Třetí skupinu představení letošní Divadelní Nitry tvořila realizace dvojice Silke Huysmans a Hannese Dereera, kterou zaštiťuje belgické umělecké centrum CAMPO, jež podporuje nezávislé umělce a poskytuje jim materiální i finanční podporu, kterou pro realizaci svých projektů potřebují. Silke a Hannes se zaměřují na dokumentární divadlo a v rámci festivalu byly uvedeny všechny jejich doposud vytvořené projekty. Silke a Hannes reflektují ekologická témata se snahou zachytit různé perspektivy a názory na udržitelnost v životech jednotlivců i komunit. V dramaturgicko-režijní koncepci jednotlivých realizací zachycují přímo na scéně proces, kterým procházejí při sběru materiálů a jejich následném intermediálním zpracování: Pleasant Island o ostrovním státě Nauru je realizován na promítacích plátnech prostřednictvím materiálů, které oba umělci natočili na smartphony během svého pobytu na ostrově; Out of the Blue sledujeme na osmi obrazovkách, které performeři ovládají prostřednictvím svých počítačů, jež představovaly hlavní médium, skrze které inscenace s diváky komunikovala; a v Mining Stories se promítá na dřevěné desky zastupující osoby, se kterými performeři při výzkumu, jenž sloužil jako podklad pro inscenaci, přišli do kontaktu. Z hlediska kritické rezidence se nám tak naskytla jedinečná možnost hlouběji prozkoumat práci těchto tvůrců, z hlediska festivalové dramaturgie však tento průřez tvorbou zahraničního divadelního uskupení působil rozpačitě. V dřívějších letech zajišťovalo mezinárodní charakter festivalu uvádění inscenací tvůrců z různých zemí světa, v letošním ročníku však tato pestrost scházela – v hlavním programu festivalu figurovala pouze jedna ukrajinská performance, o které budu mluvit později. Otázka tedy je, jaká bude festivalová dramaturgie v tomto směru do budoucna. Zaměří se pouze na slovenské realizace? Nabídne inscenace národnostně rozrůzněných souborů, aby tak zejména v současné napjaté politické situaci přispěl k většímu mezikulturnímu porozumění? Na odpověď si budeme muset počkat do příštího ročníku.
Pleasant Island, neboli příjemný ostrov, je neoficiální titul země v Oceánii, který dříve odkazoval na jeho krásy, v současnosti však působí spíše ironicky. Poté, co Evropani objevili na území ostrova fosfáty, začala nekontrolovaná těžba, která v kombinaci s neefektivní ekonomikou vedla k destrukci místního ekosystému a obyvatelé dnes přežívají jen díky dovozu téměř všech základních komodit. V současnosti navíc na ostrově provozuje australská vláda uprchlické tábory, které mají často až nehumánní charakter. Ještě před několika lety bylo na ostrově zakázáno užívání jakýchkoliv technologií včetně mobilních telefonů, které se pro performery při jejich návštěvě Nauru staly paradoxně ideálním zařízením pro tvorbu videonahrávek a zvukových záznamů, protože nepůsobily tak „novinářsky“ jako kamery a diktafony. Performeři tak mohli
komunikovat nejen s místním obyvatelstvem, ale také se zástupci těžebních společností. Při prezentování nashromážděných materiálů během představení užívali i další mobilní aplikace jako poznámkový blok či WhatsApp, díky čemuž se v příběhu objevila také výrazná emocionální linka vycházející z osobních zpráv, které si Huysmans a Dereer vyměňovali s jednou z dívenek uvězněných na ostrově. Svou inscenací dali hlas lidem, kteří byli dlouhá léta umlčováni, a na konkrétním příkladu ukázali, jaké důsledky může mít neudržitelné hospodářství a exploatace ekosystémů třetího světa pro potřeby rozvinutých západních společností.
Inscenace Out of the Blue vznikla během covidu díky online hovorům a satelitním telefonátům, jež zachycují setkání lodí těžařů, vědců a Greenpeace v Pacifiku. Děj pojednává o snahách zahájit v konkrétním místě těžbu zdrojů ze dna oceánu a upozorňuje na možná rizika takového počínání obecně. Ukazuje, jak náročné někdy je vyznat se v argumentech zaangažovaných stran, když vytváří paralelu mezi jejich vzájemnou komunikací a komerčními reklamními spoty, jež obsahují podobně manipulativní a zavádějící formulace a slovní obraty. Současně inscenace ohledává více témat – ukazuje například, jakou roli má oceán v životě člověka a jakým způsobem inspiruje umělce v jejich tvorbě. Stejně jako v předchozí inscenaci se i zde používají různé počítačové aplikace, včetně například animovaných vizualizací popisovaných událostí. Vzhledem k ekologickému tématu inscenace nelze opomenout jednu otázku, která zazněla v rámci diskuze po představení: pokud mluvíme o ekologii a nutnosti chránit přírodu, jaké poselství pak nese výrazně neekologická scénografie, kdy se příběh prezentuje skrze osm obrovských LCD obrazovek?
První dvě inscenace obsahovaly několik předtočených záznamů a jejich dominantními scénickými objekty byly různá elektronická zařízení. V diskuzích tak vyvstala otázka, zda je vůbec nutná přítomnost performerů na scéně a zda je divadelní předvedení daných témat tou správnou cestou, když by se tentýž obsah mohl stejně dobře promítat třeba na obrazovkách v galerii. Díky možnosti vidět všechna tři představení jsem došla k závěru, že jejich přítomnost nutná je – svým příchodem na scénu a pohledem do publika nás zvou, abychom prožili a poznali příběhy, které jsou většinovou společností přehlíženy, a osudy lidí, jejichž hlas není slyšet. Performeři tak přijímají zodpovědnost za vše, co na jevišti prezentují, a především zajišťují pozornost diváků pro zmíněná témata. Prosté vystavení v galerii by mohlo vést k tomu, že bychom minuli podstatné kontexty, které s jednotlivými příběhy souvisí a do kterých jsou zasazeny. Zásadní je pohybový prvek v inscenaci, jenž vzniká využitím různých aplikací, ve kterých se objevují nápisy, záznamy z ostrova, ale také hudba či kreslené animace. Díky využití postupů, jež jsou pro divadlo unikátní, především komunikaci s divákem teď a tady, je dokumentární divadlo belgické dvojice unikátním intermediálním projektem se schopností důrazně obrátit naši pozornost k palčivým tématům dneška.
To vše jen potvrdilo třetí uvedené představení, inscenace Mining Stories však vznikla chronologicky jako první z celé série. Příběh o brazilské ekologické katastrofě, během níž unikl do řeky Rio Doce a do Atlantiku toxický těžební odpad, prezentuje na scéně pouze Silke, která v oblasti vyrůstala. Příběh je promítán na dřevěné desky, jež jsou rozmístěné po scéně ve dvou skupinách: Nad hlavou performerky visí desky s konkrétními jmény funkcionářů těžařských společností, případně jiných vysoce postavených osob za katastrofu zodpovědných, a na jevišti stojí neoznačené cedule, které Silke různě přenáší různě po scéně a které představují bezejmenné obyvatelstvo oblasti. Vše ovládá vypínači, které mačká pohybem připomínajícím tanec, jenž je důležitou estetickou rovinou inscenace. Záznamy rozhovorů o katastrofě, ekologii, ekonomice, práci a lidské paměti vedené s odborníky i obyvatelstvem oblasti jsou pouštěny často dohromady v až nepřehledné směsi, čímž se zvýrazňuje mediální přehlcení, kterému v běžném životě čelíme a které ovlivňuje naše vnímání událostí okolo nás. Náboženské, psychologické a filozofické myšlenky v inscenaci stojí paralelně k ekonomickým teoriím, aby se tak naznačilo, že vztah k penězům a zisku se v dnešní materiální době podobá vztahu našich předků k duchovnu a nemateriálním hodnotám. Zásadní jsou v této realizaci také témata individuálnosti paměti, dopadů ekologické katastrofy na sociální skupinu, jež nemá možnost jí předejít či ovlivnit její následky, a tendence zapomínat nepříjemné skutečnosti, což vede k opakování katastrof (konkrétně v tomto případě k opětovnému zahájení těžby v postižené oblasti).
Na závěr jsem si nechala dvě „válečné“ inscenace, které měly výraznou odezvu ze strany diváků i frekventantů kritické rezidence. Hekuba je sice inscenací Slovenského komorného divadla Martin, ale její obsah se vymykal všemu, co jsem popisovala u jiných slovenských představení na festivalu uvedených. Hra irské dramatičky Mariny Carr na motivy stejnojmenné antické tragédie pojednává o tom, jak je historie vnímaná skrze perspektivu vítězů. Hlavní postavou je Hekuba (Lucia Jašková), vdova po trojském králi Priamovi, jejíž děti byly postupně vyvražděny a ona sama se stala otrokyní. Královská hrdost není jen příznakem dramatické postavy, odráží se také v hereckém projevu její představitelky, která na sebe v představení po zásluze strhává veškerou pozornost. Text není tradičně dialogizován, jeho forma je spíše prozaická, což realizátoři využili k jeho epizaci: záměrem není vyvolat soucit s trpící královnou, ale vést diváka k zamyšlení nad tím, jakým způsobem uvažujeme o světě i o naší minulosti a současnosti. Postavy kromě vlastních replik často pronášejí i úryvky promluv ostatních postav, způsob přednesu však vychází z jejich vlastního emocionálního nastavení – Hekuba tak mluví o své bolesti a znechucení nad činy Agamemnona (Marek Geišberg), který navazuje v Hekubou započaté větě a znechucení mění na svůj aktuální pocit vítězství. Paralelně tak můžeme sledovat jednu situaci z dvou různých pohledů, čehož se nám při zběžném vnímání historie často nedostává; dějinné příběhy známe často jen z jedné perspektivy, což ovlivňuje naše vnímání reality i naše soudy o ní. Zatímco řecká mytologie psaná vítězi trojské války popisuje šílenství a vražedné činy Hekuby zlomené žalem, inscenace zobrazuje mocnou královnu, která je nucena sledovat smrt svých blízkých, aby jí byly po smrti přičteny činy vražděním posedlých vojáků. Zajímavým aspektem je také vyobrazení „padouchů“ příběhu. Dokonce ani Agamemnon, vykreslený skrze své činy jednoznačně jako vrah, není podán černobíle. Je to král, který vyhoví svým poddaným, i kdyby to mělo znamenat vraždu vlastní dcery – a jsou to právě poddaní, respektive vojáci, kteří si žádají absurdní smrt mladé dívky na usmíření bohů a mrtvých, je to tlak davu, který nutí jedince jednat v rozporu s jeho vůli. Historie si však nakonec nepamatuje dav, ale jeho vůdce a jemu přičítá důležité zvraty v běhu dějin.
Druhou válečnou inscenací letošní Divadelní Nitry byl ukrajinský kabaret Danse Macabre v podání
příležitostného divadelně-hudebního uskupení Dakh Daughters a Tetiany Trojické. Tanec smrti, jak bychom mohli název odkazující ke středověkému kulturnímu toposu přeložit, zobrazuje události odehrávající se na Ukrajině nejen od začátku současné války. Dramaturgicko-režijní koncepce vychází z ukrajinského folklóru, ze skutečných svědectví válkou zasažených žen a dětí a z biblické Knihy Jóbovy, zachycující příběh muže, který přišel o všechno a spílá za to Bohu. Inscenace vznikla v emigraci, konkrétně ve Francii, kam členky uskupení odešly před válkou a která se do realizace promítla prostřednictvím několika písní. Hlavním motivem je však obžaloba ruského agresora, připomínka či hrdá ukázka výjimečnosti a nezdolnosti ukrajinské kultury a národa. Během představení opakovaně zazněly sirény, které provázel zběsilý útěk performerek. V podobných metaforách i jasných znacích se odráží téma ztráty domova, zobrazené například prostřednictvím kufrů, které po sejmutí vrchní desky připomínají čelní stěnu obytného domu. Desky jsou postupně vyskládány na hromadu a domovy se mění v ruiny. Výrazná je také panenka, která představuje dítě v náručí matky na útěku, jež je posléze zavražděna či znásilněna vojákem. Mnohé z událostí, které performerky popisují, jsou jejich osobní zkušenost a stírá se tak rozdíl mezi divadlem a skutečností, představením a svědectvím. Tvůrci nutí diváka, aby nezavíral oči a neukrýval se před nepříjemnou realitou, která ho jednou může dohnat. Síla, s jakou představení působí na svědomí i emoce, zanechala mnohé v němé hrůze a závěrečný potlesk ve stoje byl také vyjádřením podpory okupovanému státu, jehož identitu se snaží zničit ruský agresor.
Třicátý druhý ročník Divadelní Nitry nabídl velké množství výrazných a silných realizací. Viděli jsme intermediální a dokumentární divadlo, témata ekologické katastrofy, vnímání historie poražených nebo válku na Ukrajině. Přehršle témat podtrhuje již zmiňovanou neucelenost festivalové dramaturgie; navíc i přes propagaci, která probíhala na fyzických transparentech i sociálních sítích, byl sál u většiny představení z větší části prázdný. Otázkou tedy je, jaká bude budoucnost festivalu. To snad uvidíme v příštím roce. A v následujících měsících můžeme sledovat, jakou identitu si Slovensko bude budovat se svou novou, demokraticky zvolenou vládou a jak to ovlivní slovenskou divadelní produkci…
FOTO: Divadelná Nitra
