Příběh o Jeníčkovi a Mařence je součástí dětství každého z nás. Ačkoli se konkrétní podoba jeho vyprávění často liší v závislosti na zdroji, základní rovina zůstává: ztracené děti v lese objeví perníkovou chaloupku a z hladu začnou uždibovat z tohoto sladkého stavení, nemaje ponětí o zlé kanibalské Ježibabě, která zde bydlí. Ta Jeníčka a Mařenku uvězní a chystá se děti sníst. Jejich vynalézavost je ale nakonec zachrání a šťastně se shledají se svými rodiči.
Na první pohled by se mohlo zdát, že tento příběh již nemá co nového nabídnout. Nové nastudování opery Jeníček a Mařenka německého skladatele Engelberta Humperdincka v Moravském divadle Olomouc však potvrzuje opak. Režisérka Eliška Říhová ve spolupráci s dramaturgyní Viktorii Vášovou, dirigentem Petrem Šumníkem a scénografem Draganem Stojčevskim vytvořili skrze operu unikátní pohled na tento častokrát omílaný příběh, která poukazuje na palčivá společenská témata, jako jsou životní obtíže rodin s nižšími příjmy nebo otázka bezcílné konzumace dat ze sociálních sítí.
Scénografie je v případě této opery velmi minimalistická: jevištní prostor je ohraničen třemi stěnami bez
jakéhokoli motivu, navíc je strohý i co se týče objektů a rekvizit. Co na první pohled upoutá divákovu pozornost, je obří pavouk, který se krčí v levém rohu, z pomyslného stropu pak visí televizní obrazovky, jež se na lankách pravidelně spouštějí do prostoru. První scéna začíná právě využitím zmíněných obrazovek, na kterých sledujeme, jak si děti hrají v dětském koutku, zatímco různě rozmístění herci sedí na jevišti v naprosté tmě. Dětská hra symbolizuje na první pohled bezstarostný pohyb v moderním světě, který je naopak pro dospělého člověka místem věčných starostí. Poté, co se scéna rozsvítí a obrazovky zmizí, vidíme dvě postavy hrající soft tenis. Pouze tyto dvě postavy, které představují Jeníčka (Richard Janča) a Mařenku (Anastázie Dobrodinská), mají barevné kostýmy, ostatní osoby na scéně včetně rodičů dětí jsou v černém, což podtrhuje kontrast dětského hravého světa a kruté reality světa dospělých.
Role Jeníčka a Mařenky jsou němé, hlas jím propůjčují dvě postavy v černém (Anna Moriová a Kateřina Popová), které se tak od dětí prakticky nehnou na krok. Například ve scéně, kdy děti hrají soft tenis, tyto postavy zpívají o tom, jaký mají děti hlad, že doma není co k jídlu a že si nepamatují, kdy naposledy měly nějaký dobrý koláč. Tato árie podtrhuje výše zmíněné téma postavení rodiny čelící ekonomickým obtížím, navíc vyzdvihuje i jeden často opomíjený fakt, a to že jako dospělí někdy nepřemýšlíme nad tím, že by děti vůbec mohly mít nějaké starosti. Aby toho nebylo málo, děti dostanou vyhubováno od své matky (Elena Prášilová Gazdíková, v alternaci s Helenou Beránkovou), že jí rozbily krajáč. Zde se vyjevuje zajímavý režijně-dramaturgický moment celé inscenace. Ačkoli je zřejmé, že se jednotlivá hudební čísla v podstatě drží původního operního libreta, postavy reagují na současné dění, jako by byly součástí nějakého hybridního světa, který kombinuje pohádkovou starobylost narativu s dnešní aktuálností, a tak matka v ruce nedrží krajáč, ale soft tenisovou raketu, se kterou si děti pravděpodobně předtím hrály.
Špatná ekonomická situace rodiny je zřejmá i z výstupu otce dětí (Daniel Kfelíř, v alternaci s Martinem Štolbou), jenž jako správný živitel rodiny donese v mošně podle svých slov přímo hostinu králů, kterou pořídil za vydělané peníze. Na zem se však sype jen látka připomínající písek. A protože rodině nic jiného nezbývá, všichni přítomní se do této sypké hostiny pouštějí, snažíce se přitom utišit neutišitelný hlad.
Děti jsou navíc od začátku neustále sledovány podivnou černou osobou, která se společně s pavoukem krčí v koutě, a ačkoliv jí není vidět do obličeje, je zřejmé, že děti pozoruje, přesně jako pavouk mouchu než ji lapí do sítě. Jedná se o Ježibabu (Jakub Rousek, v alternaci s Luisem Carlosem Hernándezem Luque). Ta je přítomná téměř v každé scéně, což ji staví do role tichého pozorovatele, který ví o každém kroku dětí, o jejich situaci, o jejich tužbách a slabinách, které dokáže použít proti nim. Není pro ni proto těžké děti vlákat do pasti a pro diváka je to připomínka, že nebezpečí může číhat na každém rohu. Děti zkrátka nikde nejsou v bezpečí.
Tak jako v původní opeře, jsou i zde děti vyhnány matkou do lesa, kde trpí hlady. Jak bylo řečeno, v nám známé pohádce jsou děti „zachráněny“ tím, že naleznou perníkovou chaloupku. Tyto děti ale mají jiné tužby, což Ježibaba díky svému pozorování moc dobře ví. A ani ona není jen obyčejná Ježibaba – je to žena, která krom síly kouzelné vládne i silou digitální. Proto nastraží v lese televizní obrazovky s různými problikávajícími animacemi, které jsou dílem grafického 3D designéra Marka Bulíře. A jelikož děti ve svém životě kvůli nuzným poměrům, ze kterých pocházejí, pravděpodobně ještě nikdy televizi neviděly, snadno padnou do pasti. Ježibaba se mezitím ukáže v celé své kráse. Strhne omšelý černý kostým a najednou před divákem stane groteskní žena v zeleném ošacení s černými korály na krku, s vlasy připomínajícími oheň a bíle namaskovaným obličejem s výraznou černou rtěnkou, která jí na obličeji kreslí škleb. Dlouhými černými pařáty láká děti do svého příbytku a nepříjemným, vlezlým tónem zpívá árie v původním německém jazyce opery, což můžeme chápat jako poctu autorovi. Právě tato postava je pro pěvce náročnou zkouškou, nicméně v podání Jakuba Rouska se dá mluvit o naprosto fenomenálním výkonu.
Právě skrze postavu Ježibaby je v inscenaci nejvýrazněji zprostředkováno téma, které se dá chápat jako bezcílná konzumace dat ze sociálních sítí. Ježibaba okouzlí Jeníčka nejen svými magickými schopnostmi, ale opět i technologií, tentokrát 3D brýlemi. A tak Jeníček sedí hodiny a dny nehnutě u televize a krom fast-foodu je krmen i nesmyslnými animacemi ve smyčce, což odkazuje na problém současné mladé generace, která často tráví neúměrný čas konzumací videí na sociálních sítích a přitom ztrácí pojem o čase a prostoru. Ačkoli jim tato videa možná zvyšují hladinu dopaminu, žádný dobrý užitek z nich jinak nemají.
Část inscenace budí mezi některými diváky kontroverzi, jak bylo možné zaslechnout ve foyer divadla krátce po představení, které jsem navštívila. Ta je ale zřejmě vyvolaná špatně pochopeným vtipem v jedné z árií Ježibaby, kde zpívá o tom, jak se chystá Jeníčka sníst, až co se vrátí z výletu domů. Přitom na Jeníčkovi obkročmo sedí a sype na něj něco, co připomíná koření. Rozruch budí chvíle, kdy Ježibaba zpívá o ježdění na koštěti a přitom naznačuje pohyb, který se dá vyložit jako kopulační. Vtip spočívá v tom, že Jeníček je syn výrobce košťat, což v otcově výstupu, když se vrátí domů, explicitně zazní. Jedná se tedy s největší pravděpodobností o nijak sexuálně míněný vtip na vztah mezi profesí Jeníčkova otce a ježibabím létáním na koštěti, který ale divákovi snadno ujde, jelikož jeden z problému oper je i relativně častá nesrozumitelnost zpívaného textu. Divák je tak odkázán na titulky, které běží nad oponou, tudíž mu může při sledování děje na jevišti snadno ujít přesný obsah slov (a opačně).
Z hlediska přístupu Moravského divadla k operám, které často kladou zvýšené nároky na pozornost a interpretaci publika, je Jeníček a Mařenka příjemnou oddechovou záležitosti, při které si divák pravděpodobně nejvíce užije vizuální stránku opery společně s fenomenálním výstupem Ježibaby. Ale zároveň se stejně jako ostatní opery z (bohužel již končící) éry umělecké šéfky Veroniky Kos Loulové nevyhýbá palčivým tématům a snaží se na ně přímo poukázat prostřednictvím metafor a symbolické roviny, která je pro toto dílo obzvláště důležitá.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Jeníček a Mařenka
- Hudba: Engelbert Humperdinck
- Libreto: Adelheid Wette
- Překlad: Eva Bezděková
- Dirigent: Petr Šumník
- Režie: Eliška Říhová
- Dramaturgie: Viktorie Vášová
- Scéna a kostýmy: Dragan Stojčevski
- Light design: Jan Hugo Hejzlar
- Sound design: Michaela Švédová
- Video: Marek Bulíř
- Hrají: Daniel Kfelíř/Martin Štolba, Helena Beránková/Elena Prášilová Gazdíková, Anna Moriová, Richard Janča, j.h., Kristýna Kůstková, j.h./Kateřina Popová, Anastázie Dobrodinská, j.h., Jakub Rousek/Luis Carlos Hernández Luque, j.h
Premiéra 17. ledna 2025, psáno z reprízy 3. února 2025.
FOTO: Tereza Valnerová, Moravské divadlo Olomouc
