Štátne divadlo Košice stojí dlouhodobě ve stínu známějších slovenských divadelních scén. Přitom právě ve východním koutě Slovenska si troufají na natolik náročné inscenace jako je Její pastorkyňa (premiéra březen 2012), Zločin a trest (premiéra duben 2012) nebo Zvoník od Matky Boží (premiéra říjen 2012). Scénickou jednoduchostí a civilními hereckými výkony připomíná zdejší činoherní soubor spíše tradiční realistické divadlo severských zemí. A právě na severský styl vsadila režisérka Anna Petrželková při nastudování hry Henrika Ibsena Nora.
Podtitul inscenace zní „komorná dráma“. Na jevišti se objeví jen pět postav, z nichž opravdu důležité jsou tři. Nenajdeme tu žádné bouřlivé výstupy, ani velkolepé scénické výtvory. Žádný z herců prakticky nezvýší hlas, vše se odehrává v jakémsi smutném poklidu. Herci nehrají, ale doslova jsou svými postavami. Před očima diváka se odehrává dojemné drama o tom, kam až může ženu dovést láska – ovšem bez jakéhokoli sentimentu a prvoplánové tragičnosti.
Celým představením prochází tragikomický leitmotiv veverky. (Ostatně vykrajovátko ve tvaru veverky zdobí i divadelní program.) Noru v podání Aleny Ďuránové oslovuje manžel „veverička“, a vystihuje tím dokonale její povahu. Nora s rošťáckým rezavým culíkem chvíli neposedí, stále něco vymýšlí, běhá, poskakuje, schraňuje si pečlivě své oříšky – v tomto případě peníze. Teprve postupem děje odhalujeme v lehkomyslné dívence zoufalou a milující ženu. Významné role mají i dva muži. Tím prvním je Stanislav Pitoňák jako vyděrač a lichvář Nils Krogstad. V roli psychopatického zoufalce rozhodně nespoléhá jen na šílený výraz – z jeho roztřeseného hlasu, kymácivých pohybů a jedovatého oslovení „paní HELMEROVÁ!“ běhá mráz po zádech. Zároveň ho však divák musí litovat. Druhou výraznou mužskou postavou je Nořin manžel Torvald v podání Petera Čižmára. V souladu s původním Ibsenovým textem se herec snaží působit nadřazeně a blahosklonně, ale dramatické napětí mezi ním a Ďuránovou tomu neodpovídá. Oba herci působí jako čerstvě zamilovaní novomanželé, ne jako unavení partneři, kteří k sobě nepatří. Klíčový moment hry tedy vůbec nevyzní tak, jak by měl, protože divák nepochopí, proč vlastně Nora od manžela odchází. Peter Cibula v roli doktora Ranka a Katarína Horňáková jako paní Lindeová jsou už jen jakýmsi zbytečným přívěskem; nemají žádnou zvláštní úlohu ani specifický rys. Naopak, Cibulovo neustálé pokřikování a napodobování různých zvířat působí nelogicky a trapně.
Scéna Lenky Odvárkové a kostýmy Silvie Jokelové se doplňují. Obojí je minimalistické a civilní. Na jevišti stojí jen falešná stěna s pěti kulatými okny a dvěma vchody, dále dlouhá bílá lavice, židle a pár zasouvacích stolků. Prskavky a obyčejné dřevěné krabice místo vánočních dárků působí jednoduše; „veverička Nora“ se mezi dřevem zjevně cítí dobře. Neobvyklým nápadem je pak scénické ztvárnění Nořina a Torvaldova dítěte, které je na jevišti zobrazováno jen v podobě míčku. Naopak Torvaldův notebook, eura, která Nora nosí po kapsách, nebo Rankova bílá plyšová (!) aktovka, působí ve snaze o modernizaci nechtěně komicky.
Kostýmy mohou trochu zarazit moderním pojetím. Těžko se dá chápat, proč vlastně manželé Helmerovi chodí oblečení v lékařské bílé soupravě. Naopak Krogstad v růžovobílém sportovním kompletu působí ve své ubohosti až nebezpečně. Kostým vyjadřuje zároveň labilitu i zákeřnost postavy. Ať pochopené či nepochopené, kostýmy jsou v každém případě jednoduché a převládá v nich čistá, civilní bílá barva. Ta je ovšem dosti znevážena rádoby vyzývavými šaty paní Lindeové, které zbytečně odpoutávají pozornost od hlavní postavy.
Skladba autora hudby Vladislava Šarišského je asi jen dvouminutová, ale patří k nejlepším momentům představení. Nora na tuto hudbu totiž tančí tarantelu – starý italský tanec, rychlý, vášnivý a zoufalý. Právě ve scéně tarantely ukáže Nora pravou tvář, tvář ženy, která přichází o všechno. Nádherná temperamentní kytara, doplněná tamburínami, doprovází Nořinu tragédii. Elegantní tanec bíle oblečené ženy s překrásným krajkovým šálem je vyvrcholením celé inscenace.
Nora v podání košického divadla je hrou o dospění jedné rozverné veveričky, která si uvědomuje důsledky svých činů. Především je však o utrpení ženy, která miluje příliš intenzivně. Nora sama onu otázku vznese: „Nesmí snad žena milovat svého otce? Nesmí zachránit život svému manželovi?“ Nora se ve své laskavosti rozdala a zaplatila za to tím nejcennějším – rodinným štěstím. Právě tuto skutečnost zdůrazňuje inscenace košického divadla, která se hraje už téměř tři roky, ale stále je o ni zájem. V kontextu košického, potažmo přímo slovenského divadla tak Nora působí jako zjevení. Přes přehlcenost slovenských scén si veverička Nora mezi komerčními muzikály a velkolepými operami našla své místo, místo divadla s velkým D.
Foto: archiv divadla
Štátne divadlo Košice – Henrik Ibsen: Nora. Překlad: Milan Žitný. Režie: Anna Petrželková. Dramaturgie: Miriam Kičiňová. Scéna: Lenka Odvárková. Kostýmy: Silvia Jokelová. Hudba: Vladislav Šarišský. Premiéra 11. prosince 2009, recenze z reprízy 13. října 2012.
Autor: Zuzana Altmanová
