V pátém postním týdnu uvedla Česká scéna Těšínského divadla inscenaci textu Jana Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista. Kopecký vycházel z dochovaných úryvků starých pašijových her a upravil text tak, aby komunikoval i se současným divákem.
Uvedení v Těšínském divadle stojí na širokých kontextech. Hra se v repertoáru neobjevuje poprvé – v roce 1967 ji Česká scéna nazkoušela v režii F. Korduly a na začátku 90. let se na repertoár vrátila, a to v režii F. Čecha. Čechova inscenace při uvedení titulu vypustila z názvu označení „komedie“, ke kterému se nynější realizace navrací. Prvotní reakce diváků poměrně religiózního Těšínska byly rozpačité. Dovolím si tedy doplnit, že komedie ve své původní podobě byla formou hry, jež měla edukativní a subverzivní funkce. Střetával se zde svět Bible a žité reality, tvůrci měli prostor kritizovat své „pány“, a často se tak dělo skrze humorné prvky. Kontext, v jakém se označení „komedie“ používá v dnešní tvorbě, v podstatě zachovává pouze komické aspekty, které mají potenciál něco či někoho kritizovat.
Z hlediska religiózního potenciálu oblasti je na místě zmínit, že na Těšínsku převládá protestantské vyznání, které odmítá zobrazování sakrální tématiky. Sama pak recenzi píši z pohledu praktikující katoličky, což pochopitelně ovlivňuje způsob, jakým jsem realizaci četla.
A nakonec ještě kontext samotného režiséra, Petra Kracika. V repertoáru jeho realizací se lidové divadlo už několikrát objevilo, navíc vyrůstal v Podkrkonoší, které je s pašijovými hrami úzce spjato.
Všechna zmíněná fakta se ve výsledné realizaci projevují. Inscenaci zahajuje nástup herců na jeviště a replika Odpovědníka (Miroslav Liška): „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Z hlediště se, byť nesměle, ozvala odpověď: „Až na věky věků, amen.“ Nakonec ještě žádá diváky o shovívavost a zahajuje příběh.
V prologu se setkáváme s postavami Smrti (Adéla Krulikovská) a Čerta Demona (Zdeněk Hrabal), kteří se hádají o to, kdo z nich má nad lidmi větší moc. Přerušuje je Anjel Kabriel (Tomáš Hába), který oznamuje příchod Božího Syna, Ježíše (Denis Kuboň). V první části inscenace sledujeme Ježíšovo konání mezi lidmi, příběh o Samaritánce (Jolana Ferencová), jež nabízí živou vodu, obrácení Marije Majdaleny (Bára Vidomská), pokoušení na poušti či smrt a vzkříšení Lazara (Tomáš Hába). Jsme také svědky vzrůstajícího odporu vůči Ježíšovu konání ze strany židovských knížat (Petr Sutorý, Jiří Krupica) a představených obce (Miloslav Čížek, Zdeněk Klusák), kteří s vděkem přijímají zrádce v osobě Jidáše (Tomasz W. Przybyla). I přes komické prvky, obsažené většinou v textové rovině, je scéna zrady jednou z těch emocionálně nejsilnějších, což je podtrženo také délkou scény. Jidášovy pochyby nevycházejí z představy, že zaprodává člověka, ale z nízké kupní ceny. Jidáš zde prodává spolu s Ježíšem i svou vlastní lidskost. Na scénu zrady kontinuálně navazuje scéna v druhé polovině inscenace, kde Jidáš páchá sebevraždu. Její syrovost podtrhuje režie skrze Demona, který utahuje Jidášovi oprátku, a Smrt, jež omotává druhým koncem provazu svou kosu a natahuje ji za zvuku emotivní hudby. V závěru Čert Demon zahalí Jidáše do svého pláště a „odnáší ho do pekel“. Ještě předtím ale je zatčen zrazený Ježíš a je odveden vojáky k soudu, přičemž je s ním velmi nelidsky smýkáno.
Zatímco první dějství pracuje s liturgickými příběhy postní doby, druhé zachycuje události Svatého týdne a podobá se zastavením křížové cesty. Soud nad nevinným Ježíšem umocňuje scéna zoufalé matky Marije (Markéta Słowiková), která za doprovodu učedníka Jana (Kryštof Malec) hledá zatčeného syna. Kristovo utrpení je divákovi předáváno vizuálně silnými momenty, zvláště pak bičováním, k němuž herci v kostýmech řeznických mistrů užívají důtku namočenou v barvě, takže se na těle herce objevují rudé proužky připomínající krvavé rány. Ve zpracování samotné smrti na kříži se odráží eucharistická proměna, se kterou se můžeme setkat při katolické mši, když postava Smrti zazvoní na zvon, načež přichází hluboké ticho.
Následuje mastičkářská scéna, kde tři Marie kupují mast pro pomazání Krista, který je v té chvíli už vzkříšený, a setkání Máří a Ježíše převlečeného za zahradníka. Vzkříšení samozřejmě nejvíc trápí Smrt, jež má strach, že ztratila svou moc, a nakonec také peklo, kam se na moment přesouváme. Zde se setkáváme s jedním z výrazných inscenačních řešení v otázce obsazení. Vítězslav Kryške si totiž zahrál nejen Piláta, který poslal Ježíše na smrt, ale také Lucifera. Kníže pekel obklopen démony se chce Ježíši vysmát, ten ale za zvuku andělských zpěvů vchází do pekla a poráží ho, načež je Lucifer spoután a odveden vlastními služebníky. Před nanebevstoupením se Ježíš ještě setkává se svou matkou, jež ho žádá, aby ji vzal s sebou, on ale odmítá a ukládá jí péči o celý svět.
Realizace se po vizuální stránce, především v rámci kostýmů, výrazně odkazuje na stejnojmennou inscenaci z roku 1965 v režii Evžena Sokolovského, který byl také učitelem Petra Kracika. Kostýmy v duchu lidového divadla pracují se znakovým jazykem a zaběhlými konvencemi. Místy pak vznikají zajímavé kontrasty, jež můžeme nejvýrazněji sledovat na postavách Ježíše a Smrti. Ježíš působí, jako by vystoupil ze sakrálních obrazů, a Kuboňovy pohyby mu dodávají královskou vznešenost a klid. Naproti tomu Smrt, která u sebe nosí kosu a kuši mířící na umírající, nosí černý kostým doplněný o povislá prsa, což v kombinaci s pohyby připomínajícími výrazový tanec a tmavým líčením vytváří děsuplný obraz.
Inscenaci doplňuje hudba, která je částečně reprodukovaná, částečně hrána přímo na jevišti. Objevují se také zpěvy dcer Siónských, jež jsou oděné v krojích, čímž opět přibližují lidové divadlo. Hudební motivy se odkazují na náboženské písně, které znějí při mších, objevuje se také zvuk varhan. V závěru soubor zpívá píseň o Beránkově svatbě, jež je interpretována jako odevzdání církve, potažmo celého světa, do Ježíšovy péče.
Znakovost se objevuje také v kompozici scén, které místy připomínají známé obrazy s biblickou tématikou, zvláště pak Uzdravení Lazara od Caravaggia a Poslední večeři od Da Vinciho. Scénografii Jaroslava Milfajta tvoří dřevěná konstrukce symbolicky odkazující na Kalvárii. Součástí konstrukce jsou také dvě tyče se znaky měsíce a dharmachakru, tedy kruhu života, ke kterému po ukřižování přibývá kříž. V průběhu inscenace se na scéně opakovaně objeví také Davidova hvězda. Celkem jsem tedy vyjmenovala čtyři symboly světových náboženství. V tomto obraze vnímám nejvýraznější poselství inscenace.
Její znakový jazyk je čitelný komukoliv, kdo vyrůstal v evropském prostředí, které stojí na antické a křesťanské tradici. Ztvárnění Ježíše klade důraz na jeho pokoru, odevzdanost a lásku, a tyto vlastnosti nabízí jako cestu, jež může vést k budoucnosti, v níž není prostor pro válku. I přes globalizaci žijeme ve světě, který tvoří nespočet jedinečných osobností, kultur a náboženství. Dokud budeme na naše rozdíly odpovídat nenávistí, vždy se nám toto nepřátelství vrátí – a často v mnohem větší síle.
- ČESKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA – Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista
- Režie: Petr Kracik
- Dramaturgie: Alice Olmová
- Scéna: Jaroslav Milfajt
- Kostýmy: Marta Roszkopfová
- Hudební spolupráce: Zbigniew Siwek
- Pohybová spolupráce: Gabriela Klusáková
- Hrají: Denis Kuboň, Miroslav Liška, Adéla Krulikovská, Zdeněk Hrabal, Markéta Słowiková, Jolana Ferencová, Bára Vidomská, Eliška Adamovská, Tomáš Hába, Tomáš Chudoba, Zdeněk Klusák, Miloslav Čížek, Petr Sutorý, Jiří Krupica, Barbora Sedláčková, Josef Bičiště, Tomasz Władysław Przybyla, Kryštof Malec, Dominik Grácz, Lenka Waclawiecová, Vítězskav Kryške, Radim Bierski, Jana Treichel-Stránská, Marek Macej
- Živá hudba: Jan Zieleznik (bicí), Tadeáš Danel (tuba), Vlastmil Blažek, Česlav Valošek (křídlovka, tuba), Arnošt Symanek (baskřídlovka), Josef Bičiště (klarinet)
Psáno z premiéry 25. března 2023.
Foto: Karin Dziadek
