Koncem září jsem se jako frekventantka V4@THEATRE CRITICS RESIDENCY zúčastnila mezinárodního festivalu Divadelná Nitra. Měla jsem příležitost nejen navštěvovat festivalový program, ale také diskutovat s kritiky, novináři, publicisty, akademiky a studenty z osmi evropských zemí pod vedením profesora a kritika Steffana Tiggese, divadelního vědce působícího napříč evropskými univerzitami se zaměřením na současné divadlo a performance art, a doktora Darka Lukiće, který se zabývá výzkumem publika a působí na univerzitě v Grazu. V rámci seminářů jsme se zaměřili na zhlédnutá představení, ale také na stav divadelní kultury v našich zemích a způsoby, jakým divadelní instituce komunikují, či by mohly komunikovat, se svými diváky.
Bohatou programovou nabídku festivalu poněkud zredukovalo počasí, přesto jsem se pokusila sledovat nejen představení hlavní festivalové linky, ale také doprovodný program. Nejvýraznějším motivem všech realizací byla otázka identity jedince, skupin i národů a způsoby jejich prezentace v divadelním tvaru. S tou přímo souvisela různorodá medialita inscenací vybraných pro letošní ročník, která se nejčastěji odrážela ve využití nejrůznějších mediálně-technologických postupů, jako například audiovizuálních záznamů a grafických animací.
Doprovodný program nabídl kromě divadelních inscenací také střípky z kulturních projevů nejen slovenské majority, ale i nejrůznějších menšin. V prostorách kulturního a kreativního centra bod.K7 se mohli návštěvníci naučit něco málo z romských tanců, argentinského tanga či slovenských lidových tanců. Ve foyer divadla pak prezentovali oravští gajdoši svou hudbu, kroj a výrobu lidových hudebních nástrojů. V rámci doprovodného programu jsem také navštívila tři divadelní představení, která se odehrávala v prostorách Divadla Andreja Bagára, které je již tradičně hlavní festivalovou scénou. Loutkoherci Alexandra Nečesaná a Lukáš Kečkeš z Divadla na hojdačke zahráli dětem příběh o významu ochrany přírody a lesního ekosystému pod názvem Kedy stromy spievajú. Dochází zde ke střetu zvířecích obyvatel staletého stromu s motorovou pilou a člověkem. Loutkoherci směřují otázky loutek často přímo k publiku, čímž se jim podařilo zaujmout pozornost jinak neposedných dětských diváků. V rámci performance Držať rieku se diváci přesunuli ze sálu do skutečné přírody, kde performerky Eva Priečková a Katarína Poliačiková v krátkém tanečním výstupu poukázaly na význam říčního ekosystému v životě člověka. V jejich pohybech bylo možné rozeznat zobrazení
nejrůznějších střípků lidského života – mimetizovaný porod, tlukot srdce vytvořený údery kamenů, hry dětí i milenecké vztahy. Postupně se z břehu, kde se odehrávají obrazy početí a dětství, přesouvají do proudu řeky a splývají s ní. Intenzitu performanci dodával také aktuální nečas, který rozkomýhal okolní stromy a rozbouřil i samotnou řeku Nitru. V prostorách místní synagogy pak odehrála umělecká skupina Handa Gote research & development z Prahy představení své veleúspěšné inscenace Faust, která rekonstruuje tradiční loutkoherecké postupy. Podoba loutek vytvořených speciálně pro inscenaci vychází z dobových standardů především 19. století a její zásadní poetickou značkou je také imitace typického hlasového projevu tradičních českých loutek, tzv. pimprláčtiny.
Teď ale k hlavní programové ose. Jednotlivá představení bych rozdělila do tří kategorií, jež zahrnují slovenské realizace – a jejichž uvedení bylo v různé míře v rozporu s mezinárodním charakterem, který by festival podle své definice měl splňovat, – druhou byla trojice dokumentárních inscenací dvojice belgických performerů, Pleasant Island, Out of the Blue a Mining Stories, a poslední linii představovaly inscenace s válečnou tematikou.
Úvodním představením hlavní programové linie festivalu byl Endokanabinoid bratislavského Divadla STOKA, z technických důvodů se však představení, a tedy i oficiální zahájení festivalu odehrálo až druhý večer. Inscenace je složená z mnoha fragmentarizovaných scén, které zobrazují různé peripetie v mezilidských, milostných i česko-slovenských kulturních vztazích. Užívá k tomu stereotypizaci, parodii, a také černý, fekální a místy primitivní humor – například v situaci, kde jedna z postav trpí zácpou a ostatní při pohledu do jejích vylučovacích partií popisují, že vidí dav hledající bezpečí a mimickými pohyby naznačují, že jim posílají řitním otvorem obrovskou roli papíru s informací, že Slovensko není tou správnou destinací. Částečně je zde tematizován i vliv české kultury na vytváření slovenské identity a role reklamy a vlivu médií na naše životy, takže se v inscenaci objevují například zpopularizované reklamní slogany, písně nebo filmové hlášky. Přestože je STOKA považována za tradiční slovenskou experimentální scénu, v inscenaci bylo možné pozorovat také aspekty tradiční činohry, zvláště pak v hereckém projevu. Významy se ovšem v inscenaci konstruovaly primárně v mluveném slově a její nosnou strukturou byl právě daný česko-slovenský kulturní rámec, proto mělo publikum z řad zahraničních hostů zjevně problém představení porozumět. Festival sice nabízel tlumočení, ale právě jen slov, nikoliv kulturních kontextů.
Ty chyběly ještě citelněji u představení inscenace Kocúrkovo činoherního souboru Slovenského národného divadla. Na Slovensku vyvolala tato inscenace bouřlivé reakce, jejich důvod nám ale musela osvětlit během diskuze v rámci kritické rezidence slovenská kolegyně. Tvorba Jána Chalúpky, autora Kocúrkova, je totiž součástí kánonu slovenské literatury, dramaturgie inscenace pak propojuje několik jeho her prostřednictvím postavy samotného Chalúpky, který děj komentuje a osmyslňuje. Nejprve sledujeme archetypální vesnici a kritiku společnosti, která v ní žije, následují úryvky z dalších Chalúpkových her a jeho komentář k historii vzniku imaginární slovenské vesnice Kocúrkovo a nakonec posloucháme monolog jeho dávné lásky složený z dopisů, které si navzájem psali. Příběh zdůrazňuje nutnost vybudovat si vlastní identitu, která v tomto případě osciluje mezi českými, německými a maďarskými vlivy. Poukazuje na to, že není dobré čekat na náhodného spasitele, změnit svůj život k vlastní spokojenosti můžeme jen my sami. Nic z toho ale pravděpodobně jiný než slovenský divák není schopen z realizace vyčíst. Jeviště je v první části inscenace obestavěno deskami, díky kterým vzniká dojem rámu televizní obrazovky, která nám nabízí okno do minulosti. Část s kocúrkovským příběhem, během něhož nevěsta marně čeká na ženicha, je však postupně dekonstruována, televizní rám je odstraněn a nakonec uprostřed probíhající scény technici demontují také stěnu v zadním plánu jeviště, čímž odhalují celý jeho (obrovský) prostor. Postupně zde vybudují prostory připomínající studio, v němž se natáčely komunistické estrády, což doprovází Chalúpkův monolog o tom, jak se imaginární vesnice v jeho hlavě zrodila. Proměna zdůrazňuje varování, že se dávné příběhy, které považujeme za absurdní a nesmyslné, mohou snadno přesunout z minulosti do reality. V samotném závěru pak prostor tmavne a jediný kužel světla odhaluje zestárlou nevěstu, jejíž svatební šaty zešedly a která v sentimentálním monologu vypráví o svém vztahu k Chalúpkovi a čte z korespondence, která probíhala mezi autorem a jeho nenaplněnou láskou Babettou. Otázkou je, jak interpretovat to, jak se k otázce slovenské identity vyjádřily právě proběhnuvší parlamentární volby – quo vadis, Slovensko, a co na to divadlo?
Další ze slovenských představení, Púť M&H v produkci nezávislé scény Príchod Godota, kritizovalo konzumerismus, kontrast reality sociálních sítí a offline života, ale také bulvární vnímání známých osobností, ve kterém neexistuje úcta k soukromí. Přestože inscenace vycházela ze slovenských reálií, rozšiřovala jejich relevanci na globální úroveň, a tím vycházela vstříc požadavkům multikulturního publika mezinárodního festivalu. Tvůrci mystifikovali diváky skrze volbu hracích prostor – začátek představení se odehrál před obchodním domem, odkud jsme vyrazili za zády hereček do divadla, čímž vznikl dojem, že se skutečně účastníme závěru náročné poutě a následného rozhovoru s jejími účastnicemi, který (jak zmiňuje moderátorka) je „vysílán“ online. Publikum je informováno, že cestovatelky právě ukončily náročnou pouť ze Santiaga de Compostela přes Evropu zpátky na Slovensko. Postavy Meg a Hilda (Monika Haasová, Heidi Šinková) jsou však v rozporu s tím obě pečlivě nalíčené a v čistém oblečení a popisují moderátorce (Petra Fornayová) svoji cestu jako zjevně v rozporu s logikou pouti coby náročného fyzického výkonu s duchovním přesahem, a také se zásadami ekologického chování: Zatímco většinou lidé cestují do Santiaga pěšky a
teprve zpátky se vracejí dopravními prostředky, Meg a Hilda putovaly obráceně a pro cestu tam zvolily leteckou dopravu; po cestě se zastavovaly v obchodních domech fiktivní fast fashion značky M&H, kde vždy vyhodily své téměř nové oblečení a vyměnily ho za čisté. Herečky se po celou dobu představení obracely k divákům a živě s nimi komunikovaly způsobem, který upomínal k postupům skryté i agresivní reklamy, neférového jednání nadnárodních řetězců a politických frází, které se nejčastěji objevují na plakátech v období voleb. Například se tematizovala otázka dvojí kvality potravin, kdy herečky divákům nabízely Toffifee údajně koupené na Slovensku a v Itálii, aby je chuťově porovnali. Inscenátoři ve snaze vyobrazit v představení konfliktnost současné veřejné debaty posadili do publika dva herce (Katarína Macková, Vladimír Zboroň), kteří pokládali cestovatelkám různé otázky a ve chvíli, kdy nedostali od zpovídaných uspokojivou odpověď, začali je tlačit do kouta nepříjemnými intimními otázkami. Vrstvení těchto a dalších motivů vedlo k výrazně antiiluzivní podobě představení, které vybízelo k hlubokému zamyšlení nad riziky neudržitelného životního stylu a mediálního přehlcení dnešní doby.
Poslední představení, které bylo součástí pomyslné „slovenské“ linky hlavního programu festivalu, je dokumentární inscenace SME KRAJINA: príbeh l’udí, priehrady a času zvolenského Divadla Josefa Gregora Tajovského. Divadelní zpráva o více než sedmdesát let táhnoucí se realizaci výstavby vodního díla Slatinka, která byla nakonec zastavena, vychází z dobových dokumentů, záznamů jednání, mediálních zpráv a současných odborných komentářů. Je zde užito epického herectví, sdělovaný obsah je však příliš hutný a místy – zvláště v částech zachycující jednání s obyvatelstvem vesnice – dochází ke ztrátě tempa a představení se mění ve zdlouhavou přednášku. Tvůrci poukazují na spojitost mezi historií geografického prostoru a jejích obyvatel, dávají hlas lidem, které desetiletí nikdo neposlouchal a které vlády totalitního i demokratického zřízení nesmyslně vyhnaly z jejich domovů. Kulturní identita zde vychází z geografického měřítka a její zánik je spojen se zánikem vesnice a ztrátou „kořenů“ desítek vystěhovaných vesničanů. Intermediální povaha inscenace se odráží v jejím scénografickém i dramaturgicko-režijním zpracování. Část příběhu je vyprávěna z audionahrávek, některé materiály v inscenaci dostávají vizuální podobu a promítají se na plátno, umístěné na točně. Vedle plátna stojí na točně také jízdní kolo, které funguje jako estetický detail připomínající zapomenutý majetek bývalých obyvatel Slatinky. Koresponduje také s motivem plynoucího času, který je zobrazován nejen prostřednictvím nekonečného otáčení točny, ale později také promítáním letopočtů s komentáři, co se v daných letech dělo. V závěru na plátně vidíme návštěvu herců ve vesnici a rozhovor s jednou z obyvatelek, která říká, že výstavba přehrady byla konečně zrušena a místo opět pomalu ožívá. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda je to skutečně definitivní happy-end, nebo zda další politická reprezentace může plány na realizaci stavby obnovit a roztočit kolo boje o identitu města i místa nanovo.
