V nejlepším se má skončit. Toto zlaté pravidlo platí i v divadelním světě a uvědomuje si ho i režisér Michael Tarant, který po pěti letech působení v olomoucké činohře soubor opouští. Bohužel, jeho nejlepší fáze se odehrála již před dvěma lety, což potvrzuje jeho nejnovější inscenace Shakespearovy Bouře. Tarant dokáže interpretovat Shakespeara milionem způsobů, jeho styl práce se však v Olomouci již poněkud přežil. Slovy básníka, bylo to krásné a bylo toho dost.
Překombinovanost a vnitřní prázdnotu režisérovy rozlučkové inscenace ilustruje již samotná práce se Shakespearovým textem. Sáhodlouhé monology a šroubovaná souvětí, pro Shakespearovu tvorbu typické, by v moderní inscenaci neškodilo proškrtat, zvláště ve druhém dějství, které už stojí jen na deklamaci. Jakkoli vtipné jsou výstupy šašků, násilné přechody od žertovných pasáží k dramatickým pak vnímavějšího diváka přímo fyzicky bolí.
Těžkopádnost inscenace relativně zachraňuje několik výborných a několik průměrně dobrých herců. Mezi ty výborné již tradičně patří Petr Kubes, který v roli Prospera osvědčuje tu pravou dávku hrozivé důstojnosti i laskavého humoru. Kubes jako jeden z mála herců umí opravdu dobře pracovat s blankversem a je tak ideálním představitelem velkých shakespearovských rolí. Dalším výrazným překvapením je Anna Stropnická. Postavu Prosperova služebného ducha Ariela ztvárňuje mírně halucinogenním způsobem a se svými hereckými a především pohybovými schopnostmi podává snad svůj nejlepší výkon v olomoucké činohře vůbec. Je třeba ocenit i hostující konzervatoristky v rolích ostatních duchů. Vynikne ještě Vendula Fialová v roli krásné, byť mírně zmatené princezny Mirandy, která bohužel nenašla kvalitativně odpovídajícího partnera ve Vojtěchu Lipinovi. Řada dalších postav pak tvoří jen nesourodou a ničím zvláštní změť vévodů, zrádných bratrů, příšer a námořníků, ve které se jen těžko orientuje i znalec Shakespearova textu. Přelidněnost je ostatně rys, na kterém Tarantovy inscenace tratí nejvíce.
Pod scénou a kostýmy je tradičně podepsán Tomáš Moravec. Zůstal věrný svému stylu, který se dá shrnout slovy prázdná velkolepost. Samotná scéna vzbuzuje údiv, fascinaci a obrovskou úctu k jevištním technikům. Na principu Tarantovy oblíbené točny navržená loď podtrhuje atmosféru inscenace a vyvolává až téměř konstruktivistické asociace. Jiný cíl než ohromit však nemá, navíc olomoucký divák, který navštěvuje Tarantovy inscenace pravidelně, již nutně musí být opakujícím se řešením scény poněkud unaven. To samé se dá říct o kostýmech, které by se daly definovat jednoslovně – mnohovrstevnatost. Kostymér totiž na herce navěsil nekonečné vrstvy látek, které ve své nevýrazné strakatosti připomínají spíše deku či utržený kus opony. Poněkud umolousaný vzhled ztroskotavších hrdinů se dá omluvit rozmary rozbouřeného moře do chvíle, kdy jeden z mužů začne mluvit o tom, jak nádherné šaty mají i navzdory drsnému vylodění. Nemají, bohužel. V podivné šedo-zeleno-hnědé změti tak rezonují jen drobné detaily jako jsou třpytivé šaty Mirandy, Prosperova kouzelná hůl, zlaté líčení Ariela či Kalibanův věnec z listů.
Žádná inscenace si však nezaslouží výhradně negativní hodnocení, a olomoucká Bouře jednu velmi kladnou stránku má. Je to hudební doprovod, za kterým již tradičně stojí sbormistryně olomoucké opery a operety Lubomíra Hellová. Dokázala překvapit hudbou, která se k Shakespearově inscenaci na první poslech zdánlivě vůbec použít nedá. Bouře a doteky klasického rocku, místy silně odkazujícího na soundtrack k poslednímu dílu Resident Evil, vytváří překvapivou, ale nesmírně dynamickou kombinaci, ze které mrazí. Originální a netradiční hudební doprovod je dlouhodobě silnou stránkou Moravského divadla.
Olomoucká Bouře je inscenací vypočítanou na efekt a svůj cíl diváka oslnit beze zbytku splňuje. To je ale vše, co může nabídnout. Jedná se o bouři ve sklenici vody, nádhernou barevnou bublinu, která ale obsahuje jen třpytivé prázdno, jakkoli se inscenátoři v závěru poněkud křečovitě snažili o hlubší vyznění. Slovy jedné z postav „režírovat je dneska snadný, stačí točna, modrý světlo a hezký holky z konzervatoře“. Sám Michael Tarant se na začátku své poslední olomoucké sezony vyjádřil, že pokud cítí, že již dal scéně ze sebe všechno, je na čase odejít. Bouře se tak stává tečkou za jeho olomouckým působením. Za pět let činoherní soubor nečekaně pozvedl – nyní nastává nová éra.
Moravské divadlo Olomouc – Bouře. Překlad: Martin Hilský. Režie: Michael Tarant. Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková. Scéna a kostýmy: Tomáš Moravec. Hudební dramaturgie: Lubomíra Hellová. Pohybová spolupráce: Jiří Pokorný.
Premiéra 19. února 2016, recenze z premiéry.
Foto: Jan Procházka
