Jméno mexického choreografa Javiera Torrese je spojeno s nejslavnějšími tanečními scénami, například se stuttgartským baletem, holandským Národním divadlem nebo Norskou královskou operou. V roce 2014 inscenoval v pražské Státní opeře Minkusovu La Bayaderu. Jeho starší pražskou inscenací je Šípková Růženka, kterou Národní divadlo uvedlo v březnu 2012; na jevišti Státní opery se pak hraje od sezony 2012/2013.
Do hlavní role byla obsazena bývalá sólistka Švédského královského baletu Andrea Kramešová. Její provedení Růženky je dosti moderní. Kramešová je velmi netradičně krásná a na rozdíl od řady baletek svou roli nejen tančí, ale i hraje. Její Růženka rozhodně není klasickou unylou princeznou. Jedná se o veselou sebevědomou ženu, která se nebojí dát najevo jakékoliv emoce. Výkonu Kramešové se zcela vyrovná Alina Nanu v roli Víly strachu. Nanu stabilně patří k nejschopnějším sólistkám baletu Národního divadla a s jistou dávkou nadsázky se dá říci, že by snad zatancovala i cihlovou zeď. Její Víla strachu je plnokrevnou zlou postavou, ale nejen to – má i poněkud morbidní a poťouchlý smysl pro humor. Nanu tak tradiční zlé víle dodává zcela nový rozměr. Velká škoda je naopak dalších dvou významných rolí – Giovanni Rotolo jako princ Désiré zcela zaniká ve stínu své partnerky a Miho Ogimoto v roli Víly lásky se sice hezky usmívá a je poměrně dobrou tanečnicí, její výkon však postrádá emoce. Z menších rolí je třeba vyzdvihnout roztomile roztržitou Vílu odvahy v podání Ayi Watanabe, Vlka Kryštofa Šimka a Ušlechtilého kocoura Benjamina Hussona. Naopak spíše rušivým prvkem je Sophie Fletcher alias Víla radosti, která se svým věčným křečovitým úsměvem a evidentním hmotnostním náskokem před ostatními – to vše dovršeno rezavou parukou – vyvolává naprostý, nikoli však radostný úžas.
Scénu vytvořila Finka Minna Wallenius. Po spíše nevydařené scéně v La Bayadeře se Státní opera vrátila ke klasické scénografii a udělala dobře. Wallenius pracuje se zdánlivě obyčejnými prvky. Jako převratné se paradoxně ukázaly zcela jednoduché modrozeleně půlené závěsy – modrá naznačuje nebe, zelená zahradu. Stejně tak jednoduše půvabná je veliká zlatá škeble, která v prvním dějství ukrývá perlu, aby se v dějství čtvrtém proměnila na lůžko samotné Růženky. Vtipným nápadem je dýmající kotel Víly strachu, ve kterém se dotyčná dáma projíždí po jevišti. Státní opera prakticky ve všech baletech používá promítací plátno, ale pracuje s ním technicky velmi zdařile – jeho prostřednictvím se podařilo zběžně načrtnout les či zobrazit zámek postupně obrůstající růžemi. Škoda je jen velkého zlatého rámu, ve kterém se čas od času objeví cosi jako doprovodný text, který je bohužel psán nečitelným a psacím písmem. Nevyhnutelně tak několikrát nastala situace, kdy orchestr prakticky přehlušili rodiče, kteří se snažili rámcovou situaci přečíst dětem.
Jméno kostymérky Eriky Turunen je ve Státní opeře zárukou krásných vizuálních vjemů. Turunen na jevišti ukázala kontrast růžové a modré barvy v případě Růženky a prince, stříbrnou róbu Víly lásky, svěže zelené šaty Víly odvahy a honosný pestrobarevný královský dvůr. Dokázala ale i pravý opak – černočervená oblečená-neoblečená Víla strachu a její netopýři vylekají i dospělého diváka. Málokterá tanečnice by si mohla dovolit tak odhalující šaty ještě zdůrazněné třpytivou čelenkou, aniž by působila lacině, Alině Nanu s jejím hrdým držením těla se to však daří. Kostymérka nezapomíná ani na davové scény, v tomto ohledu patří k nejvýraznějším rysům růžovozelené šaty dvořanek nebo třpytivý barevný satén, ve kterém jsou oblečeni král s královnou. A děj příjemně odlehčují hnědí tancující jeleni s obrovskými parohy, které princ loví v lese.
Šípková Růženka patří k nejklasičtějším baletům, a pokud se tvůrci drží původní choreografie, nějaké převratné změny nenabídne. Možná proto bývá často považována za zdlouhavou a neoriginální. Ve Státní opeře se ale poměrně vydařila. Nepřináší napínavý děj ani extrémní situace, ale, slovy laického diváka, hezky se na ni dívá. Šípková Růženka v podání Státní opery vkus diváka neurazí a dá se s ní strávit příjemné nedělní odpoledne. Pokud by divák chtěl balet akčnější, dějovější a vizuálně i tanečně ohromující, doporučuji zvolit spíše Labutí jezero.
Státní opera Praha – Javier Torres: Šípková Růženka. Choreografie: Javier Torres. Dramaturgie: Anneli Mäkelä. Scéna: Minna Wallenius. Kostýmy: Erika Turunen. Světla: Olli-Pekka Koivunen. Video: Timo Nyman.
Premiéra 29. března 2012, recenze psána z reprízy 25. ledna 2015.
Foto: Hana Smejkalová
