První polovina festivalu téměř za námi a třetí den divadelního festivalu Setkání/Stretnutie začíná za pochmurného počasí ještě pochmurnějším představením Naše třída, hrou Tadeusze Slobodzianka, tentokrát v podání brněnského Divadla Polárka. Odpoledne poté pokračujeme již v řekněme křiklavějším duchu – pantomimické představení Radima Vizváryho VIP nám představuje život člověka na „vrcholu“ slávy. Náš den zakončují Moskyti v podání zdejšího Městského divadla Zlín, kteří varují před blízkou apokalypsou. Snad se dožijeme zdárného konce festivalu, alespoň v to doufáme.
Iluze 1.0: Ztracené lidské duše
Znáte to, taková ta idylka, když máte fakt moc milé spolužáky a vaše láska k nim sahá až za hrob? Tak v případě Naší třídy to platí doslova. Slobdziankovo drama čerpá ze skutečné události z roku 1941 v Jedwabném, při níž byli polští židé vehnáni do stodoly a upáleni svými blízkými přáteli. Nesledujeme však pouze prosté vylíčení této události. Jedním z hlavních motivů je jak vylíčení událostí předcházejících tragédii, tak zachycení celkového dopadu těchto událostí na všechny přítomné po celý zbytek století. Divadlo Polárka ve své inscenaci mrazivým způsobem ukazuje, jak je lehké páchat zlo, máme-li k tomu povolení a především ospravedlnění.
Iluze 2.0: Sláva a já
Jeden, sólo, sám. Tak by se dalo představení VIP Radima Vizváryho uvést také – a to nejen proto, že v něm vystupuje jediný herec, jediný mim. Vizváry pomocí repeticí prvků pantomimicky ztvárňuje lesk a bídu slavných lidí. S postupnou gradací nám vykresluje tragikomický příběh jednoho z mnoha, vykresluje postupný pád a znovuzrození oné „Very Important Person“. Postava VIP je sama sobě i jiným klaunem, což Vizváry zachycuje jak pomocí gagů v úkonech běžného dne, tak i při téměř kouzelnicky působících iluzionistických sekvencích zachycujících halucinační stavy. Jeho výkon se nese v dynamickém tempu, střídání klidných a až nepřirozeně hektických sekvencí dodává představení doslova podmanivý ráz.
Iluze 3.0.: Blížící se apokalypsa
V česko-slovenské oblasti první premiéra dramatu hry současné britské dramatičky Lucy Kirkwood Moskyti vnukla divákům zásadní otázku: Co je silnější – láska, nebo gravitace? Postavy z této tragikomedie v tom mají jasno, teda až na jednu černou ovci rodiny, a to bláznivou Jenny (Marta Bačíková), která na rozdíl od svých příbuzných není vědkyně, ale obyčejná ženská toužící po dítěti. Jenže má ještě smysl snažit se o potomstvo, když vesmír stejně jednou zanikne? Souboj vědy a emocí přímo na jevišti ukazuje dva kontrasty mezi alternativním a moderně technickým způsobem života, z něhož nikdo neodchází ani jako poražený, ani jako vítěz.
Napsaly Petra Kupcová a Anežka Malčíková
FOTO: archiv Divadla Polárka, Facebook Mime Prague
