V rámci festivalu Bez hranic/Bez granic uvedla Polská scéna Těšínského divadla v premiéře populární český muzikál Ballada dla bandyty (Balada pro banditu). Inscenace v režii Petra Kracika je po Šumaři na střeše/Skrzypku na dachu druhou těšínskou realizací, kterou ve svém repertoáru uvedla v jazykových mutacích Česká i Polská scéna. Česká premiéra však proběhne až 11. listopadu.
Historie Zakarpatské Rusi a místního odporu vůči politické moci (ať už představované rakousko-uherskou monarchií nebo nástupnickým Československem), jak ji českému čtenáři představil například Ivan Olbracht, je v polském kulturním prostředí poměrně neznámou reálií. Větší odezvu mají u polského publika jiné „zbojnické“ příběhy, například ten o Jánošíkovi, zpracovaný v inscenaci Janosik, czyli Na szkle malowane, kterou mělo divadlo na repertoáru do KDY, nebo v rámci regionu Těšínského Slezska příběh o Ondraszkowi, kterého těšínští přivedli k životu v inscenaci Ondraszek, Pan Łysej Góry v roce 2005. Inscenací se zbojnickou tématikou bychom však napříč historií Polské scény našli více a samotná Balada pro banditu Milana Uhdeho se zde poprvé hrála už v roce 2003. Současná realizace, stejně jako ta před dvaceti lety, vychází z překladu Renaty Putzlacher.
Zakarpatská oblast včetně Koločavy, která je dějištěm příběhu, je zde místem, kde lidé věří na nadpřirozené
síly, jejich pánem není rozpadající se rakousko-uherská monarchie ani nově vznikající československý stát, ale příroda, které se podřizují a z jejíž moci žijí. Stejně jako v Olbrachtově předloze i zde se mísí střípky skutečnosti a legend a Nikola (Adam Milewski) tak má nadpřirozenou moc, aniž by se však jednalo o typicky mytologický charakter. Opakovaně uniká smrti díky čarodějné ochraně, která brání kulkám, aby mu ublížily, sám je ale nemilosrdným banditou a vrahem. Tvůrci se nepokoušejí jeho činy nějak obhajovat, nabízí pouze jejich obrazy zachycující jejich negativní podstatu, například vraždu Morany (Małgorzata Pikus), kterou ubije zezadu pažbou. Lidé z vesnice však odmítají Šuhaje vydat četníkům a jeho postupná mytologizace nás varuje před „hrdinským kultem“ jako obecnou lidskou tendencí idealizovat si svoje hrdiny a přehlížet jejich negativní vlastnosti a činy, jako třeba Šuhajovo vraždění a loupeže.
Motiv přírody se odráží nejen samotném v příběhu, kde je les jediným věrným společníkem Šuhaje, ale také ve scénografii. Stromy jsou metaforizovány skrze orstve, dřevěné kůly, které v minulosti sloužily k sušení sena, které jsou pověšené v zadní části jeviště a většinu času osvětleny tmavě zeleným světlem. Do přední části scény umístili tvůrci řeku. Voda je zde symbolem života i smrti – Nikola s Eržikou (Katarzyna Kluz) si zde vyznávají lásku, zároveň však Eržika do téže řeky v závěru inscenace vhazuje pugét květin na počest zemřelých zbojníků, kteří leží u jejích nohou. Na scéně se skutečně nachází voda, která se ovšem ukázala být rizikovou při tanečních scénách, protože několik tanečnic na ní několikrát uklouzlo.
Eržika zosobňuje nepřímé oběti války – jednak té „velké“ ve chvílích, kdy je její milovaný muž na frontě či se z ní vrací jako dezertér –, ale také ve „válce“ mezi četníky a Šuhajem. Stává se objektem manipulací mezi oběma stranami, a to i přesto, že se Kubeš (Kamil Mularz), kterého velitel četnictva (Tomasz Kłaptocz) pověřil, aby Eržiku svedl kvůli informacím, nakonec do mladé ženy zamiluje a chce opustit službu, aby mohl být s ní. Na druhé straně pak stojí Šuhaj, který zastřelí Kubeše a s největší pravděpodobností má také na svědomí Eržičina bratra (Marek Michałek), který zemře při přestřelce mezi bandity. Z důvodu technických nedokonalostí inscenace na premiéře (viz dále), bylo ovšem uchopení postavy poněkud nejasné a nebylo zřejmé, zda je její nezlomná důvěra v Šuhaje spíše projevem skutečně neutuchající lásky nebo zaslepené naivity.
Dalším výrazným motivem inscenace je také zobrazení zla a nenávisti jako opakujících se cyklů, které se vrství, mnohdy násobí a nikdy nekončí. Šuhajův vrah Derbak (Marcin Kaleta) a jeho kumpáni jsou vrstvou jasně viditelnou, protože se od začátku staví odmítavě vůči Nikolovým volbám a jejich motivací je zisk. Není tedy překvapením, když s nabídnutou odměnou za Nikolovu hlavu vezmou do rukou sekeru. Velitel četnictva je oproti tomu zástupcem státní moci, který vykonává své povinnosti často násilným způsobem, k čemuž ho, zdá se, dohání zoufalost situace. Odmítnutí vyplatit Derbakovi slíbenou odměnu se nakonec jeví ještě jako mírnější z jeho kroků. Nejzákeřnější a nejpodlejší vrstvou zla je v inscenaci krčmář Mageri (Zbyšek Radek), který bez skrupulí poklonkuje tomu pánovi, který nabízí nejvíce, a klamnou úslužností vyobrazenou často prostřednictvím groteskní intonace mění všechny zúčastněné ve figurky vlastní hry, v níž je cílem zisk. Ve chvíli, kdy se pro něj Šuhaj stává nepohodlným, přidává vlastní astronomickou částku k odměně za jeho dopadení, aby si pojistil, že Derbak nezaváhá. Odměnu, o kterou si řekne velitel četníků, zase odmítá vyplatit, protože ví, že je zpráva o nálezu těla zfalšovaná, aby zakryla, že Šuhaje zastavili jeho vlastní lidé. A také aby narušila Šuhajův mýtus – podle zprávy byl totiž rozstřílen četníky, což je v rozporu s jeho údajnou schopností odrážet kulky. Mageri nakonec jako jediný uniká bez trestu a odchází do Mukačeva za lepším životem.
Inscenace jakožto muzikál spadá do žánru hudebního divadla, důležitou roli zde tedy pochopitelně hraje zpěv a tanec, doplněný o dramatické jednání a dialogy. Vzájemný poměr těchto složek je vyrovnaný, problém však představují přechody mezi nimi a temporytmus celku, což na premiéře ještě zhoršily zásadní nedostatky v herecké i technické rovině provedení. V některých okamžicích, zvláště během písní, nebylo zřejmé, jaké emoce představitelé hlavních rolí odehrávají a co se vlastně snaží divákům o vztazích mezi postavami sdělit. V některých pěvecky náročných částech se pak zdálo, že herci ztrácí kontakt s postavou a soustředí se spíše na přesnost zpěvu než na herecký projev, což mohlo být v některých případech způsobeno rovněž příliš statickým pojetím situací. Především však bylo herce při mluvním projevu špatně slyšet – rozdíl mezi hlasitostí mluveného slova a zpěvu byl enormní, při zpěvu se zvuk navíc tříštil, což vedlo k tomu, že buď zpívající přehlušila hudba, nebo se sbor ztrácel za linkou hlavního zpěváka. To vše ve výsledku rozkolísávalo rytmus představení a svižné tempo najednou působilo jako snaha co nejrychleji dospět ke konci.
Z představení jsem tak odcházela se smíšenými pocity. V uplynulých letech jsem měla možnost vidět několik inscenací Polské scény obdobných ve smyslu struktury a žánru, například již zmíněný Skrzypek na dachu, který žádným ze zmíněných problémů nedisponoval. Nakolik jsou tedy zmíněné problémy otázkou premiérového představení, či celé inscenace, pravděpodobně odhalí až reprízy a odezvy, které přijdou ze strany diváků.
- POLSKÁ SCÉNA TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA – Ballada dla bandyty
- Režie: Petr Kracik
- Překlad: Renata Putzlacher
- Scénografie: Jaroslav Milfajt
- Kostýmy: Alena Schäferová
- Hudební spolupráce: Petr Hromádka
- Choreografie: Gabriela Klusáková
- Hudební korepetice: Andrzej Molin
- Asistent režie: Kamil Mularz
- Hrají: Katarzyna Kluz, Adam Milewski, Kamil Mularz, Małgorzata Pikus, Maria Staš/Dorota Bartnicka, Martyna Braca, Tomasz Kłaptocz, Marcin Kaleta, Barbara Szotek-Stonawski, Dariusz Waraksa/Werner Widera, Zbyšek Radek, Grzegorz Widera, Anna Paprzyca, Marek Michałek, Piotr Klimek, Jakub Wyszomirski, Werner Widera/Krystian Stonawski, Lidia Chrzanówna, Gabriela Klusáková
Psáno z premiéry 7. října 2023.
FOTO: Karin Dziadek
