Zpět na výpis článků

Festival Norma 2021: Co všechno může být v autonomním světě?

Pátý ročník festivalu Norma, konající se 27. listopadu 2021, přesídlil po čtyřech letech strávených v Ostravě do Prahy, konkrétně do Studia Hrdinů, které se nachází ve Veletržním paláci. Toto funkcionalistické prostředí poskytlo festivalu útočiště korespondující s jeho dramaturgií a dost dobře i s letošním tématem, jímž byla „autonomní zóna“.

O pomyslné zahájení festivalu se postaralo spuštění instalace Apoleny Vanišové s názvem Psohlavky, přístupné po celou dobu konání festivalu. Její zpracování snad mohlo být přímou reakcí na covidové období dovolující kontakt jen prostřednictvím online setkávání přes obrazovky mobilů a počítačů. Přesně tak totiž tento projekt probíhal. Diváci se ho dle pokynů mají účastnit jednotlivě, nasadit si sluchátka a zaposlouchat se do osobitých příběhů a postřehů jednotlivých představitelek, které jsou vidět na monitorech rozmístěných po instalované kuchyňské kredenci. Ovšem až v průběhu jednotlivých promluv člověku dojde, že je s aktérkami v bezprostředním kontaktu, když mezi řečí komentují dění na ulici za prosklenou stěnou nebo počínání vás samotných. Dochází tak ke zvláštní interakci, která v divákovi může zanechat rozličné pocity – od pobavení a překvapení až po nervozitu, že je někým sledován.

Prvním pevně daným bodem programu byla performance Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel od autorek Natálie Rajnišové, Zuzany Scerankové a Emílie Formanové, které nám představily mozaiku nevšedních obyvatel ostrova. K tomu využily především silně stylizované kostýmy a pohyby, ovšem nulový počet slov. Veškerá komunikace s diváky probíhala prostřednictvím pokynů promítaných na zeď a posunky představitelky Coconaty – jedné z obyvatelek ostrova. Ta také několikrát vystoupila s pěveckým číslem, doprovázeným hostující kapelou Struggling Uncles. Celé představení vlastně vyplynulo v módní přehlídku a představované modely pak mohli diváci sami identifikovat pomocí map se seznamem obyvatel, které byly k nalezení pod sedadly.

Dále přišlo na řadu taneční představení Pawła Sakowicze Jumpcore. Ten po celou dobu prováděl až do úplného vyčerpání série opakujících se figur a pohybů, někdy na hudbu, někdy do ticha sálu. Na mne osobně to působilo jako předvedení náročnosti tanečního umění, kdy za dokonalým výsledkem, sestávajícím z pečlivě propojených prvků, stojí dřina a dril, ustavičné trénování jednoho a toho samého až do dosažení bezchybného výsledku. Zároveň byla do jeho čísla zakomponována i další důležitá součást tance, a to regenerace, kdy se Paveł Sakowicz po velmi náročném vystoupení před diváky rovnou i vydýchával a protahoval.

Autonomní kino – projekce, jejímiž autory byla dvojice kurátorů Dominik Gajarský a Martin Mazanec. Projekční pásmo, složené z velmi rozmanitých videí a sekvencí sesbíraných od různých autorů, kteří svou tvorbu sdílejí na internetu bez nároku na honorář, vyvolávalo v divácích asi nejvíce otázek pro svou svébytnost a ne úplně pochopitelný koncept. Do kontextu autonomní zóny, tématu celého festivalu, tato projekce zapadala svou specifičností a vyžadováním spíše intuitivního přístupu k prezentovanému celku.

Předposledního vystoupení, opět v podobě taneční performance, se ujala Núria Guiu Sagarra. Ve svém představení Spiritual Boyfriends se prostřednictvím praktikování jógy dotýká vztahů mezi tělem, zdravím, láskou, sociálními kontakty, krásou, touhou a mocí. V půli svého výstupu prezentovala pomocí projekce analogie různých gest a postojů známých z jógy a z běžného života, které právě v průběhu doby nabyly odlišných významů. Důraz byl také kladen na současný trend seznamovacích aplikací a jejich vliv na vnímání těla, krásy a z nich plynoucí moci.

Závěrem festivalu se stala performance Refrén skupiny Grottup, která byla vytvářena za přímé pomoci diváků. Již samotný vstup do sálu vyvolával mnoho otázek. Všichni diváci dostali od maskovaných osob dva návštěvnické náramky a podle pokynů si měli na svých mobilních zařízeních spustit živý přenos na zadaném odkazu. Po usazení byla všem nabídnuta pizza a vystupující Dan Kranich následně započal své vystoupení. Jeho součástí bylo zapojení přítomných návštěvníků, kteří měli následovat rytmus prostupující celým prostorem a propojit se skrze něj se svým okolím.

Závěrečná performance v mnohých účastnících vzbudila vesměs příjemné pocity, ačkoli zpočátku nepůsobila nejdůvěryhodněji. Jednalo se o poměrně úspěšnou ukázku manipulace s davem. Prvotní nejistotu vystřídalo pohodlí a pocit sounáležitosti s celkem, který určitým způsobem pomáhá člověku cítit se bezpečněji. Po zpětném zamyšlení získává celá performance nový rozměr, což ji činí ještě působivější. Možný záměr ukázky manipulace tvůrci maximálně naplnili.

Jak píší v programu sami pořadatelé: „Norma je moderním a novátorským festivalem, který klade na publikum velké nároky,“ s čímž nelze než souhlasit. Jedná se o koncept, který nemusí oslovit každého, nicméně je velmi zajímavé se obohatit o nové pohledy na současné směry umění v mezinárodním měřítku. Festival Norma je skutečně neotřelý projekt, kterému se daří propojovat různé umělecké formy i různé typy diváků.


FOTO: Facebook festivalu Norma

Poslední články autora