Moravské divadlo Olomouc pokračuje v rusifikačních tendencích svého dramaturgického plánu. 10. května 2013 uvedlo Višňový sad Antona Pavloviče Čechova. Krátce po premiéře inscenace získala přívlastky jako „nestravitelná“, „zdlouhavá“, „nepovedená“. V mnohém mají kritiky pravdu. Višňový sad v podání Moravského divadla je opravdu dlouhý, složitý a těžko pochopitelný. To mu však neubírá na půvabu. Režisér a šéf olomoucké činohry Michael Tarant vede soubor už třetím rokem, před Olomoucí pracoval v Pardubicích, Ostravě nebo Hradci Králové. Ve svých inscenacích se věnuje především lidskému neporozumění a společenským rozporům. V Moravském divadle režíroval například Ibsenova Stavitele Solnesse nebo Vančurovu Markétu Lazarovou. Jeho postmoderní, až apokalyptický režijní styl, který použil i ve starších inscenacích, nyní přichází ke slovu ve Višňovém sadu.
Višňový sad je především inscenací tří žen. Trojice Naděžda Chroboková-Eliška Dohnalová-Tereza Richtrová celou hru drží nad vodou. Naděžda Chroboková – v roli Raněvské alternující s Janou Paulovou – podává pozoruhodně vyrovnaný výkon. Její Raněvská není jen pasivní, naivní a roztržitá žena jako v původním Čechovově textu. Naopak, oplývá velkým sebevědomím a radostí ze života, umí procítit štěstí i žal. Hostující Eliška Dohnalová (alternuje s Paulínou Labudovou) v roli Ani je přesně tak křehká a něžná, jak by si Čechov přál. Svým švitořením a laskavým vystupováním připomíná pohádkovou princeznu a vnáší do inscenace romantickou nostalgii. Tereza Richtrová v roli „staré panny“ Varji pak trojici doplňuje. Jako už tak často hraje ženu, jejíž krása a dobré srdce jsou hluboko skryty. Z ostatních herců jsou výrazní ještě Petr Kubes jako věčný student Trofimov nebo hostující Tomáš Krejčí v roli lokaje Jaši. Ostatní tvoří jakousi stafáž a pouze zalidňují jeviště – mnohokrát se přitom jedná o významné postavy, které by měly více vyniknout. Jedná se například o Ivana Dejmala, který je v roli Lopachina křečovitý a nevýrazný, nebo o Lenku Kočišovou, která se tak zoufale snaží být sexy, až působí poněkud trapně.
Patrně nejvýznamnější složkou celé inscenace je scéna Tomáše Moravce. Dřevěné stěny, polstrované židle, stolky, masivní skříň– to vše připomíná aristokratický salon bohatých statkářů konce 19. století. Až přecpaná scéna vyjadřuje životní chaos hlavních postav, které jsou nenaplněné a nemají smysl života – což v tomto případě vyplývá spíše z Čechovova původního textu než z inscenace. Ještě důležitější jsou ale rekvizity, které dodávají scéně věrohodnost a dokonale doplňují obraz luxusního a přecpaného aristokratického sídla. Nezapomnělo se skutečně na nic. Jsou tu dětské hračky, skleničky a karafy, notové zápisy, krásné květinové vazby. Inscenátoři mysleli na všechny smysly, ve vzduchu se vznáší vůně doutníků, svíček a pravého višňového likéru!
Vizuální orgie pokračují při pohledu na kostýmy, které vytvořil také Tomáš Moravec. Ten se „vyřádil“ především na herečkách. Všichni muži mají na sobě jakousi formu obleku – uprostřed nevýrazných šedočerných tónů vynikne jen višňově červená vesta Petra Kubese. Dámy jsou jiná káva (nebo likér). Jen Naděžda Chroboková vystřídá během představení tři páry bot, o šatech ani nemluvě – na začátku má černý cestovní oblek, později vyměněný za půvabné květované šaty. Na závěr obleče velmi odvážné zářivě červené šaty. Barevné změny symbolizují doslova chameleónskou povahu Raněvské, od nostalgie z návratu domů přes pokus o boj s osudem a následnou rezignaci. Bílé šaty Elišky Dohnalové doplňují křehkost a nevinnost její postavy. Bílá halenka a dlouhá černá sukně spolu s hnědou parukou pak nesmírně sluší Tereze Richtrové; přestože se jedná o velmi obyčejné oblečení, naznačuje její spíše konzervativní povahu. Za zmínku stojí ještě polodlouhé květované šaty Lenky Kočišové, brýle Petra Kubese, které zcela mění hercův vzhled nebo béžový kabát Tomáše Krejčího, symbolizující intrikána a oportunistu.
S hudbou inscenátoři vsadili na osvědčeného Vladimíra Franze (v Moravském divadle se prezentoval už hudbou k Ibsenovu Staviteli Solnessovi). I ve Višňovém sadu ze sebe vydal to nejlepší, s hudbou totiž zachází podle potřeby. Muzika je úderná i něžná, nechybí opakující se motiv varhan, známý právě ze Solnesse. Ostatně opakování je klíčový motiv Višňového sadu – všechny postavy, s Raněvskou v čele, opakovaně bloudí v kruhu a změna, tragický prodej sadu, pro ně nakonec znamená spíše požehnání.
Višňový sad v podání Moravského divadla je jistě inscenací dlouhou (téměř tři hodiny hracího času) a složitou, možná kvůli náročnému textu i nesrozumitelnou. Přesto je velmi dobrá, už jen kvůli propracované psychologii postav. Divák musí přijít do divadla naladěn na Čechova, nečekat dramatické zvraty a bohatý děj. Když na tyto podmínky přistoupí, odměnou mu bude krásný zážitek. To, co – u Čechova logicky – chybí na dramatičnosti a dějovosti, to inscenátoři vynahradili na hereckých výkonech, scéně, kostýmech a hudbě. Višňový sad je jako nádherný barevný motýl, který právě vyletěl z kukly – potřebuje čas, musí se usadit, ale má svou krásu a pestrost. Inscenace není bezchybná, naopak, dalo by se na ní hodně napravovat (zvláště některé herecké výkony), ale už jen za odvahu si zaslouží ocenění. Zobrazuje poetiku ruské duše, životní křižovatky i jistotu, že ať se děje cokoli, žít musíme dál. Patří k největším – pozitivním – překvapením Moravského divadla. Kéž by celá nová sezóna 2013/2014 byla tak vydřená a poctivá jako tato inscenace.
Moravské divadlo Olomouc – A.P. Čechov: Višňový sad. Překlad: Otomar Krejča ml. Režie: Michael Tarant. Dramaturgie: Milan Šotek. Scéna a kostýmy: Tomáš Moravec. Hudba: Vladimír Franz. Premiéra 10. května 2013, recenze z reprízy 15. září 2013.
Použité foto: Jiří Doležel
