Zpět na výpis článků

Shakespearova klasika v Olomouci

Balet olomouckého Moravského divadla v posledních sezonách sází na osvědčené kusy. Šéf souboru Robert Balogh převádí na jeviště klasické choreografie jako například Labutí jezero nebo Sen noci svatojánské. V sezoně 2013/2014 přichází Balogh s novou premiérou, Prokofjevovým klasickým baletem Romeo a Julie.

Z tanečníků je třeba zvláště ocenit představitele Julie, Kapuletové, Tybalta a Merkuccia. Tanečnice Yui Kyotani od počátku svého angažmá okouzluje propracovanou technikou. V první sezoně však na diváky působila dosti chladně – výborná baletka, ale její taneční výkon byl na úkor emocí a citu. Během času prošla velkou proměnou. Sama přiznává, že Julie je její vysněnou rolí a na výkonu to jde poznat. Její Julie je jako vystřižená ze Shakespeara – něžná, veselá a nevinná. Je naprostým protikladem své matky. Irina Laptěva v roli Kapuletové podává psychologicky vyzrálý výkon. Její přísná majestátnost je v příkrém kontrastu s žalem matky, kterou potkalo to nejhorší – smrt jediného dítěte. Propracovaný výkon podává i Lukáš Cenek v roli Tybalta, díky svým rozmáchlým pohybům a herecké stylizaci do pavouka působí děsivě a budí respekt. Tybaltovým naprostým opakem je Merkuccio. Jeho představitel Michal Kováč alternuje Puka ve Snu noci svatojánské a rošťáctví této postavy přenesl i na Merkuccia. Veselá, až téměř karnevalová figurka je další z řady jeho úspěšných komediálních rolí.

Kostýmy hostujícího Romana Šolce jsou až na výjimky vydařené. Jemná růžová barva Juliiných šatů vystihuje její mírnou povahu a zamilovanost. Naopak velmi majestátně působí červené a modré oděvy Kapuletů a Monteků. Obě matky mají zajímavé pokrývky hlavy – Kapuletová vysoký klobouk a Monteková dlouhý závoj. Oboje naznačuje váženost a urozenost jejich rodů. Barevně výstižné jsou i modrobílý a zelenobílý kostým Romea a Merkuccia. Hravé barvy vystihují povahu mladých mužů. Tybalt v jasně červeném saténu je nebezpečný a agresivní a Paris s výraznou fialovou šerpou dělá dojem nafoukaného nezúčastněného floutka, kterým také je. Tentokrát se bohužel příliš nevydařily kostýmy sboristů – modré i bílé šaty, rádoby svatební oděvy dívek, vypadají nedokončeně a nedbale.

Scéna hostujícího Martina Černého byla pojata velmi skromně. Tvoří ji jen slepé arkády a podle změn místa děje buď velký kříž, Juliina postel nebo náhrobek. Arkády by možná snesly nějaký výraznější nátěr, ve své béžové barvě působí příliš křehce a rozhodně nedělají dojem, že jsou z kamene – na rozdíl od náhrobku, který vypadá velmi pevně a plasticky. Juliina postel je pak propracovaná do detailů, jako je třeba zlaté prošívání pokrývek. V Romeovi a Julii se bohužel nevyhnuli tradičním problémům rychlého přestavování scény. Přes snahu reflektorů upoutat pozornost na plačící Juliiny rodiče působí velmi rušivým dojmem parta kulisáků v teplácích, kteří vpadnou na scénu a začnou rychle předělávat postel na hrobku.

Hudba S. S. Prokofjeva se dá pro svou mnohostrannost jen těžko objektivně hodnotit. Je třeba ocenit divadelní orchestr, který zvládl snad bez jediné chyby hrát po dlouho dobu tak náročnou hudbu. Vrcholem celé inscenace je z hudebního hlediska slavný Ples Kapuletů. Laickému divákovi pak zůstanou v paměti něžné smyčce hrající při scénách obou milenců.

Inscenace má samozřejmě několik slabých míst. Jsou to nejrůznější detaily, jako například topornost Jeleny Iliiny v roli Montekové, nepříliš profesionální šermířské scény nebo utržená arkáda, která jen taktak nespadla na tanečníky. Na druhou stranu je tu řada drobných vyvedených detailů. Můžeme mezi ně zařadit taneční scény Plesu Kapuletů, postupně pohasínající scénu při odchodu postav nebo skutečnost, že v závěru se nad hrobem svých dětí smíří nejen otcové, ale s pláčem se obejmou i obě zlomené matky. Romeo a Julie Moravského divadla se tak řadí mezi nejvýraznější počiny olomouckého baletního souboru.


Moravské divadlo Olomouc – Sergej Sergejevič Prokofjev: Romeo a JulieChoreografie a režie: Robert Balogh. Hudební nastudování: Tomáš Hanák. Scéna:Martin Černý. Kostýmy: Roman Šolc.

Premiéra 15. 11. 2013, recenze z reprízy 3. 12. 2013


Foto: Michal Hančovský