Divadlo Tramtarie ve své jubilejní desáté sezoně prochází modernizací. Vstupenky konečně vypadají jako vstupenky (sláva designu!), v jednání je stěhování scény do jiného (superutajeného) objektu a nesmí chybět ani hostování v novém olomouckém Divadle na Šantovce, jehož je šéfka Tramtarie Petra Němečková výkonnou ředitelkou. Některé věci se však v Tramtarii naštěstí nemění. Třeba tradice každosezonních inscenací podle literárních děl klasických autorů. Takovou inscenací je i režijně dosti zmodernizovaná Čapkova Válka s mloky, kterou Tramtarie hraje již čtvrtou sezonu. Přestože obsahuje mnoho novinek, z nichž patrně nejdůležitější jsou paralelní dějové linie, nijak jí to neubírá na úspěchu.
Režisér Vladislav Kracík je podepsán pod tak legendárními inscenacemi jako je I na Batmana občas padne smutek, Romance pro křídlovku nebo …a za Tracym tygr. Válka s mloky je jeho desátou tramtarijní inscenací. Ani zde nechybí typické rysy jeho tvorby – vlastní úprava textu, naléhavé varování a poselství pro každého diváka. Tentokrát se „ujal“ knihy, která byla napsána v době nastupujícího fašismu. Příběh o rase mloků, která postupně převezme vládu nad celým světem, je varováním nejen před extremismem, ale i před sobectvím a nezdravým kariérismem.
Z hereckého hlediska inscenace patří Marku Zahradníčkovi, který se v roli Richarda reprízu od reprízy zlepšuje. Jeho charakteristickým znakem je bezchybný hlasový projev a výborná intonace. I za psychologickou stránku role si ovšem zaslouží obdiv. Vnitřní přerod od zakřiknutého úředníčka k hysterickému diktátorovi patří k nejlepším hereckým výkonům, které se v Tramtarii v posledních několika sezonách objevily. Kouzelnou naivitou a rozpustilostí zaujme i Gabriela Veselá v roli Delfínka – zajímavé je i srovnání s jinou její rolí, vážnou Janou Eyrovou. Veselá dokáže velmi dobře převést na jeviště obě tak odlišné postavy; je skvělým paradoxem, že ve Válce s mloky ztvárňuje neschopnou herečku. Stejně jako v Janě Eyrové vytváří více než podivný pár s Vojtěchem Johaníkem, který hraje Freda. Trojici „objevitelů mloků“ doplňuje Jana Posníková, jejíž znuděnost – v dobrém slova smyslu – se už stala legendou. Naprosto nevzrušený a lehce cynický je i její Buddha v Jedlících čokolády. Tramtarie tak díky Posníkové získává další typickou jevištní figurku. Poněkud bezbarvý výkon bez výrazných osobnostních rysů pak podávají Petra Konvičková a Dáša Rybářová jako dvě dívky v bunkru. V simultánní videoprojekci pak vynikají hostující herci – Jaroslav Krejčí svou blahosklonností velkého šéfa a Petr Jarčevský zmatkářstvím.
Scéna Evy Krhutové a Dagmar Maturové je – jako vždy v případě Tramtarie – velmi jednoduchá. Tvoří ji vlastně jen řečnický pultík, vyvýšený stupínek, který má představovat palubu luxusní jachty, a náznak kovové stěny bunkru. Je možná až škoda, že scéna není bohatší, na druhou stranu je zde na minimální ploše představeno maximum. Řečnický pultík je naprosto nevinný předmět, o který se Richard zpočátku nervózně podpírá, aby mu později spíše jen překážel v rozmachu. Paluba představuje soukromý ráj, který se ve vteřině může stát místem hrůzy. A konečně jsme v bunkru, který můžeme chápat nejen jako ochranu, ale i jako vězení. Zdánlivě jednoduchá scéna tak přináší nekonečné množství různých interpretací a poselství, je skutečně mnohovýznamová.
Menším zklamáním jsou kostýmy – scénografky se zřejmě vyřádily už na jevišti a na oblečení jim nezbylo tolik invence. Dobrou volbou je Richardův konvenční oblek, reprezentuje obyčejného „génia průměrnosti“, který se však v průběhu času mění na vraha od psacího stolu. To jde ostatně poznat i na jeho kostýmu – ve své „diktátorské“ fázi už nemá typicky úřednické brýle. K okázalému rozkošatělému projevu Delfínka se hodí bizarně široký klobouk. Ostatní kostýmy však představují jedno velké klišé. Proč nevybavit Freda typicky „čapkovskou“ čepicí? Pro dívky v bunkru bude samozřejmě ideální vojenská uniforma, vystřídaná princeznovskými bílými šatičkami, které si děvčátka obléknou na oslavu narozenin již nežijícího dědečka, jenž přežil koncentrák a obětavě jim zachránil život.
Tento nedostatek je ovšem vynahrazen hudbou Martina Peřiny. I toto jméno už je v Divadle Tramtarie pojmem. Peřina má „na svědomí“ hudbu k mnoha pohádkám (Polízanice malé čarodějnice, Pohádka o Héraklovi, Pirátská pohádka), ale i k několika nejnovějším inscenacím pro dospělé (…a za Tracym tygr, Romance pro křídlovku, Jedlíci čokolády, Ošklivec). Peřina má ve zvyku zvolit jeden nebo dva šlágry, které provázejí celou hrou. V případě Války s mloky je to Blue Velvet Lany del Rey. Skladba rozhodně nebyla zvolena náhodně. Pouštějí si ji dívky v bunkru pro lepší náladu, ale vystihuje mnoho aspektů celé hry. Chceme-li se vrátit k původní Čapkově předloze, píseň evokuje atmosféru třicátých let, předválečné doby. Je v kontrastu s Richardovým šíleným řáděním a zároveň jakousi nadějí do budoucna. Dalším technicky dobře zvládnutým zvukem je bombardování a letecké útoky; nesmíme zapomenout ani na technicky jistě náročnou práci s videoprojekcí. Zde si možná inscenátoři poněkud naběhli; technická stránka věci není úplně zvládnutá, což se několikrát projevilo zaseknutím nebo nesimultánním obrazem a zvukem.
Tramtarijní Válka s mloky se už stala legendou. Hraje se čtvrtou sezonu a stále je vyprodáno, protože je to inscenace opravdu nadčasová. Tramtarie si ji jako vždy upravila a přizpůsobila, to však rozhodně není na škodu. Válce s mloky se jen těžko něco – s malou výjimkou kostýmů – vytýká. Drží se Čapkovy myšlenky varování před extremismem, interpretuje jeho poselství míru, ale zároveň neváhá aktualizovat a upozornit na jiné problémy s původním tématem nesouvisející. Spolu s Taxi vinyl a Nikitou může být podle mého názoru právem zařazena mezi nejzdařilejší počiny Divadla Tramtarie.
Divadlo Tramtarie – Karel Čapek: Válka s mloky. Režie: Vladislav Kracík. Dramaturgie: Lenka Jorníčková. Scéna a kostýmy: Eva Krhutová a Dagmar Maturová. Hudba: Martin Peřina. Světla: Zdeněk Hrbek. Premiéra 29. dubna 2011, recenze z reprízy 23. října 2013.
Foto: Markéta Rosendorfová
