírají hranice mezi postavami a herci samotnými. Vnitřní monology herců, znajících osudy svých postav, se prolínají s tím, na co myslí přímo ti, kteří se rozhodli své životy ukončit. Milo Rau při psaní hry s představiteli jednotlivých rolí úzce spolupracoval, do textu se tak dostaly autobiografické prvky jak režisérovy, tak rodiny Peetersových. Kombinací těchto vlivů a fiktivních složek tedy vzniká jakási divadelní rodina vytvořená přímo pro inscenaci, která je nám blízko, je blízko i hercům, ale zároveň je chrání a pomáhá jim držet si určitý odstup a nenechat se pohltit tím, co nám chtějí předat.

Scéna je pojata jako vhled do domu oné rodiny. Za velkými okny vidíme dětský pokoj, kuchyni s jídelnou, koupelnu, za rohem obývací pokoj. V popředí je ještě jakási terasa, kam později rodina vyklízí věci a kde je také malý stolek s židlí, odkud nám Louisa přibližuje příběh Demeesterových. I pro lepší viditelnost je obraz snímán kamerou a promítán na plátno nad scénou. To ale sloužilo i pro projekci záběrů z návštěvy Peetersových v Calais, domácí videa pouštěná při balení věcí či pro závěrečné titulky. Využití takto realistické stavby (máme zde doslova čtvrtou stěnu) s použitím kamer výborně funguje, protože jako diváci se na rodinu díváme zvenčí, a uzavřený dům v nás navíc umocňuje pocit, že to, na co se koukáme, je skutečné. Zároveň pomocí kamer vidíme dovnitř, víme, co se tam odehrává, jaké emoce postavami procházejí, a té věrohodnosti, kterou pociťujeme, jsme ještě blíž.

Kostýmy jsou po většinu inscenace úplně obyčejné. Matka je jen v županu, otec má kuchyňskou zástěru, dcery pobíhají naboso. Jak se však rodina připravuje na svůj odchod, převléknou se všichni do svátečních oděvů, které předznamenávají, že se blíží něco důležitého, co má pro rodinu velký význam.

Atmosféra představení byla po většinu času nepříjemně klidná. Od začátku je nám připomínáno, co se má stát. Celou dobu to visí ve vzduchu, ale především z chování rodičů nelze vypozorovat téměř nic. Dcery ovšem nejsou úplně ve své kůži, je na nich znát určitá nervozita, později i strach. Možná právě kvůli nim jsem doufala, věřila, že to přeci jen neudělají. Právě scéna, kdy na plátně vidíme plačící dcery, zatímco na jevišti koukáme na rodiče připravující s ledovým klidem oprátky pro celou rodinu, je podle mě jedna z těch nejvíce vypjatých a mrazivých v celém představení. Kontrast mezi klidem a pochybami, smířením a strachem – to pro mě byly asi nejsilnější motivy. Zároveň snad každý divák očekával, že se mu dostane odpovědi na to, proč se vlastně rodina k tomuto činu odhodlala. Jaký důvod se za tím vším skrývá. Nic takového ale nenastává, jsme ponecháni v nevědomosti a nejistotě.

Inscenace je silná zejména díky propojení reálného příběhu s fikcí. Kdyby byl onen příběh rodiny Demeesterových fikcí úplnou, dalo by se pozastavit nad tím, proč jsou nám takové činy bez motivu předkládány. Jenže zde se jedná o reálný podklad – čtyřčlenná rodina se rozhodla dobrovolně odejít z tohoto světa, aniž by kdokoli kromě nich tušil, jaký k tomu měli důvod. Příběhy s reálným základem mají vždy svou přidanou hodnotu, vždy nás z nich dokáže zamrazit v zádech, umí nás víc vyděsit a vyvolávají více nejistoty ze světa. A nejvíce se to daří těm, které například začínají jako obyčejný večer úplně běžné rodiny.


  • NTGENTRodina
  • Režie: Milo Rau
  • Herecký kouč: Peter Seynaeve
  • Dramaturgie, rešerše: Carmen Hornbostel
  • Scéna: Anton Lukas
  • Kostýmy: Anton Lukas, Louisa Peeters
  • Video: Moritz Von Dungern
  • Účinkují: Louisa Peeters, Leonce Peeters, An Miller, Filip Peeters

Premiéra 4. ledna 2020, psáno z uvedení 17. září 2021 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň.

FOTO: Michiel Devijver

Poslední články autora

Šmoulí kluk a pětiminutová improvizace