Snad každé divadlo se v dnešní době snaží vycházet vstříc dětským divákům. Pohádky jsou nedílnou součástí repertoáru většiny scén. Na předních místech je v tomto ohledu Národní divadlo moravskoslezské, které v posledních letech pravidelně uvádí třeba Čajkovského Louskáčka, Prokofjevovu Popelku nebo Lovenskioldovu Sylphidu. Tyto inscenace jsou k vidění na jevišti Divadla Antonína Dvořáka. Stejně tak jeviště Divadla Jiřího Myrona již delší dobu těží ze slávy pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků v podobě stejnojmenného Pawlowského baletu. A inspirace Waltem Disneym je v Ostravě očividná.
Princezna z pohádky
Klíčovou postavou inscenace je samozřejmě Sněhurka. V podání Olgy Borisové-Pračikové se jedná o skutečně pohádkovou princeznu, kterou děti zbožňují. Borisová tančí s neuvěřitelnou lehkostí a nezapomíná ani hrát. Z jejího věčného rozzářeného úsměvu čiší radost ze života a optimismus. Takto má vypadat princezna. Plnohodnotným partnerem by jí jistě mohl být Po-Ju Lin v roli prince, pokud by dostal na jevišti více prostoru. Jejich pas de deux v prvním dějství je romantické a procítěné, ve třetím dějství už princ ale funguje pouze jako stafáž. Démonický a strašidelný je Patrick Ulman v roli ježibaby – bohužel v případě této postavy to inscenátoři s děsivostí poněkud přehnali, když „vypustili“ ježibabu dokonce do hlediště. Každý ze sedmi trpaslíků má zvláštní charakteristický rys – výrazně zazářili Jan Krejčíř v roli Prófy, Rodion Zelenkov jako Šmudla a Sergio Mendéz Romero coby Rejpal. Jedinou hereckou slabinou tedy zůstává Markéta Pospíšilová v roli zlé královny. Není totiž zlá. Jedná se o pyšnou primadonu, která se evidentně nudí a neví co se životem, takže z dlouhé chvíle trápí Sněhurku. Když snad už popáté nutí nebohou princeznu zametat, diváka mimoděk napadne, jestli se opravdu nevzmůže na nic lepšího. Z vedlejších postav je třeba upozornit ještě na Svatopluka Vavrušu v roli myslivce a dvojici Isabelle Ayers – Barbora Šulcová coby královniny pavouky.
Scény a kostýmů se ujal Alexander Babraj. V případě scény se jeho invence příliš nevydařily. Zámek, les i chaloupka trpaslíků působí jako namalované tříletým dítětem a v kombinaci s rekvizitami naprosto nerespektují perspektivu. Vše působí nedodělaně, jako by autor odešel v polovině kresby. Je jasné, že Sněhurka je pohádka a jedná se o zjednodušení stylizace scény pro dětské diváky, přesto by například židle nemusela být větší než balkon.
Ve stínu Disneyho
Kostýmy jsou zcela jiná káva. V případě tří hlavních postav – Sněhurky, královny a prince – se inscenátoři výrazně inspirovali kostýmy z Disneyho filmu. Královna je v dlouhé fialové róbě a s velkou zlatou korunou na hlavě patřičně majestátní a prkenná, už jen z toho důvodu, že při prudším pohybu by kostým nemusel vydržet. Naopak Sněhurka ve svých modrožlutých šatečkách tančí s lehkostí lesní víly a žlutá saténová sukně jí velmi sluší. Každý z trpaslíků je oděný v jiné barvě, aby o to více vynikly jejich specifické rysy. A pak jsou tu desítky vedlejších postav a postaviček, při tvorbě jejichž kostýmů autor pořádně popustil uzdu fantazii. Žlutočerné chlupaté nohy pavouků, ouška zajíčků, ocásky lišek, kožichy medvědů a v neposlední řadě bílé rokokové šaty a paruky dvořanů – to vše tvoří na jevišti jásavě pestrou směsici barev a fascinuje to nejen dětské, ale i dospělé diváky.
Asi nejvýraznější složku inscenace pak tvoří práce s rozsáhlým baletním sborem. Choreograf Igor Vejsada si s tímto problémem poradil skutečně na výbornou. Na jevišti je v některých scénách až čtyřicet postav. Sněhurka s princem, královnou a trpaslíky se na jednu scénu jistě vejdou, ale zorganizovat všechny květiny, divokou i domácí zvěř, dvořany, dvorní dámy, lovce, služebné a jednoho myslivce k tomu, to je úkol hodný génia. Ve Sněhurce se to podařilo a davové scény tak patří k nejlepšímu, co může ostravský balet nabídnout. Divadlo Jiřího Myrona zvolilo Pawlowského balet dobře. Nadšené z něj budou nejen děti, ale i rodiče.
Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo Jiřího Myrona – Bogdan Pawlowski: Sněhurka a sedm trpaslíků. Choreografie: Igor Vejsada. Scéna a kostýmy: Alexander Babraj.
Premiéra 19. listopadu 2005, recenze psána z reprízy 16. listopadu 2014.
Foto: Martin Popelář
