Překladatel a shakespearolog Martin Hilský nedávno promluvil o zcela novém pojetí hry Sen noci svatojánské. Podle jeho názoru se nejedná o romantickou svatební komedii, ale spíše o temnou hru se silným sexuálním podtextem. Toto tvrzení si vzal k srdci režisér a šéf činohry ostravského Divadla Jiřího Myrona Peter Gábor. Ten je v Čechách i na Slovensku dobře známý, za svou režijní kariéru vytvořil více než šedesát inscenací. Působil v divadlech v Praze, Chebu, Českých Budějovicích, Martině i Olomouci. Od roku 1993 spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským a uplatňuje v něm svou poetickou režijní linii. Ke svým známým shakespearovským inscenacím (Mnoho povyku pro nic, Dva kavalíři z Verony, Bouře, Romeo a Julie, Komedie omylů) přidal v Národním divadle moravskoslezském v dubnu 2013 Sen noci svatojánské.
Sen v podání Divadla Jiřího Myrona je z hereckého hlediska one-woman-show. Řeč není o představitelce Heleny, Hermie nebo Titanie. Královnou celé hry je Renáta Klemensová alias Puk. Netradiční obsazení této role ženou je výhrou celé inscenace. Klemensová jako by se pro Puka narodila. Výborně ho zvládá fyzicky, na jevišti chvíli neposedí, metá přemety, hvězdy, skáče, plazí se, snad dokonce i létá – dokonale vyjadřuje podstatu čiperného lesního ducha. Vystihuje však i Pukovu povahu, další klad režijního pojetí. Gábor se totiž rozhodl ignorovat obvyklé pojetí Puka jako romantického pohádkového skřítka a interpretuje ho jako poťouchlého šotka s dosti černým, ačkoliv ne zlomyslným, smyslem pro humor. Klemensová ovládá mimiku a zdařile moduluje i hlas, divák jí věří každé slovo. Celou povahu dramatické postavy dokonale vystihne slovy: „Bude mela, chci se smát.“ V bezpočtu dalších postav vynikají ještě Veronika Lazorčáková v roli Hermie a Pavlína Kafková jako královna Titanie. Hermiiny hysterické záchvaty nemají chybu a Titaniina láska k přírodě dokresluje obraz vládkyně elfů. Ostatní herci, v čele s představiteli Demetria a Lysandra (Ivan Dejmal a Aleš Bílík), dělají spíše „křoví“ – oběma mladíkům tuto bezvýznamnou úlohu ale určuje už původní Shakespearův text.
Textu se ostatně inscenátoři drží dokonale, ne tak vizuálního pojetí. Po této stránce je Sen jeden velký postmoderní experiment. Kostýmy Kataríny Holkové jsou pastvou pro oči. Představitele řemeslníků oblékla do dokonalých napodobenin oděvů současných pomocníků v domácnosti. Demetrius i Lysandr jsou díky nevýrazným tílkům a kalhotám spíše v pozadí, o to více vynikají Helena v zelené barvě ladící s lesem a Hermie v romantické růžové. Neškodilo by ovšem prodloužit Lazorčákové šaty, takto je jí vidět až do žaludku a působí dosti lacině. Možná se však jedná jen o zvýraznění sexuálního podtextu hry. Theseus v růžovém obleku a Hipolyta v červené večerní róbě reprezentují světskou stránku inscenace. Naopak na nadpřirozených postavách se kostymérka vyřádila. Je to doslova neskutečné množství nápadů. Titaniin květinový věnec značící lásku k přírodě, Oberonovy zelené boty s dlouhými špicemi, flitrové plavky elfů, Pukova růžová tykadla – vše symbolizuje pestrost přírody a splynutí s ní. Ostatně sami inscenátoři hru označují jako „kouzelnou alžbětinskou komedii, která odhalí velká tajemství přírody i lidí“.
Katarína Holková nešetřila fantazií ani při návrhu scény. Lidský svět Thesea a Hipolyty představuje obyčejné křeslo a stolek na forbíně, zato po rozhrnutí opony se objeví zářivě barevný les se svítícím plastovým měsícem/hnízdem, otáčivými kulatými podstavci a umělým jezerem. I rekvizity jsou dobře zvolené, i když obrovský kouzelný květ nebo modré třpytky místo vody patrně nemají zobrazovat nic jiného než samy sebe. Na scéně tak kontrastují dvě pojetí – magický athénský les plný pestrých barev a strohý, až nudný svět lidí.
Hudbu ke Snu složil Vladimír Franz, bohužel však v tomto případě nedostál své dobré pověsti. Chyba je patrně i na straně režie. Zřejmě ve snaze o zajímavost a poutavost zařadil Gábor do inscenace několik rádoby muzikálových čísel. Sázka mu bohužel nevyšla, hudba je chaotická a příliš hlasitá. Hercům navíc není rozumět, zřejmě neprošli ani základním pěveckým školením. Na Franzovy minulé úspěchy tak upomene jen tradiční varhanový motiv, pro jeho dílo typický.
Sen noci svatojánské v podání činoherního souboru Divadla Jiřího Myrona rozhodně není typickou shakespearovskou inscenací. Režisérův poetismus zde dosahuje vrcholu, což je znatelné zvláště na scéně a kostýmech. Realizační tým i herci se však vzorně drží Hilského překladu původního Shakespearova textu a jejich herectví je spíše klasické. Ostravský Sen v čele s rozmarným Pukem je tak jakýmsi kompromisem mezi tradicí, modernou a postmodernou. Je to inscenace roztomilá, ale i temná. Přesně taková, jakou by si podle mého názoru William Shakespeare přál.
Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo Jiřího Myrona – William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Překlad: Martin Hilský. Režie: Peter Gábor. Dramaturgie: Klára Špičková. Scéna a kostýmy: Katarína Holková. Hudba: Vladimír Franz. Premiéra 11. dubna 2013, recenze z reprízy 22. září 2013.
Foto: Radovan Šťastný
