Od letošní sezony má Moravské divadlo v Olomouci nového šéfa činoherního souboru Romana Vencla, který na tomto postu vystřídal režiséra Michala Taranta. Nedávno jsme se s ním sešly, abychom vyzvěděly, jaké má plány do budoucna a co si pro olomoucké publikum chystá do nadcházejícího období.
Jak se Vám daří v nové funkci? Stíháte skloubit dohromady vše ostatní?
Jak kdy. Teď máme v divadle po premiéře Robina Hooda a zkoušíme Mistra a Markétku. Za měsíc začínáme zkoušet Woodyho Allena, který bude mít premiéru v lednu v Divadle hudby. Ale Woody, to je pro mě spíš taková zábava. V divadle jsem teď skoro denně. Dolaďují se texty na zbytek sezóny a po Novém roce začneme chystat představení na příští sezónu, které bude z půlky autorské – tentokrát půjde o dramatizaci románu.
S Michaelou Doleželovou tvoříte tvůrčí tandem
. Dokonce je teď novou dramaturgyní. Znáte se spolu už od školy?
Spolu jsme do školy vlastně nikdy nechodili. Známe se z Pardubic, našeho rodného města. Na střední škole studovala management užitého umění a já gymnázium. V té době jsme se potkali v pardubickém ochotnickém spolku, který se svými kamarády založila. To bylo před 14 lety a od té doby spolu děláme divadlo. Chodili jsme spolu i na JAMU, kde jsme oba studovali herectví, akorát ona o ročník výš, takže ani tam jsme nebyli spolužáci. Potom šla do angažmá do Zlína a já do Olomouce. Teď je to tedy poprvé, co jsme spolu v jednom městě a v jedné práci. V podstatě se nám splnil sen.
V některém z Vašich rozhovorů jsem četla, že byste do budoucna rád vzbudil větší zájem o divadlo i u mladých lidí. Jaké jsou podle Vás v tomhle směru možnosti?
Tam to trochu koliduje s marketingem a obchodním oddělením, protože tohle je vlastně jejich práce. Aby to ale nějak fungovalo, tak jim chceme v tomto směru pomoct. S Míšou jsme se inspirovali ve Východočeském divadle v Pardubicích. Ekonomicky jsou jedno z nejsamostatnějších divadel. Oni sami mají v současné době dokonce už dvě předplatitelské skupiny složené jen ze studentů vysoké školy. Pan ředitel Dohnal je v tomto směru velmi otevřený a já jsem s ním toto téma několikrát konzultoval. Sám přiznal, že jim trvalo skoro sedm let, než se jim podařilo přilákat vysokoškoláky do divadla. Při současném životním stylu mladé generace je těžké studenty zaujmout a doopravdy upoutat jejich pozornost. Například pedagogové středních škol mají s dopoledními představením v divadle jenom starosti. Nehledě na to, že jim to nabourává výukové plány. O to větší potíž je pak dostat do divadla studenty vysokých škol. V rámci našeho studentského předplatného se teď snažíme vymyslet funkční plán, který by měl smysl. Ale je to běh na dlouhou trať. V první řadě je potřeba divadlo otevřít veřejnosti. A hlavně vybírat takové tituly, aby se k nám studenti sami rádi vraceli. V blízké době pro nás bude důležitá spolupráce s univerzitou, která byla doposud trochu chladnější. Vysokoškolská komunita je hodně uzavřená a bez pomoci samotné instituce je těžké se do ní dostat. Proto hledáme cesty, jak s nimi najít společnou řeč.
A v současné době už na něčem s univerzitou spolupracujete?
V dohledné době bychom měli spustit program, který vlastně ještě nemá název, ale můžeme tomu pracovně říkat Klub přátel divadla. Ten už v divadle sice máme, ale tato verze by byla právě pro studenty. Bude to samozřejmě limitováno věkem, a to od 15 do 26 let. Komunikovat se bude výhradně přes Facebook a elektronickou poštu a rádi bychom, aby v této skupině bylo minimálně 30 až 40 studentů. Počítáme s tím, že ti, kdo se přihlásí, budou mít o divadlo opravdový zájem a pro nás to tak bude dobrá výchozí pozice nabídnout jim pohled na divadlo z úplně jiné perspektivy. Během sezony se jim budeme snažit přiblížit právě připravované tituly a práci, která je za tím vším ukryta. Rádi bychom, aby to celé bylo i trochu akční, žádné nudné besedy…
Máte na mysli jakési dramaturgické úvody?
Přesně tak. Studentům umožníme setkání s umělci a herci. Třeba setkání s J. A. Pitínským je podle mě velký zážitek. Taky je chceme seznámit s provozem divadla a tím vším okolo, co normálně vidět nemůžete. Chtěli bychom klubu umožnit i přístup na vybrané večerní zkoušky, aby tak viděli hereckou práci opravdu zblízka – v tomto případě doslova z první řady. Když máte tohle všechno za sebou a jdete pak na dané představení jako divák, tak mi věřte, že váš zážitek je diametrálně odlišný a mnohem intenzivnější. Navíc pokud členové takového klubu budou výhradně studenti, znamená to, že se vám jeho členská základna bude v podstatě rok co rok obměňovat a to je pro nás úplně ideální, protože tak budeme moci oslovit mnohem více zájemců. Fungování takového klubu je zároveň nejlepší možnou reklamou, protože studenti jsou zvyklí se o své zážitky dělit, a tak se to dozví i jejich kamarádi a spolužáci, potažmo i rodiče… To je něco, co žádný plakát vyvěšený před divadlem nedokáže.
Vzpomínám na to, co se stalo s inscenací Arabská noc, která byla oceněna u kritiky, ale Moravské divadlo ji muselo po pár reprízách stáhnout, protože na ni diváci nechodili. Chci se tedy zeptat, jestli jste nad tím uvažoval, co by se tedy mohlo dělat jinak, aby se to neopakovalo.
Divadlo nesmí sklouznout k tomu, že se bude zaměřovat jen na odlehčenou a obsahově bezcennou tvorbu, jako se to děje třeba v televizi… Omlouvám se, že to takhle říkám, ale podle mě je současná televizní tvorba nejlepším důkazem toho, že lidi přestalo bavit přemýšlet. To se bohužel přenáší i do divadla. Stačí, aby se nasadila inscenace, která je obsahově náročnější a během přestávky vám z ní odejde deset, patnáct, ale i dvacet diváků. A to ne proto, že by byli pohoršení, ale proto, že se jim nechce přemýšlet nad tím, co vidí, a tak jdou radši domů a zapnou si právě tu televizi, u které nemusí přemýšlet vůbec nad ničím. Jsou dvě varianty, jak k tomuto problému přistoupit. Můžete zjednodušit dramaturgický plán a dát mu formu pražských zájezdových divadel, anebo se divákům můžete pokusit vysvětlit, že právě jistá intelektuální náročnost by měla být tím důvodem, proč půjdou raději do divadla místo toho, aby si doma pustili Ulici. Ze stejného důvodu přece večer co večer bereme do ruky knihu, chodíme na výstavy nebo posloucháme hudbu. Vždyť přece principem divadelní metafory je, že se divákovi neřekne všechno. A ten má pak radost, že si na něco mohl přijít sám. Pro nás je divákova pozornost a intelekt nedílnou součástí představení. Dnes se všechno hrozně zjednodušuje a trpí tím i divadlo jako takové.
Trochu mě překvapilo, že budete inscenovat Woodyho Allena zrovna v Divadle hudby. Podle mě je to právě ten titul, který by mohl studenty do divadla přitáhnout…
Ano, chystáme Central Park West, což je komorní hra pro pět lidí. Zvláštní je, že byť už není nejmladší (je z roku 1984), tak se u nás v podstatě nehraje, což upřímně řečeno moc nechápu. Úplně poprvé v české premiéře ji dělal Milan Schejbal v DISKu, když jsem byl ještě na JAMU. Což se vlastně úplně nepočítá, protože to bylo absolventské představení v rámci školy. Pak ji hraje ještě nějaké pražské poloprofesionální studio. Takže my budeme vlastně prvním profesionálním divadlem, které ji na své scéně uvede. Podle mě je to jednoznačně nejlepší hra, kterou Woody Allen kdy napsal. Většina jeho her vychází z adaptací vlastních filmů, ale tohle je aktovka napsaná přímo pro Broadway. On sám tam hrál jednu z postav. Text hry je podle mě naprosto geniální. Zkrátka jedna z nejlepších konverzačních komedií jaké znám. No a do Divadla hudby s tím jdeme ze dvou důvodů. Zaprvé, ten text je lehce vulgární, i když pro mě velmi sympatickým způsobem, ale je. A za druhé nám přijde jednodušší dostat studenty právě do Divadla hudby. Trochu předpokládáme a doufáme, že na tento titul přijdou i lidé, kteří by normálně k nám do divadla nepřišli. Mnoho divadel získává nové diváky přes studiové scény. My bohužel žádnou takovou vlastní scénu nemáme. Proto jsme moc rádi, že se nám podařilo tuhle spolupráci s Divadlem hudby obnovit a že báječně funguje.
Když jsme se dostali k těmto malým olomouckým scénám, tak se chci zeptat, jakou plánujete další spolupráci s Divadlem Tramtarie?
Tramtarie je moje srdeční záležitost. Jednak kvůli těm lidem, protože je mám hrozně rád. A pak taky kvůli tomu, co tam dělají. Jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal, když jsem se dozvěděl o své nové funkci, byla, že jsem se sešel s Petrou Němečkovou a Vláďou Kracíkem a promluvil si s nimi o tom, co bychom mohli společně vymyslet. Navrhl jsem stand-up show. U nás v divadle by tento formát dělat nešel a navíc jsem si to chtěl sám hrozně zkusit. Jsem moc rád, že je to nadchlo stejně jako mě a že to zatím výborně funguje! Pro naše herce je to možnost zkusit si úplně jiný žánr. Někteří si to přímo užívají, třeba Honza Ťoupalík. Chápu, že to není pro každého a to jak ze strany herců, tak i diváků, ale musím říct, že pro mě je to vždy naprosto neopakovatelný zážitek. Příští Herci na ležáka budou už 17. 12. a já se na tento speciální vánoční díl moc těším. Dokonce za mnou přišel Jarda Krejčí, že by si to chtěl taky zkusit. Vlasta Hartlová si chystá výstup na květen… No zkrátka mám z tohoto projektu obrovskou radost. Dalším dílem spolupráce je i to, že kluci z Tramtarie nám teď hostují v Robinu Hoodovi. A kdo ví, možná že příští sezonu dostanou v MDO příležitost i dámy. Já bych za to byl moc rád.
Jaké režisérské osobnosti máte v plánu do Moravského divadla přizvat na nadcházející období?
Příští sezonu u nás bude dělat vynikající slovenský režisér Marián Pecko, kterého znám z Pardubic. Ve fázi domlouvání jsme s Davidem Šiktancem, který u nás minulou sezonu inscenoval Mayenburgův Kámen. Jeden titul u nás bude dělat i Jana Ryšánek Schmiedtová, umělecká šéfová divadla Petra Bezruče v Ostravě. Premiéru bude mít už na začátku září.
V minulé sezoně jste uvedli Mozartovu Kouzelnou flétnu, kterou jste společně s Michaelou Doleželovou režírovali. Plánujete nějakou další operní režii?
To záleží hlavně na šéfovi opery. Ale my v to tajně doufáme, protože nás ta práce strašně bavila a obohatila. Shodli jsme se na tom, že to bylo asi jedno z nejpříjemnějších zkoušení vůbec. S činohrou to nemá vůbec nic společného, ta práce je naprosto odlišná a neporovnatelná. Proto jsem mluvil o tom, že je třeba lidem ukázat divadlo z druhé strany. Pro mě to bylo něco úplně nového a to se v divadle pohybuju už patnáct let, ale stejně jsem nevěřil vlastním očím. Svět opery je fascinující. Nepotřebujeme, aby z nás byli vyloženě operní režiséři, ale pro zpestření naší práce je to moc fajn.
Na začátku sezony jste měli premiéru Robina Hooda. Jak jste spokojen s výsledkem?
Ta inscenace byla velmi náročná a to jak technicky, tak i finančně a v neposlední řadě herecky. Zatím má úspěch, takže jsem moc rád, že se nám to vyplácí. Chtěli jsme spolupracovat s Petrem Nůskem (choreograf bojových scén), aby to bylo zase trochu něco jiného. Chtěli jsme naše diváky překvapit něčím novým a pro Olomouc nevídaným. Pro herce to byl také velký zážitek. Docela se na tom nadřeli a značně posunuli své limity, což mě jako šéfa těší a budu na tom dál stavět. Hranice a míra patosu, kdy je to ještě vtipné a kdy je to už opravdu hloupé, je u tohoto představení strašně tenká a od herců to vyžaduje mnohem větší přesnost a soustředění než mnohá věhlasná dramata. Navíc většina našich herců se s podobným žánrem ještě nesetkala, takže to pro ně rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. Prozatím máme pořád vyprodáno, což je asi naší největší myslitelnou odměnou.
Za rozhovor děkují Barbora Burešová a Lubica Omastová.
FOTO: Jan Procházka, Andrea Simperová
