Hugo Haas patří bezesporu k nejznámějším československým hercům 1. poloviny 20. století, který dobyl i filmová plátna a divadelní prkna ve Francii či Hollywoodu. O této jeho etapě života se ví méně a bývá mnohdy opomíjena. Stejně tak se zapomíná, že jeho bratr Pavel Haas byl uznávaný hudební skladatel, jehož život však tragicky vyhasnul za zdmi koncentračního tábora. Jaké je to být hvězdou, ale i vlastním stínem? A jaké je to žít ve vyhnanství? A kdo to vlastně byl Hugo Haas? Odpovědi na tyto otázky hledá autorská inscenace Martina Dvořáka a kol. s příznačným názvem HAAS_Dny po slávě pod záštitou ProART Company, jež ve středu 8. 12. zavítala i do olomouckého multifunkčního kulturního prostoru Telegraph.
Martin Dvořák, který je rovněž režisérem inscenace, společně se svým tvůrčím kolektivem složeným z Lukáše Nováka, Slávky Hozové a Lucie Hrochové vytvořili pro tuto inscenaci scénář, jejímž hlavním tématem je Haasova konfrontace se svým životem. Nutno dodat, že se na ní nepodílí pouze on sám, ale i jeho bratr Pavel, který k němu posmrtně promlouvá. Sumarizuje společně s ním jejich životy, vyptává se ho, vysvětluje. Jedná se tak o jakýsi snový výjev, jehož slovní pasáže jsou prokládány tanečními intermezzy Martina Dvořáka v roli Pavla, které jsou postaveny na expresi a intuitivní hravosti. Události jsou podávány retrospektivně od Haasových posledních dní před smrtí, což umožňuje hlavní postavě notnou dávku sebereflexe, a to i s ohledem na její excentrickou povahu. Text velmi dobrým způsobem ukazuje, jak funguje selektivní paměť a jak si lidé dokážou i přes osobní tragédie, jako je smrt bratra v koncentračním táboře, idealizovat minulost. Haas v inscenaci totiž téměř odmítá komentovat svá vlastní selhání, ba dokonce je uznat a vše vidí jenom v pozitivním světle, včetně sebe. Ve své podstatě se tak jedná o velmi aktuální téma. Podobný sentiment vyvolává ve společnosti i pandemické dění, které se mimo jiné stalo impulsem pro vytvoření této inscenace.
Avšak i přesto textová složka představuje Achillovu patu inscenace a podílí se tak na její disfunkci. Scénář pracuje s výraznou doslovností, tvůrci mají tendenci vysvětlovat a ačkoli proklamují, že se snažili vytvořit snový koncept, je zde vše až příliš ilustrováno. Kromě Dvořákových působivých čísel nic neumožňuje divákovi se uvolnit a dát prostor imaginaci. Zvláště se tento nedostatek projevuje na konci představení, kdy sice už na jevišti není ani jeden z aktérů, je ale spuštěna nahrávka popisující poměrně detailně Haasovu smrt. Pokud je v některých inscenacích problematické, že otevírají až příliš témat a událostí, ale nijak s nimi nepracují, HAAS_Dny po slávě naopak znemožňuje jakkoli divákovi s tématem pracovat, a dokonce ubírá na jeho atraktivitě. Kromě toho text hýří prvoplánovými narážkami či vtípky zejména o ženách a patetickým a nekritickým pohledem na Haasův život. Inscenace se svou formou tak spíše projevuje jako vyjádření pocty herci, než aby na něj divákovi poskytla i střízlivý pohled. V malé míře jej můžeme nalézt v rozhovoru s bratrem Pavlem.
Od nešťastně koncipovaného scénáře se pak odvíjí nefunkční herectví, které si však ambiciózně stojí za multižánrovým propojením činoherního herectví s tancem, což zdařile odkazuje k odlišným povahám bratrů Pavla a Huga Haasových. Nicméně kvůli nefunkčně vytvořeným dialogům, které si pouze navzájem notují, anebo naopak odděleným monologům nemá představení ani rytmus a působí zdlouhavě. Zejména je problematický výkon Martina Žida v roli Huga Haase, který stojí na deklamativním projevu plném velkolepých gest a pomalém tempu mluvy. Otázkou je, jestli se nejedná o režijní záměr odkazovat se tímto k hereckému stylu první poloviny 20. století. Pravdou je, že Haas zůstával Haasem i jako protagonista a spíše utkvěl ve své tragikomické poloze, než že by inklinoval k propracovanému psychologickému herectví. Ale skutečně ze své profese nevystupoval, ani když byl sám? Podobně však funguje na jevišti i Martin Dvořák coby bratr Pavel, který však svůj výraz rozšiřuje o zmiňovaná taneční čísla, která bravurně pracují s minimalistickou scénografií, nápaditou a velmi příjemně esteticky zapadající do prostoru kinosálu Telegraphu. Prostor se totiž skládá pouze z křesla, stojanu na oblečení, zrcadla, dvou židlí a obrovské černé látky, která tento prostor pokrývá. Právě s touto látkou výrazně pracuje Dvořák, když například reflektuje nástup nacismu. Zahalí se do ní a v kooperaci s touto rekvizitou velmi rychlými pohyby po prostoru vytváří svým způsobem loutku, představující nejen nacismus, ale i všudypřítomnou smrt. Právě Dvořákovy taneční výstupy jsou to jediné, co tuto inscenaci ozvláštňuje a dává jí onen tvůrci kýžený snový nádech.
Inscenaci HAAS_Dny po slávě lze tak bohužel zařadit k projektům, které se snažily zpracovat ambiciózní téma, avšak stále klouzají po povrchu. Zejména se na tom podílí potřeba tvůrců vše jasně podat, nikoli divákovi tak říkajíc něco jen naťuknout, aby on sám tápal po dalších informacích. Zvláště v tomto případě je to velká škoda, neboť lze vidět, že tvůrčí tým musel vynaložit nemalé úsilí při práci na životopisných rešerších.
- PROART DANCE CREATION – HAAS_Dny po slávě
- Autor, režijní koncept, choreografie: Martin Dvořák
- Hudba: Jan Hanák Sonority
- Kostýmy: Denisa Nová
- Asistent režie a choreografie: Lucie Hrochová, Míla Šturc
- Spolupráce na textu: Lukáš Novák, Slávka Hozová, Lucie Hrochová
- PR spolupráce: Dominika Černá, Ondřej Král
- Účinkují: Martin Dvořák, Norbert Žid
Premiéra 18. listopadu 2021, psáno z uvedení dne 8. prosince 2021 v Telegraphu.
FOTO: Oskar Stolín
