V poslední premiéře sezóny uvedla Polská scéna Těšínského divadla komedii „pláště
a dýky“ s názvem Księżniczka na opak wywrócona (volně přeloženo „Princezna naruby“) v režii Julie Mark. Autorem hry je Pedro Calderón, jeden z předních španělských dramatiků 17. století, avšak text, z něhož výsledná inscenace vychází, je přepracováním, jež vytvořil Jarosław Marek Rymkiewicz, překladatel hry, na základě původního textu.
Přepracování je v tomto případě zásadní a bylo by možné je vysvětlit jako důsledné „znovupostavení“ celé hry prostřednictvím série aktualizací. Jak se můžeme dozvědět v programu, Rymkiewicz vycházel ze dvou různých Calderónových verzí příběhu o záměně princezny a služebné, které se snažil jak co nejvěrněji přiblížit originálu, tak zároveň text přizpůsobit polskému prostředí a současnému divákovi. K tomu slouží úryvky z tvorby polských autorů, jako například Jana Andrzeja Morsztyna či Daniela Naborowskiego, a také Rymkiewiczovy vlastní autorské vstupy v podobě dopsaných replik či kratších dialogů. Název v překladu odkazuje na barokní drama Świat na opak wywrócony, tedy Svět naruby, jehož autorem je lvovský kněz a překladatel Deodat Nersesowicz.
Další rovina aktualizace textu pak vznikla na úrovni inscenace, zejména výběrem hudební linky, která
zahrnuje světové hity italských tvůrců, a to včetně soudobých kapel jako Måneskin – proč, o tom budu mluvit dále. Písně zaznívají mezi jednotlivými výstupy a většinou je doprovází krátké taneční sekvence v podání jednotlivých postav příběhu. Jak snad vyplývá i z tohoto krátkého popisu, hudební složka představuje směs nejrůznějších žánrových a stylových ingrediencí – a tuto kuchařskou metaforu je možné velmi dobře přenést na celou inscenaci, v níž nám tvůrci nabízí pestrou synestetickou směs, která tvoří příběh o vztahových peripetiích, lásce a absurdnosti lidského chování.
Děj dramatu je v Rymkiewiczově přepracování poměrně přehledný. Syn parmského knížete Roberto (Grzegorz Widera) posílá na mantuánský dvůr svého sluhu Lisarda (Marcin Kaleta), aby mu pomohl dostat se k milované princezně Dianě (Barbara Szotek-Stonawski). Diana, která jeho city opětuje, však má být provdaná za mediolánského knížete Fisberta (Dariusz Waraksa). Lisardo se dostává do domu mantuánského správce a svádí služebnou Giletu (Katarzyna Kluz), aby mu usnadnila cestu k princezně. Gileta a její muž Pedro (Kamil Mularz) ve svém prvním výstupu recitují báseň, v níž říkají, že nejlepším lékem na lásku je manželství, což následně potvrzuje disharmonie jejich vztahu. Oba touží po různých formách uznání a moci, ale neprůbojný Pedro se zmůže pouze na hádky s manželkou, zatímco Gileta je ochotná jít pro úspěch přes mrtvoly. To vytváří frustraci, která nutně zabíjí jakékoliv zbytky citů, které k sobě snad i kdysi chovali.
Roberto se i přes Dianino odmítnutí rozhodne milovanou ženu unést, v osudný večer však dojde k záměně a z Mantuy je místo Diany unesená Gileta. V tomtéž okamžiku se však Diana rozhodne před nechtěným sňatkem uprchnout, a tak se na parmském dvoře objeví obě ženy současně. Dohodnou se na výměně identit, která vede k dalšímu situačnímu chaosu. V něm jsou absolutním pánem situace ženy, které společně vodí za nos všechny muže, kteří se v jejich blízkosti objeví, což nejvýrazněji podtrhuje okamžik, kdy je Giletin manžel určen za dvorního šaška princezny Diany, za kterou se v tu chvíli vydává Gileta. Nakonec dochází k dohodě mezi Dianou a Fisbertem, která ukončuje jejich zasnoubení, a princezna si tak může vzít milovaného Roberta.
Tvůrci v inscenaci ukazují svět, v němž mají muži i ženy každý svůj druh moci. Ta sice vychází z jejich rozdílného společenského postavení, ale v obou případech dokáže být stejně účinná. Většina mužských postav, zvláště šlechticů, je stylizovaná do podoby mafiánských bossů, což se odráží v jejich kostýmech, vystupování i způsobu dikce. Jejich moc je zobrazovaná především fyzicky, ať už je to únos, střelba ze zbraní nebo svlečená trička v jednom z tanečních výstupů, zdůrazňující jejich fyzickou sílu. Moc žen je pak zobrazovaná spíše jako síla ducha a schopnost intrikovat. Nejsou to však bezmocné objekty, naopak, představují duševní sílu jako protipól fyzické moci, která může být mnohdy efektivnější, neboť vede k řešení problémů.
Na chvíli se ještě vrátím k onomu míchání divadelních ingrediencí a výsledné synestetičnosti jevištního tvaru. To se odrazilo jak v textové rovině, tak také v provedení inscenace, jak už bylo výše naznačeno v případě hudby. Polská úprava španělského dramatu se odehrává v Itálii, která je inscenovaná vedle hudby na několika dalších úrovních. Scénografka Katarzyna Sobolewska vytvořila v prostoru jeviště konstrukci tvaroslovím vycházející z motivů antické architektury, na kterou je odkazováno antikizujícím sloupovím. Mezi sloupy je nataženo plátno zastupující zeď, na kterou se promítaly předtočené výjevy, připomínající scény ze známých světových dramat či vyjadřující emoce, které postavy v danou chvíli prožívají. Například během Dianina zpěvu, v němž se snažila Roberta přesvědčit, aby se jí vzdal, byl promítán záběr koncipovaný jako Millaisův obraz tonoucí Ofélie z Shakespearova Hamleta. Na jazykové úrovni se italština objevila několikrát jako zdroj absurdní komiky. Krátké rozhovory postav založené na slovní komice pracují s absurdním kontrastem toho, o čem se mluví, a toho, co se reálně říká. Texty promluv se totiž místo vztahových peripetií v daných výstupech točí kolem notoricky známých pojmů z italské gastronomie a kultury. Rozhovor s údajně znovunalezeným bratrancem je složen z „italských“ zvolání jako carbonara, Berlusconi, pepperoni, Ciao Bella či oregano, doplněných láskyplnými gesty a intonací konotujícími radost ze shledání. Kromě jazykového humoru jeden z italských pokrmů v inscenaci funguje také jako metafora její první části: Analogicky s tím, jak se na scéně objevují jednotlivé postavy a Roberto a Lisandrem chystají únos, probíhá na okraji jeviště také příprava pizzy, kterou pak Diana a její služebná společně jedí ve chvíli, kdy už je „upečený“ i Robertův (neúspěšný) plán únosu.
Kuchyně Polské scény zkrátka na závěr sezóny nabídla inscenaci, která svou opulentností nemusí nutně lahodit každému strávníkovi. Prostřednictvím zručně rozehraných situací však servíruje myšlenky, nad kterými stojí za to se zamyslet: například jakou roli hrajeme ve svých vztazích. Současně inscenace prohlubuje humornou linku zahrnutou v původním dramatickém textu, a kromě zamyšlení tak nabízí i – několika stoletími prověřený – smích.
Psáno z premiéry 24. června 2023 na Polské scéně Těšínského divadla.
FOTO: Karin Dziadek
