Zpět na výpis článků

Spectaculare 2019: Cykličnost paměti dějin

Propojení hudby s dalšími formami vizuálního umění – to je hlavní poselství festivalu Spectaculare, který od poloviny února do začátku dubna probíhal v Praze. V rámci 6. ročníku festivalu byla 26. 3. 2019 uvedena performance s názvem Everywhen v experimentálním divadle Alfred ve dvoře. Tým mezinárodních tvůrců označil titul jako „intermediální performanci o neustálé rotaci dějin“.

Podmanivý pohyb, vizuál a hudba. Každá z těchto složek má ambice upoutat svou svébytností. Ve vzájemné interakci pohlcují a vtahují diváka do středu dění. Hlavním smyslem se stalo znázornění dynamické rotace času a dějin, opakování historie, interakce osobní a politické roviny života. Motivem rotace, koloběhu byla prostoupena celá performance. Opakování fotografií, 3D animací, dynamického pohybu tanečnice i cyklické až rituální hudby. To vše vytvářelo rotující časoprostor. Při oddání se tomu, co se odehrávalo na scéně a vnímání performance jako komplexního zážitku, nabýval divák dojmu, že je součástí této rotace.

Stejně jako se historie opakuje v různých vzorcích a principech, opakovala se promítaná 3D animace spolu s archivními fotografiemi, přičemž tempo sekvencí gradovalo. Celá scéna byla tvořena třemi projekčními plátny, na které byly obrazce promítány, na podlaze byla položena krytina připomínající vodní hladinu. O vizuální část projektu se postarala Mária Júdová, výtvarnice, autorka experimentálních, inovativních děl, které vytváří pomocí digitálních technologií. Pracovala s černobílými archivními fotografiemi, které vytvořil rumunský fotograf Costică Acsinte. Jedním ze zachycených momentů byly hajlující děti v zápalu nevázané hry připomínající hrůzostrašnost historie, kdy se pokřivené ideologie infiltrovaly do intimního a rodinného života. Dojem cykličnosti silně podporovala hudba od sound artististky Alexandry Timpau, jež byla základem pro rytmus vizuální i pohybové složky. Rituální nádech hudby měl meditativní i znepokojující účinek. Jediným lidským elementem na scéně byla tanečnice a choreografka Soňa Ferienčíková. Její choreografie založená pouze na dlouhotrvající rotaci by se dala chápat jako vyobrazení člověka v pozici oběti času a historie. Po dvou repeticích celé série hudby, projekce i pohybu se tanečnice stala divákem dějin, které byly znázorněny stejnou hudební a vizuální rotací. Ona na ně však nahlížela již zvenčí, nebyla součástí dění. Tímto momentem byla naplněna ambice díla, a to uvědomění si sama sebe jako součásti dějinných procesů. Reflexe svého vlastního světonázoru a schopnosti kriticky vyhodnocovat informace, které často povařujeme za fakta. Zamyšlení se nad ideologiemi, které mohou být po staletí, ač nevědomky, podsouvány rodinným prostředím a výchovou.

Hlasitá burcující hudba, výrazné světelné a geometrické záblesky, neustálé točení se tanečnice, to vše může vytvářet pocit diskomfortu, který se zároveň stává výzvou k niternímu hovoru. Pokud divák vyhledává pohlcení okamžikem, vtažení do díla, určitou nepředvídatelnost a přidanou vnitřní hodnotu, tato performance nabízí vše.


  • SOŇA FERIENČÍKOVÁ & MÁRIA JÚDOVÁ & ALEXANDRA TIMPAUEverywhen
  • Tanec, koncept: Soňa Ferienčíková
  • Vizuál, koncept: Mária Júdová
  • Hudba, koncept: Alexandra Timpau
  • Světla, technická spolupráce: Ints Plavnieks
  • Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
  • Technická podpora: Andrej Boleslavský, Constantine Nisidis, Sara Pinheiro, Matěj Šenkyřík
  • Kostýmní spolupráce: Daniela Danielis
  • Produkce: BOD.Y o.z.
  • Koprodukce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra 12. února 2018 v divadle Alfred ve dvoře, psáno z uvedení 26. března 2019 v rámci festivalu Spectaculare.

FOTO: Alžběta Kopecká

Poslední články autora

ADHD jako impulz kreativity

Hra se životem na kočičí způsob

Hry bez hranic