Koncem loňského roku uvedlo Divadlo Tramtarie další inscenaci na motivy filmu – Divoké historky. Předlohou mu byla stejnojmenná černá komedie argentinské a španělské koprodukce, která se setkala s velkým diváckým a kritickým ohlasem. Vzhledem k tomu, že film těží kromě neuvěřitelných zápletek i ze způsobu natočení, především z výtvarné složky a využití plánů, vzbuzovalo její převedení do divadelní podoby velkou zvědavost.
Stejně jako ve filmu uvidíme šest povídek, které nepostrádají černý humor, násilí, šílenost a zoufalství. Autoři inscenace se rozhodli argentinskou divokost přenést do českého prostředí, což pomohlo divákům se s postavami více ztotožnit. Nesledovali jen bláznivé manýry cizinců někde ve světě, ale situace, které by se mohly stát i u nás. A ačkoliv by se zdálo, že v naší české kotlině budou působit jižanské povahy postav nepřirozeně, není tomu tak. Díky pozměnění kontextu samotných zápletek se stávají uvěřitelnými. To, že se nebude jednat o žádnou zahraniční záležitost nám napovídá hned první scéna, ve které postavy sborově zpívají Hašlerovu píseň Ta naše písnička česká, k čemuž je na plátno promítána česká krajina s nejznámějšími památkami. Tato dopsaná pasáž, ve které mimo zpěvu postavy promlouvají k divákům, aby navodily až poetickou fantazijní atmosféru, je zároveň i rámcovou linií představení. Pronesené věty navíc naznačují, že hře jde mimo převedení filmu na prkna jeviště a pobavení diváků i o něco jiného, a sice o ukázání toho, že naše životy jsou nám dané. Je to prostě osud, proti kterému lze bojovat, ale to je asi tak všechno, co zmůžeme. A ten osud může být někdy pořádně potrhlý.
Úpravy a zjemnění příběhů pro potřeby divadla se projevilo i ve scéně. Jediné, co na jevišti zůstává po celou dobu představení jsou židle, k nimž jsou podle potřeby přinášeny další rekvizity. Ovšem co není na jevišti, to vynahradí velké množství různých typů svítidel nad ním – od zářivek přes staromódní stínidla po závěsné řetězové lampionky. Každá scéna se totiž odehrává na naprosto odlišném místě a světla pomáhají dotvořit správnou atmosféru, ať už se jedná o svatební hostinu v hotelovém sálu, kostel nebo zašlé bistro.
Jelikož je ve hře mnoho příběhů a míst, je zde pochopitelně i mnoho postav. Herce uvidíme vždy minimálně ve čtyřech různých rolích. Ti se ale nenechají rychlou proměnou vykolejit a jejich výkony zůstávají vyrovnané a realistické. Nejvýrazněji působí především Václav Stojan v roli zoufalého spravedlivého muže bojujícího se systémem, ale je pravdou, že jeho výraznosti přispěla povaha dané povídky, která mu umožňovala hrát téměř one-man show. Přítomnost stejných herců ve všech částech je skvělým ucelujícím prvkem. Z povídkového filmu vznikla jakási povídková hra, která je sice do jisté míry ucelena ústřední myšlenkou a rámcovou linií, ale zůstala by jen sledem šesti různorodých povídek, které nasobě nejsou nijak závislé, nebýt využití všech členů souboru.
Inscenace zůstala filmu věrná nejen epizodickou strukturou, ale zachovala i již zmiňovaný systém využití plánů. Hlavní akce se obvykle dějí v popředí jeviště. Po celou dobu hry z jeviště neodejde žádný herec do zákulisí. Nezapojení herci obvykle sedí na židličkách v zadní části jeviště. Neznamená to ale, že by herci v pozadí byli v ději postradatelní. Někdy mění v průběhu hry scénu, dotvářejí efekty nebo propůjčují hlas imaginárním postavám v telefonu.
Naprosto bizarní, ale přesto vhodně upravené povídky spolu s neobvyklým scénickým řešením dělají z tramtarských Divokých historek poutavý zážitek, ze kterého nebudou zklamáni ani skalní fanoušci filmu, což se ne každé adaptaci filmové předlohy podaří. Jen musíte počítat se zachovanou atmosférou a hlavním principem všech historek. Takže pokud se vám ve filmu moc nelíbila povídka o dlouhé rvačce, i na divadle ji budete muset přetrpět. Ovšem s tím rozdílem, že Tramtarie vtipně zasáhla i do monotónních složek. Vše je prostě něčím trošku ozvláštněno, a i když film znáte nazpaměť, v divadle se nebudete nudit.
- DIVADLO TRAMTARIE ‒ Divoké historky
- Režie: Filip Nuckolls
- Dramaturgie: Vladislav Kracík
- Scéna a kostýmy: Jan C. Löbl
- Hudba: Ondřej Švandrlík
- Výběr ostatní hudby: Filip Nuckolls
- Choreografie bojových scén: Daniel Bodlák
- Projekce: Jan C. Löbl
- Light design: Aleš Hejral
- Sound design: Rikki Beran
- Technická spolupráce: Adéla Szturc, Jiří Krliš
- Zvuk: Rikki Beran
- Světla: Dan Bodlák
- Účinkují: Tereza Toth Čápová, Marek Zahradníček, Jana Posníková, Václav Stojan, Dominika Hrazdílková, Jan Ťoupalík, Vít Pištěcký, Petra Konev Čiháková, Kryštof Kotek
Premiéra 15. 12. 2017, recenze psána z reprízy dne 19. 12. 2017.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
