Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda patří k nejpovedenějším a nejuznávanějším románům 20. století, byť se dostal do obliby čtenářů až po smrti autora. Možná za to může doba, ve které vznikl, a možná také lidé samotní. Kdo ví. Ovšem v současnosti se Velký Gatsby stal jedním z nejčastěji adaptovaných románů. Proč? Zřejmě pro svou tematickou univerzálnost, jelikož pojednává o rozmařilosti a falešných iluzích společnosti. Tohoto faktu využil i režisér a autor adaptace Vladislav Kracík společně s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou v olomouckém Divadle Tramtarie, jejichž koncept stojí na Fitzgeraldově tezi, že nejsou pro společnost ani tak podstatné události jako spíš aktéři samotní. Právě lidské charaktery, problémy a jejich rozuzlení zůstávají stále stejné, čímž Fitzgeraldův román nabývá podoby univerzálního zrcadla každé společnosti.
Velký Gatsby mnohdy svádí k představě plné pompézních oslav a přepychově vybavených domů, které patří smetánce společnosti, což nelze považovat za mylné, ale pro divadelní tvůrce není snadné vytvořit scénu tak, aby na diváky sálala takovým dojmem a zároveň nebyla kýčovitá. Právě scénografie této inscenace podle návrhu Hynka Petrželky je to, co jako první diváky po vizuální stránce mile překvapí. Prostor totiž nepřekypuje lacinými rekvizitami a bohatou výzdobou, ale naopak se drží v jednoduchém stylu. V pozadí stojí dřevěná stěna se čtvercovým otvorem, jenž představuje přední sklo auta nebo okno domu. Ovšem nejvíce upoutá divákův zrak bazén malé hloubky, přes který nalevo vede most za dřevěnou stěnu a napravo do něj zasahuje molo. Právě voda je živlem pohánějícím spád krutého osudu hrdinů románu. V průběhu představení se bazén naplní vodou až po okraj a nehledě na její nízkou teplotu se herci stále pohybují v tomto prostoru. Díky tomuto ozvláštnění působí scéna hravě a přepychově.
Zřetelně na jevišti dominuje práce se světlem, která jednak nahrazuje střih a dodává na autenticitě atmosféry, ale zároveň je zdrojem zábavy nejen pro aktéry, ale především pro diváky. Herci totiž na scéně vytváří light show za pomoci neonových masek a kostýmových doplňků. Prostor je tak plný barev, tance, hudby a vody, přesně tak, jak to vyžaduje párty v „gatsbyovském“ stylu, při níž dochází k odpoutání od reality ‒ ať jde o tu pocházející z fikčního světa, či z faktu, že obyčejné představení se stává velkolepou podívanou.
Režijně-dramaturgické myšlenky aktuálnosti Velkého Gatsbyho se drží i kostýmy Adély Szturc a Tess Tylové, které jsou ve stylu dnešní módy. Do jisté míry je lze považovat také za vizuální metafory, jelikož definují charakter dané postavy. Skrze kostýmy jsou nejvýraznější protagonisté Daisy a Gatsbyho, kteří se liší od ostatních dosti elegantními oděvy, což zdůrazňuje fakt, že právě oni dva jsou dominantní postavy příběhu.Vizuální podoba sice představuje silnou stránku inscenace, tou slabou je ale herecké obsazení ‒ herci působí na jevišti nekompaktně a jejich výkony jsou nevyrovnané, což se projevuje zejména v případě představitelů dvou hlavních hrdinů, a to Gatsbyho a Daisy. Václav Stojan jako Gatsby má ke své roli všechny předpoklady. Po jevišti se pohybuje jako elegantní gentleman a dobře pracuje s hlasem, skrze své jednání poukazuje na to, že právě on je tajemnou postavou příběhu. Ovšem jeho kolegyně Barbora Šebestíková jako Daisy, byť se typově ke své roli hodí, hraje stejným monotónním způsobem jako i v jiných inscenacích, kde je často obsazována do rolí naivek, a tak využívá stejného hereckého schématu. Mimika, gesta, pohyb i intonace hlasu zůstávají stejné, jen její role se jmenuje jinak.
Ač v případě hereckého obsazení tvůrčí tým Divadla Tramtarie vsadil na jistotu a podobné role svěřil stejným hercům, nelze opomenout, že Velký Gatsby je jednou z lepších inscenací, které Divadlo Tramtarie v Olomouci nabízí, jelikož publikum pobaví a zároveň mají diváci možnost podívat se do zrcadla společnosti, ať jde o dnešní, nebo tu z 20. století.
- DIVADLO TRAMTARIE ‒ Velký Gatsby
- Autor předlohy: Francis Scott Fitzgerald
- Překlad: Lubomír Dorůžka
- Autor adaptace a režie: Vladislav Kracík
- Dramaturgie: Kateřina Menclerová
- Scéna: Hynek Petrželka
- Realizace a výroba scény: Jiří Krliš, Adéla Szturc
- Kostýmy: Adéla Szturc, Tess Tylová
- Hudba: Dalibor Eimut
- Choreografie: Eliška Holčapková
- Bojové scény: Daniel Bodlák
- Light design: Aleš Hejral
- Sound design, zvuk: Rikki Beran
- Světla: Aleš Hejral, Daniel Bodlák
- Plakát: Markéta Rosendorfová
- Hrají: Václav Stojan, Barbora Šebestíková, Vít Pištecký, Miroslav Černý, Dominika Hrazdílková, Jana Posníková, Tereza Toth Čápová, Jan Ťoupalík a Marek Zahradníček
Recenze psána z premiéry 8. dubna 2018.
FOTO: Andrea Simper a Jan Procházka
