Zpět na výpis článků

Za hranice lidskosti

Notoricky známý příběh z antického Korintu o lásce, zradě a pomstě, je pravděpodobně jedním z nejčastěji inscenovaných dramat na světě. Co může tedy přinést nového? Režisér Jan Nebeský s pražským divadelním spolkem Jedl (Nebeský – Trmíková – Prachař) se na tuto otázku pokoušejí odpovědět svým svérázným pojetím, které na diváka může působit kontroverzně. Řeč není o ničem jiném než o Eurípidově Médeie.

Ačkoli je jádrem multimediálního projektu výše uvedené drama, výsledný inscenační tvar spojuje i další texty; objevují se úryvky z děl Ingeborg Bachmannové, Senecy, Oscara Wilda nebo samotných tvůrců, přičemž scénář měla na starost (stejně jako u většiny inscenací souboru Jedl) právě herečka Lucie Trmíková. Inscenace zachovává hlavní dějovou linii dramatu, další textové vložky však pozornost obrací k problematice lidství a zejména jeho hranicím. Propojení lyrických pasáží a hlasitých exklamací s klidnými, místy až rezignovaně apatickými promluvami, vytváří okno do Médeiny bublající nenávisti i Iásonovy lhostejnosti vůči celé situaci. V jistých chvílích však mohou Médeiny repliky působit excesivně a hystericky, k čemuž přispívají i neustále zapnuté mikrofony na tvářích herců.

Skupina Jedl je známá svou spoluprací s dalšími umělci a využitím rozličných uměleckých projevů ve svých inscenacích, ať už se jedná o pohybové vyjádření, hudbu či výtvarné umění. Stejně je tomu v tomto případě – inscenace se účastní dva umělci, Igor Korpaczewski a Margita Titlová, kteří svou prací tiše doprovází dějovou linku. Korpaczewski, který s Nebeským spolupracoval již dříve, před očima diváků pokrývá plátno černou barvou; můžeme si v tazích štětce všimnout dvou postav, jež se ke konci představení postupně propadají do dalších nánosů barvy, až veškeré kontury úplně zmizí. Naproti tomu Titlová vytváří z kostky hlíny skulpturu, která na jednu stranu může evokovat starořeckou kulturu, na stranu druhou upozorňuje na nedostatek doteků v rozpadajícím se vztahu dvou protagonistů. Pro upevnění této interpretace je práce výtvarnice po celou dobu představení snímána termokamerou a promítána na horizont. Na jevišti se objevuje i hudebník Jan Šikl, který je obklopen bicí soustavou nebo mixážním pultem, a živě doprovází děj představení. Hlasitá bicí sóla pak svou účinnou syrovostí podkreslují atmosféru situace a vyjadřují vyostřující se krizi.

Nejodvážnější je však vizuální stránka inscenace. Jeviště je rozděleno do dvou hracích plánů. Zadní část je vyhrazena pro pracující umělce, přední část, blíže hledišti, vyobrazuje obývací pokoj manželského páru postavený v moderním duchu – nafukovací křesílka spolu se svítícími stolky, balonky ve tvaru slova FREE (ironicky připevněné provázkem), ohřívač párků. Divokost a absurdita scénografie podporuje zběsile expresivní kostýmy, které navrhla Petra Vlachynská. Herci se několikrát za představení převlékají z jednoho kuriózního oděvu do druhého; objevuje se žlutá pláštěnka, průhledné plastové kalhoty s živými květinami nebo bílá maska s lebkou připomínající japonské divadlo Nó. Ikonický kostým má na sobě zpočátku Iáson – bílé balonky rozmístěné pod dámskými silonovými punčochami, které poté Médeia za doprovodu nenávistného monologu efektně propichuje jako puchýře.

Je až s podivem, že vedle často až rušivé výtvarné složky zbývá prostor pro jakoukoli hereckou práci. Médeia Lucie Trmíkové byla však ztělesněním čiré energie. Herečka umně střídala zhrzené monology, ze kterých prýštila pomstychtivost a neporazitelnost, s tichou, podprahovou, na manžela namířenou nenávistí. Stejně tak Trmíková dokázala přesvědčivě zobrazit Médeiny palčivé pochyby a mateřskou lásku těsně před tím, než zcela opustila svou humanitu a zbavila života vlastní děti. David Prachař ze svého Iásona vytvořil úplný protipól nezastavitelné Médey. Již od počátku představení je z lehce flegmatického Iásona cítit čistá pragmatičnost a touha po klidu. Pasivně přijímá Médeiny rány a sleduje její proměnu.

Nebeského inscenace, využívající symboliku a náznakovost, působí velmi ambivalentně. Vizuální složka místy až zastiňuje herecké výkony, kterým neprospívá ani statické režijní pojetí – veškerý pohyb se limituje na příchody a odchody herců ze scény. Dramaturgie bývá místy až vyčerpávající a smysl vznikajících uměleckých děl zůstává v pozadí. Divák si tak musí sám rozhodnout, jaké složce věnuje svou pozornost. Dalo by se říci, že Nebeského pojetí dramatu vkládá na jeviště velké množství netradičních prvků, nevytváří z nich však jednotný celek.


  • JAN NEBESKÝ, DAVID PRACHAŘ, LUCIE TRMÍKOVÁMédeia
  • Scénář: Lucie Trmíková
  • Režie a scéna: Jan Nebeský
  • Kostýmy: Petra Vlachynská
  • Hudba: Jan Šikl
  • Výtvarná spolupráce: Igor Korpaczewski a Margita Titlová
  • Účinkují: Lucie Trmíková, David Prachař, Jan Šikl

Premiéra 24. ledna 2017, recenze psána z reprízy 17. října 2018 v Divadle na cucky.

FOTO: archiv Divadla X10