Druhou baletní premiérou sezony 2014/2015 se v olomouckém Moravském divadle stal Spartakus Arama Chačaturjana. Režie se ujal umělecký šéf souboru baletu Robert Balogh, který se už na olomoucké scéně proslavil kusy typu Tarzan, Romeo a Julie nebo nejnověji Rusalka. Baloghovo jméno v naprosté většině případů znamená úspěch a ani Spartakus není výjimkou.
Ideální herecké obsazení
Sám Robert Balogh se vyjádřil, že ideálního představitele Spartaka našel v Ivu Jamborovi. Je tomu opravdu tak. Jambor je tanečník s letitou praxí a úlohy rozervaných hrdinů, kteří pro svou hrdost nikdy neskloní hlavu, mu zkrátka sedí. Podobně vydařenou volbou je i Yui Kyotani v roli Spartakovy ženy Frigye. Divák, který navštěvuje Moravské divadlo pravidelně, si možná vzpomene, jak moc se k sobě Jambor s Kyotani typově i vizuálně nehodili ve Spící krasavici. Ve Spartakovi však našli jeden druhého. Jejich manželská láska, ještě posílená útrapami otroctví, je zcela uvěřitelná a jejich pas de deux patří k nejromantičtějším scénám inscenace. Alternativou ke klíčové dvojici je římský vojevůdce Crassus a jeho milenka Aegina. Lukáš Cenek v roli Crassa je z ústřední čtveřice nejslabší, ale i přes své mládí zvládá roli egoistického zbabělého vojevůdce vcelku dobře. Jeho silnější polovičkou je Aegina v podání Iriny Laptěvy. Proměna něžné, bezmocné Rusalky v mrchu par excellence je snad nejpříjemnějším rysem Spartaka. Laptěva si svou nedávnou nominaci na Thálii zcela zaslouží a z jejího náročného výkonu, mimochodem odtančeného bez sebemenší námahy, dýchne na diváka esprit baletu Národního divadla.
Scéna Eduarda Přikryla je nejspíš to jediné, co může diváka v jeho zážitku trochu rušit. Přikryl výborně zvládá především soukromé prostory, ve kterých žije Aegina. Zlacená lehátka, majestátní sloupy, schodiště, třpyt a krása – takto by opravdu měla žít milenka významného římského vojevůdce. Bohužel ostatní kulisy působí, jako by je autor navrhoval v různých stádiích deprese. Přikryl v řadě momentů velmi zdařile pracuje s perspektivou, jeho návrhy místy připomínají samotné antické fresky na stěnách Pompejí – jen aby vzápětí zobrazil luxusní vily na římských vrcholcích stylem pětiletého dítěte a bez sebemenšího smyslu pro prostorovou představivost. I Spartakovo vězení svou papírovou umělostí přímo volá do světa, stejně tak nepochopitelné sufity, které kromě nápisu SPQR nic důležitého nezobrazují a tanečnicím, které jejich partneři nosí na ramenou, div neporaní hlavy. Co na olomouckém jevišti bohužel stále přežívá, jsou rádoby trojrozměrné stěny a architektonické prvky. Je to zcela zbytečné a evidentně umělé, bohužel divadlo na postranní sloupy odmítá rezignovat. Na druhou stranu v Moravském divadle konečně objevili užitečnost promítačky, ačkoli je zatím užívána jen minimálně; alespoň však částečně zakryje rychlé změny scény.
Hollywoodské kostýmy
Když je pod kostýmní tvorbou podepsán Roman Šolc, jedná se o stoprocentní záruku kvality. V případě Spartaka se jen těžko popisují oděvy jednotlivých protagonistů. Vše totiž splývá do dvou protichůdných linií. Na jedné straně je lesk, třpyt, zlato a luxus římské republiky, na straně druhé prostý nekomplikovaný styl Spartakovy armády otroků. Z pestrobarevné nádhery vyzdvihněme alespoň zlatočervenou tógu Aeginy, jednoduché nebesky modré šaty Frigye nebo bílozlaté oděvy Římanek. Ale ve Spartakovi je kladen velký důraz i na rekvizity, které obvykle bývají spíše opomíjené. Štíty římských vojáků, gladiátorské zbraně, kožené popruhy, Aeginina korunka a žlutočerná pruhovaná hůl – to vše působí zcela přirozeně.
Specifikem Spartaka je Chačaturjanova hudba (výborná a prakticky bezchybná práce orchestru). Klasičtí evropští skladatelé se samozřejmě nemohou s arménským hudebníkem srovnávat. Dirigent Tomáš Hanák poznamenává, že Chačaturjanova hudba působí filmovým dojmem, a má pravdu. Zvláště v davových scénách, doslova vybuchujících energií, má divák pocit, že sleduje některý z nejzářivějších broadwayských muzikálů. Spartakus však není jen velkolepou zábavou, která vyráží dech. Jedná se o drama o obyčejných lidských vlastnostech – hrdosti, lásce, ale i závisti a zradě. Nezávisle na době a místě se s těmito vlastnostmi potkáváme a budeme potkávat vždy. Olomoucký balet tak velmi nenápadně nastavuje společnosti zrcadlo. Spartakus v Moravském divadle má styl.
Moravské divadlo Olomouc – Aram Chačaturjan, Robert Balogh: Spartakus. Režie a choreografie: Robert Balogh. Scéna: Eduard Přikryl. Kostýmy: Roman Šolc.
Premiéry 6. a 7. března 2015, recenze psána z premiéry 7. března 2015.
Foto: Jan Procházka
