Česká scéna Těšínského divadla zahájila novou sezónu premiérou divadelní hry Amadeus o střetu génia s průměrností. Příběh, jehož autorem je britský dramatik Peter Schaffer, diváci mohou znát z legendárního stejnojmenného snímku Miloše Formana z roku 1984. Hra samotná tolik známá není, ani se u nás příliš neuvádí, aktuální inscenace Těšínského divadla navíc text hry v překladu Martina Hilského výrazně krátí. Její dramaturgie má jasně vymezený cíl založený na liteře předlohy – ukázat, jaký vliv měl Salieri na skon svého významnějšího soka, tedy Mozarta – zatímco další inscenační složky, včetně brilantních hereckých výkonů, dotváří spektakulární charakter celku. Jak podotýká sám autor hry, příběh je zromantizováním staré legendy o rivalitě dvou umělců a nesnaží se o zobrazení jejich skutečných životních osudů. Jako hlavní myšlenku jevištní realizace tak vnímám nikoli historické pozadí příběhu, ale spíše existenciální úvahu o vlivu člověka na svůj vlastní osud a životní spokojenost.
Na jevišti se přiznaně prolínají dvě časové osy. Přítomnost, v níž se zestárlý umělec Antonio Salieri (Ondřej Frydrych) na smrtelné posteli zpovídá z činů, které zásadním způsobem utvářely jeho život. Vyprávění adresuje divákům v hledišti, které v procítěných monolozích oslovuje jako duchy budoucnosti. Sotva však sejme z hlavy čepici doplněnou o paruku s prořídlými vlasy a stařecký plášť, omládne o desítky let a přenese nás do minulosti, která je dějištěm vyprávěných událostí. Ondřej Frydrych tyto časové střihy zvýrazňuje proměnou hlasových nuancí, ostrosti a energičnosti gestikulace i mimiky. Prostřednictvím hereckého projevu dokáže vytvořit napětí, ve kterém se ukrývají lži a klam, stále více odhalované s postupnou degradací Salieriho osobnosti.
Nejprve se nám ukazuje jako zbožný a pokorný umělec toužící po úspěchu, který svůj osud vložil do Božích rukou. Střet s genialitou mladičkého a hormony posedlého Wolfganga Amadea Mozarta (Kryštof Malec) však naprosto roztříští jeho životní přesvědčení. Obviňuje Boha ze svého neúspěchu a vyhlašuje mu válku, v níž chce Mozarta zcela pokořit. Je totiž přesvědčen, že talent, který měl přináležet jemu, byl vložen do opovržení hodné bytosti. Mozart Kryštofa Malece je vykreslen skrze výraznou dětinskou naivitu, pubertální divokost a bezelstné přesvědčení o nutnosti zobrazovat v umění svět prostého lidu, který pro něj představuje zdroj inspirace. Díky těmto skutečnostem později mnohem ostřeji vyniká podlost Salieriho intrik vůči bezbrannému excentrickému mladíkovi,
Úspěch těchto intrik zaručuje náklonnost šlechty a Salieriho schopnost manipulovat s těmi, kteří zpočátku
Mozarta obhajovali. Zhrzený sok tak postupně omezuje dosah Mozartovy tvorby či množství jeho pracovních příležitostí. Jedním z finálních kroků Salieriho úkladů je pozvání barona Van Swietena (Vítězslav Kryške), jednoho z vlivných představitelů zednářské lóže, na premiéru Kouzelné flétny, v níž Mozart odhaluje přísně tajné rituály řádu. Jak známe i z jiných verzí Schafferova dramatu, situace způsobí, jak Salieri předpokládal, skandál, jenž vede ke ztrátě finanční podpory, kterou zednáři Mozartovi doposud poskytovali. V poslední ze svých intrik pak Salieri zcela odloží morální zábrany a zneužije mladíkovu důvěru, když před jeho očima zhmotní noční můru šedého stínu, pro který Mozart píše (vlastní) Requiem. Všechny informace nutné pro Salieriho vychytralé činy mu donáší Větříčci (Tomasz W. Przybyla, Petr Sutorý), které si pro tuto práci najal a kteří se na scéně vždy objeví s velkou pompou a křikem, s nimiž také Salierimu oznamují události přinášející zvrat do jeho života, jako například smrt prvního kapelníka, jehož funkce mu připadne.
Nakonec zůstává po Mozartově boku jen jeho žena Constance (Barbora Sedláčková). Přestože zpočátku působí jako nevýrazný činitel v kolech osudu obou skladatelů, v konfrontaci se Salieriho sexuální objektivizací či manželovými nezřízenými avantýrami odhaluje vnitřní sílu své osobnosti. Barbora Sedláčková prezentuje Constance jako hrdou ženu, pevnou ve svých postojích, což zdůrazňuje kontrasty v projevu – obvyklou hravost a živost, typickou pro její kontakt s Mozartem, nahrazuje v klíčových situacích rozvážností a rázností v pohybech, hlase i gestech.
V titulu recenze cituji Salieriho provolání, že člověk má naučit Boha jednat podle Jeho vlastního slova. Salieri toužil v životě poznat dokonalou hudbu a současně si přál společenský úspěch. Obojího se mu dostalo – ne však v takové formě, jak si představoval. Střet se skutečností, která neodpovídá jeho tužbám, vede ve Schafferově zpracování Salieriho životního příběhu k absolutnímu rozpadu jeho charakteru. Divák to může sledovat v monologických výstupech, během kterých Salieri diskutuje s Bohem, obviňuje ho, spílá mu a dohaduje se s ním. Význam těchto okamžiků podtrhují tvůrci inscenace především prací se světlem. Hrací prostor se ponoří do šera, zatímco na Salieriho je namířen reflektor sledující každý jeho pohyb. Tím je veškerá pozornost diváka nasměrována nejen k jeho slovům, ale i gestům. V těchto okamžicích také nejvýrazněji vyniká skvělá herecká práce Ondřeje Frydrycha. Jak příběh postupuje, obsahují Salieriho modlitby stále více agrese, křiku a důrazu v gestech, a mnohem méně proseb a pokory – to vše na pozadí různých povýšení a společenských úspěchů postavy. Nasvěcují tyto kontrasty otázku, zda je Salieri vůbec schopen svou touhu po slávě a úspěchu ukojit? Jaká překážka mu brání ve spokojenosti? Je to Mozartův geniální talent, který (jak sám tvrdí) nikdo nedokáže pochopit lépe než on? Či snad vlastní Salieriho pocit průměrnosti, zcela odporující skutečné společenské odezvě na jeho osobu a dílo? Odpověď se nevyřčená proplétá mezi řádky. Štěstí nelze dosáhnout, je nutné umět ho prožít. Zatímco neštěstí je stavem, který je možné definovat obecnými standardy, štěstí záleží na vůli a vnitřním nastavení jednotlivce.
Jaroslav Milfajt postavil scénu z minimálního počtu neutrálních kulis doplněných o historické detaily. V levém plánu stojí židle a stoleček s italskými cukrovinkami, které Salieri označuje jako své nejmilejší a průběžně je pojídá. Jednou z důležitých rekvizit je historické kolečkové křeslo, ve kterém Salieri sedává v obou časových rovinách. Zatímco ve stáří podtrhuje jeho nemohoucnost, v mládí funguje jako křeslo, z nějž blahosklonně pozoruje okolní události, a zvláště pak expresivní Mozartovy projevy. V pravé části jeviště stojí klavír, na jehož vrchním víku je pestrobarevný obraz korespondující s barevností kostýmů, ke kterým se ještě vrátím. Dominantou scény je mohutný kruhovitý objekt v pozadí, jenž obsahuje znaky měsíce a hvězd. Ve chvílích, kdy se ozývá reprodukovaná Mozartova hudba či promluvy některých postav, začne objekt měnit barvy, respektive barevnost světla, které vyzařuje. Význam objektu můžeme hledat v několika rovinách. Díky vrstevnatosti kruhů vzniká dojem oka, respektive Božího oka či Prozřetelnosti, čímž je podržen motiv Salieriho boje proti Boží vůli, který se projevuje v rozporu mezi jeho vlastními tužbami a mírou talentu, jež mu byla propůjčena. Symbol může také odkazovat na zednáře, kteří jsou v příběhu vyobrazení jako módní dobové společenství, do kterého každý včetně Mozarta touží patřit. Když však zapátráme ještě hlouběji v dějinách filozofie, dostaneme se až k Pythagorově teorii harmonie sfér. Podle Pythagora jsou kruh a koule dokonalými tvary, díky čemuž vzniká při pohybu planetárních sfér (tedy kulovitých objektů) dokonalý harmonický zvuk, který je pro běžného člověka neslyšitelný. Tuto teorii můžeme zaznamenat v Salieriho obviněních vůči Bohu, v nichž opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že mu byla dána moc rozpoznat dokonalou harmonickou hudbu, ale upřel mu její autorství.
Zvuk a jeho intenzita či hloubka navíc bývají zobrazovány skrze barevnou škálu, což se odrazilo také na kostýmech, které v inscenaci představují bohaté dobové róby. Většina šlechty má na sobě oděvy ve světlých pastelových odstínech, Větříčci naproti tomu pobíhají po scéně v šatech ve vybledlé žluté barvě, díky čemuž působí mezi ostatními jako vetřelci. Výrazně také působí císař Josef II. (Denis Kuboň) v bílé barvě, jež odkazuje na monarchovo typické dobové vyobrazení v bílém kabátu, zdůrazňující jeho panovnické postavení, a současně ho jakoby zvýrazňuje a vyčleňuje z okolního davu. Nejostřejší odstíny se objevují na kostýmu Mozarta jako srozumitelná vizuální metafora jeho výjimečnosti oproti ostatním postavám, protikladem k němu je pak Salieri v nicneříkající šedé podtrhující jeho vnitřní pocit průměrnosti.
Závěrem bych chtěla zmínit ještě jeden motiv, který jsem v představení četla a který obsahuje důrazné náboženské varování. Salieriho vztah k Bohu jako by zrcadlil příběhy lidí napříč historií, kteří Boha využívali k obhajování vlastních zločinů. Vezměme si pro příklad křesťanství, jehož prvním přikázáním je „miluj bližního svého“ a jež se navzdory tomuto „zákonu“ nesčetněkrát stalo argumentem pro bezbožné vraždění lidí s jiným přesvědčením. Zločinci vykonali svou vůli a obhájili ji vlastní interpretací Božího slova. Těšínský Salieri sice neobhajuje vraždu láskou k bližnímu svému, ale dokazuje, že ke štěstí nestačí úspěch, bohatství, ani láska davu. Je to naše vůle, která určuje, jak naložíme se životem, který máme žít. Salieri té možnosti nevyužil – dokážeme ji využít my?
- ČESKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA – Amadeus
- Překlad: Martin Hilský
- Režie: Stanislav Slovák
- Dramaturgie: Alice Olmová
- Scéna: Jaroslav Milfajt
- Kostýmy: Jaroslav Milfajt, Lenka Jungwirt
- Hudební spolupráce: Miroslav Liška
- Pohybová spolupráce: Martin Pacek
- Hrají: Ondřej Frydrych, Kryštof Malec, Barbora Sedláčková, Denis Kuboň, Miroslav Liška, Miloslav Čížek, Vítězslav Kryške, Petr Sutorý, Tomasz Władysław Przybyla, Tomáš Hába, Štěpán Válek, Eliška Adamovská, Bára Vidomská
Psáno z premiéry 9. září 2023.
FOTO: Karin Dziadek
