Bratislavské divadlo Astorka Korzo ´90 patří k nejznámějším současným slovenským scénám. V sezoně 2013/2014 nasadilo patnáct inscenací, z nichž divácky nejúspěšnější je Dostojevského Idiot, Čechovův Platonov nebo Shakespearova hra Romeo a Julie. Shakespearovská linie pokračuje nejnovějším titulem Sen svätojánské noci. Jeho režisér Ondrej Spišák patří k nejvýraznějším osobnostem současného slovenského divadla. Absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla v Praze a nyní pravidelně hostuje v Radošínském naivním divadle, Loutkovém divadle Žilina, Divadle Jána Palárika v Trnavě nebo Bratislavském loutkovém divadle. V divadelní sezoně 2011/2012 zahájil spolupráci s Divadlem Astorka Korzo ´90. Malá bratislavská scéna navazuje na tradici Divadla na korze, zrušeného za normalizace, které proslulo svými režijními a dramaturgickými inovacemi. I současné Divadlo Astorka Korzo ´90 se zaměřuje spíše na moderní inscenace, často takové, které ještě ani nebyly na Slovensku uvedeny.
Mohlo by se zdát, že se Shakespearovým Snem svätojánské noci se Astorka vrací do minulosti a inscenuje v rozporu se svou poetikou starší klasickou hru. Spišákovo zpracování však klasické není ani omylem. Celý dojem z představení by se dal vystihnout jediným slovem – sitcom. Divák má po celou dobu dojem, že se dívá třeba na Přátele. Pohodová atmosféra, výbuchy smíchu, nepřetržitá zábava. A to přesto – nebo možná právě proto – že režijní pojetí, především kvůli radikálně seškrtanému a zmodernizovanému textu, takřka nenechalo kámen na kameni.
Herecky je nejvýraznější paradoxně představitelka snad nejmenší role – Anna Šišková v roli Egey. Ano, čtete správně. Přísný Hermiin otec Egeus se zde mění na matku stejného jména – snad kvůli nedostatku mužských herců příslušného věku, nebo proto, aby vynikl komediální talent Šiškové. Sen svou hravostí a bezpohlavností některých postav (Puk, elfové) zkrátka k záměně pohlaví svádí. Egea však na rozdíl od původního Shakespearova textu vůbec není přísná a krutá. Naopak, jedná se o dokonalou komickou figuru. Šišková proměnila roli v neustávající sled gagů a vtipných hlášek, z nichž obecenstvu tečou slzy smíchu. Zvláště její opilecký výstup vnucuje divákovi otázku, jestli si herečka někde v zákulisí opravdu potají nepřihnula. Další významnou komickou ženskou rolí je Titanie v podání Marty Sládečkové; citlivě prožívanou nešťastnou láskou zaujme Zuzana Konečná v roli Heleny. V určitém smyslu je naopak zklamáním Rebeka Poláková v roli Hermie. Herečka mluví příliš rychle a polyká slabiky, takže jí prakticky není rozumět. Z herců září Miroslav Noga v roli Puka, a to nejen kvůli blyštivému kostýmu. Jeho komediální talent je stejný, ne-li větší než u Šiškové, a je škoda, že tito dva nejvýraznější herci vytvoří pár až v závěru hry. Na rozdíl od Gáborova provedení v Národním divadle moravskoslezském je v bratislavské inscenaci Puk ztvárněn klasicky – jako roztomilý kouzelný skřítek a naivní popleta. Toto pojetí se bohužel přenáší i na Petra Šimuna v roli Oberona; jen těžko se dá pochopit, proč se všemocný král víl chová jako senilní uplakaný stařec. Možná kvůli manželčiným nevěrám? Kdoví.
Kostýmy Petera Čaneckého byly pojaty velice moderně. Za vše mluví Hermiina červená tepláková souprava, která vyjadřuje moderní vnímání mladé dívky i skutečnost, že – soudě alespoň podle kostýmů – by se inscenace mohla klidně odehrávat v současnosti. Oba mladíci – Lysandr a Demetrius – mají oblek s různě barevnými saky, patrně pro lepší odlišení. Egea je opravdovou dámou v černobílých šatech a barevně ladícím slaměném klobouku – přesně takto si člověk představí dámu z vyšší společnosti. Titaniina zlatá sukně symbolizuje vztah k třpytivému, kouzelnému athénskému lesu a přírodě. Stejně tak je celý ve zlatém oděn i Puk, ačkoli ten má na hlavě ještě turban, čímž připomíná arabského džina. Vyvedené jsou také svatební šaty obou dívek – pro temperamentní a živou Hermii velmi netradičně střižené, pro tichou a vážnější Helenu spíše konzervativní.
Scéna Františka Liptáka je přísně jednoduchá. Tvoří ji vlastně jen postel s nebesy, šifonovými závěsy a dvěma průhledy po stranách. A proč také ne? Vždyť Sen je především komedií o lásce a sexu. Ať už se jedná o vztahy obou mladých párů, Titaniin románek s Klubkem nebo neustálé – místy až trochu nevkusné – sexuální narážky řemeslníků. Celá scéna je však ve své neměnnosti lehce monotónní. Výborným oživením jsou světelné efekty – záblesky jasných barev doprovázené dýmem nebo zvukem hromu a deště.
To samé se dá ostatně říct i o hudbě, která je dobře namíchaným koktejlem současné romantické muziky. You´re Beautiful Jamese Blunta, tradiční Time of My Life z Hříšného tance nebo nádherná nostalgická Je t´aime Jane Birkinové a Serge Gainsbourga – to nejsou náhodně vybrané „pecky“ z YouTube, ale písně, které svou něžností a romantičností dolaďují atmosféru Shakespearovy nejláskyplnější komedie.
Sen svätojánské noci v podání Divadla Astorka Korzo ´90 by asi William Shakespeare nepoznal, rozhodně by se však podle mého názoru bavil nad lidskou hravostí. Slovenským inscenátorům v žádném případě nechybí odvaha – ať už se jedná o nahé herce nebo současné politické narážky („…paní kňažna s panom Kňažkom…“). Sen je inscenace vtipná, veselá a zaručuje tři hodiny výborné zábavy. To vše s poselstvím o lásce, která přetrvá vše.
Divadlo Astorka Korzo ´90 – William Shakespeare: Sen svätojánskej noci. Překlad: L´ubomír Feldek. Režie: Ondrej Spišák. Dramaturgie: Andrea Domeová. Kostýmy: Peter Čanecký. Scéna: František Lipták.
Premiéra 16. února 2012, recenze psána z reprízy 12. října 2013.
Foto: DAK ´90
