Polská scéna Těšínského divadla uvedla v premiéře hru filmového režiséra Petra Zelenky, Opowieści o zwyczajnym szaleństwie (Příběhy obyčejného šílenství). Hra byla napsána pro Dejvické divadlo v roce 2001. Od té doby byla přeložena do několika jazyků a inscenována po celém světě. V roce 2005 se dokonce dočkala filmového zpracování v režii samotného Zelenky. Obyčejné šílenství neobyčejných osobností nabízí nejen zábavu, ale také prostor pro sebezpyt. Co od života vůbec chceme?
Hlavním hrdinou je Piotr (Marcin Kaleta), který usiluje o to, aby se k němu vrátila jeho bývalá partnerka Jana (Katarzyna Kluz). V programu představení si můžeme přečíst slova autora hry o tom, že ho vždy zajímaly osudy vedlejších postav. Tento aspekt ve hře silně rezonuje. Piotrova role v příběhu připomíná roli průvodce, jehož hlavním úkolem je představit nám vedle vlastního života především „ty druhé“. Piotra můžeme vnímat jako ztělesnění samotného Zelenky, což se
z mého pohledu odrazilo v režijně-dramaturgickém pojetí postavy, která se stala skulinkou, skrze kterou bylo možné nahlédnout a především porozumět „šílenství“ jeho blízkých. Piotrovým osudem jsou totiž pošramocené duše, které přitahuje, jako můra přitahuje světlo.
Začněme u rodičů – hypochondrická matka (Małgorzata Pikus) se snaží pečovat o všechny kolem, přičemž
zapomíná na sebe samu. Když se ocitne v situaci, kde její rady nejsou v životě syna ani manžela potřebné, ztratí jediný smysl svého života a zhroutí se. Piotrův otec (Tomasz Kłaptocz) se naproti tomu zmítá mezi nedostatkem lásky ze strany ženy a nedostatkem pozornosti, kterou mu v minulosti přinášela práce hlasatele. Piotrův kamarád Mucha (Kamil Mularz), anonymizován nenáviděnou přezdívkou, má problém v komunikaci se ženami, a tak se jeho milenkami stávají umyvadlo či hadice od vysavače, jak se dozvídáme z jeho vlastních slov. Piotrovi sousedi jsou zhrzený hudebník (Dariusz Waraksa) a jeho náruživá milenka (Anna Paprzyca), která dosáhne orgasmu, jen pokud je při sexu někdo pozoruje. Zvrácenou třešničkou na dortu je pak Piotrův pedofilní šéf (Grzegorz Widera), který má potřebu si s Piotrem na toto téma povídat.
Podivnosti všech postav jsou však divákům předkládány jako absurdum, kterému se můžou zasmát. Humor obsažený v textové rovině a podtržený také výraznou gestickou a mimickou prací herců umožňuje nahlížet s odstupem témata, která nám tvůrci nabízejí k promyšlení. Jako nejvýraznější považuji roli člověka ve světě polarizovaném na stavy „být sám“ a „být s někým“. Postavy se na jevišti většinu času objevují v lichých počtech, díky čemuž vzniká několik párů
a jeden člověk „navíc“. Bez ohledu na to, zda je to performující baletka (Gabriela Klusáková) stojící osaměle proti divákům, Piotr mezi znesvářenými rodiči či jeho zhroucená matka obklopená dvojicemi manžel‒syn a Mucha‒milenka, vždy je jasně vyznačená hranice mezi já a oni. Bezděky mě tak napadla otázka, zda není jedinou skutečnou samotou ta, do níž se uzavíráme ve zdech vlastního – vnitřního – světa. Samota, která vychází z emočního nedostatku, který nedokáže naplnit ani dav blízkých po našem boku.
Tuto myšlenku podtrhovala také abstraktní scénografie, jež mohla sugerovat představu tohoto vztahového prázdna nebo nedostatku. Děj se odehrával
v nekonkretizovaném čase a prostoru definovaném jen minimalistickými detaily a několika málo rekvizitami, ať už to byl gauč v Piotrově bytě či řada židlí zastupující hlediště divadla ve scéně, kde Piotr, Mucha a jeho domnělá partnerka (Barbara Szotek-Stonawski) sledují balet. Zásadní však byla zeď postavená z krabic v zadním plánu scény a zrcadla po stranách. Z perspektivy, kterou nabízelo mé místo v hledišti, to vypadalo, že jedno ze zrcadel odráží věci takové, jaké jsou, zatímco druhé nabízí odraz výrazně zkreslený. Celek působil velmi uzavřeně, což navozovalo pocit, že jsme se právě ocitli zavření v realitě jedné krabice, v realitě jednoho člověka, který touží v životě najít štěstí a nebojí se za něj bojovat.
Skutečnost, že čtvrtou stěnu té krabice tvořilo hlediště plné diváků, nabízí mé interpretaci ještě další rozměr. V posledních letech zaplavily internet motivační citáty, které tvrdí, že můžeme být, kýmkoliv jen chceme, bez ohledu na ostatní. Příběh, který Polská scéna odehrála, nabídl trochu jiný pohled na věc. Jsme součástí velkého celku zvaného společnost a jakkoliv se budeme snažit, náš život a naše osobnost je a bude definována nejen skrze to, čím být chceme, ale hlavně skrze to, čím jsou lidé kolem nás. To neznamená, že jsme bezmocní – máme velkou kontrolu nad tím, jak
s nátlakem okolí naložíme. Můžeme ho odmítnout, můžeme ho přijmout, ale nelze ho popřít, neboť je stále přítomen. Pokud toužíme najít cestu ven z bludných kruhů společenských konvencí
a vlastních strachů, musíme udělat krok. Krok, který může vést kamkoliv, proto potřebujeme velkou hnací silu, jakou může být například titulní šílenství.
Šílenství, které nám dá sílu se vysmát všemu, co nás bude chtít odradit.
- POLSKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA – Opowieści o zwyczajnym szaleństwie
- Režie: Katarzyna Deszcz
- Překlad: Krystyna Krauze
- Scénografie a kostýmy: Andrzej Sadowski
- Choreografie: Gabriela Klusáková
- Asistentka režie: Lidia Chrzanówna
- Hrají: Marcin Kaleta, Małgorzata Pikus, Tomasz Kłaptocz, Lidia Chrzanówna, Dariusz Waraksa, Anna Paprzyca, Kamil Mularz, Barbara Szotek-Stonawski, Adam Milewski, Katarzyna Kluz, Gabriela Klusáková, Grzegorz Widera
Psáno z premiéry 6. května 2023 na Polské scéně Těšínského divadla.
FOTO: Karin Dziadek
