V poslední premiéře sezóny uvedla Česká scéna Těšínského divadla dramatizaci románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Autorem dramatizace je německý dramatik Armin Petras, který příběh tří párů potýkajících se s vlastní rozdílností a společenskými konvencemi oproti rozbíhavé románové předloze výrazně zredukoval a na jevišti se tak objevili pouze přímí účastníci těchto vztahových krizí. Divadelní text obsahuje nejen dramatické dialogy, ale také časté epické vsuvky, ve kterých herci vystupují z role a komentují situace, které se na scéně odehrávají, z pohledu nezaujatého vypravěče.
V programu najdeme krátké rozhovory s herci, kteří se shodují, že zkoušení tragického příběhu provázela až neobvykle humorná nálada. Tuto atmosféru jsem vycítila také v samotném představení. Tragické situace byly rozehrány s ironickým nadhledem, který se například v případě Levina v podání Tomasze W. Przybyly projevoval ve zvoleném gestickém nastavení, kdy herec plachost povahy vyjádřil skrze její tělesnou nešikovnost. Tyto komické aspekty však svou kontrastností jen podtrhovaly pochmurnost sledovaných osudů. Osou narace jsou v inscenaci osudy tří žen, Anny Kareniny (Markéta Słowiková), Dáši, její švagrové (Eliška Adamovská), a Kitty, Dášiny sestry (Barbora Sedláčková), které hledají lásku a naplnění, zatímco se nacházejí v různých životních situacích.
Annin manžel Karenin (Zdeněk Klusák) zažívá úspěchy v kariéře, jeho pragmatický přístup k životu však zcela
odporuje Annině ohnivé povaze. Opačná situace se odehrává v životě Dáši, která nenávidí svého bouřlivého muže (Petr Sutorý) pro jeho neustálé lži a nevěry. Třetí z trojice žen je Kitty, kvítko v rozpuku, která ztělesňuje neusazenost mládí a jejíž svět se zabarví do černobílých odstínů, když jejího milého Vronského (Ondřej Frydrych) osud zavane do náruče Anně.
V představení se neustále opakuje fráze, „láska je“. Postavy ji často vyslovují jako magické zaklínadlo, které jim má pomoci uvěřit v její pravdivost. Kde ale najít lásku v zamotaných vztazích? Karenin Annu, zdá se, skutečně miluje, ale nedokáže být tím, koho si žádá, a tak ji ve společnosti ctící svátost manželství odvrhuje. Pro Annu to znamená pád na společenské dno. Vronský ji snad také miluje, ale jeho ambice příliš dráždí Anninu žárlivost, která ji nakonec zdrogovanou zažene až pod kola vlaku. Velmi intenzivní scéna, v níž rodící Anna trpí bolestmi a oba muži jejího života o ni svorně pečují, zatímco je střídavě volá a odhání, nabízí otázku, z čeho vychází její neukojitelný hlad po lásce? Je to snad její vnitřní rozervanost, propast mezi očekáváním společnosti a jejími vlastními potřebami, co vede k její neustálé nespokojenosti se vztahy a životem? Dokáže vůbec pochopit, co je to láska? Odpovědi se nám dostává v znázornění jejího vztahu k dětem, mrtvé dceři a malému synu. Ano, Anna je skutečně hluboce miluje, za mrtvou dceru chce zemřít, živého syna nedokáže opustit a vrací se za ním. A přesto… její poslední rozhodnutí v životě vychází z vnitřní nenaplněnosti, kvůli níž se nedokáže rozdat už ani pro malého Serjožu.
V této situaci vyvstává naplno rozdíl mezi Annou a její švagrovou Dášou. Dáša před Annou nahlas přiznává skutečnosti, pro které by ji společnost zavrhla – nemá sílu pečovat o své děti, ponižují ji manželovy aféry a nenávidí jeho zbrklé činy. Přesto mu vše odpouští, a zůstává s ním. Jak se postupně dozvídáme, řešením její nelehké situace se stala víra. Své přesvědčení dává najevo až s fanatickým zápalem, který vychází z nutkavé potřeby tuhle svou poslední berličku bránit. Je právě nenaplněná potřeba lásky prvním krokem k náboženskému fanatismu?
A nesmíme zapomenout na Kitty. Dramatikovy adaptační zkratky a herecké pojetí představitelky mě vedly k dojmu, že proměna, kterou postava prošla, nevycházela z jejího osobnostního vývoje, ale z impulzivity dítěte, které je zamčeno v těle ženy. Manželství, které nakonec uzavře s Levinem (Tomasz W. Przybyla), tak působí spíše jako obchodní transakce či náplast na ránu po Vronském než jako projev skutečných citů. Levin o sobě navíc neustále pochybuje, zesměšňuje se, shazuje. Dokáže impulzivní duši Kitty nasytit nesebevědomý zoufalec? Bude oceněna jeho odvaha vyznat se z lásky, jejíž opětování neočekává, nebo se zopakuje Annina, či Dášina historie, jen v jiných barvách?
Jak vidno, představení ve mně vyvolalo otázky, otázky a zase jen otázky. Kde na ně hledat odpovědi? Těšínská inscenace napověděla, že se ukrývají v nás samých. V tom, jak vnímáme svět
a samotnou lásku. Nedořečené věty a narativní repliky, které v duchu epického divadla mění postavy ve vypravěče svých vlastních příběhů, nás vedou na cestu do vlastního nitra. Ale jen k jeho branám. První krok dovnitř musíme udělat sami, vědomí si jeho následků. Někdo možná raději zůstane stát, někdo vykročí. Vítěze a poražené poznáme až na samém konci. A jsme vůbec schopni říct, kdo v boji
s osudem vyhrál, a kdo prohrál? Byla Annina smrt prohrou, nebo osvobozením? Odpověď je v nás – stejně jedinečná, jako jsme my sami.
- ČESKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA – Anna Karenina
- Dramatizace: Armin Petras
- Režie: Michal Spišák
- Překlad: Petr Štědroň
- Dramaturgie: Alice Olmová
- Scéna: Michal Hejmovský
- Kostýmy: Alena Schäferová
- Hudba: Slavo Solovic
- Hrají: Markéta Słowiková, Zdeněk Klusák, Petr Sutorý, Eliška Adamovská, Barbora Sedláčková, Tomasz W. Przybyla, Ondřej Frydrych
Psáno z premiéry 27. května 2023 na České scéně Těšínského divadla.
FOTO: Karin Dziadek
