Soubor baletu Národního divadla má příjemný zvyk uvádět čas od času poněkud netradiční inscenace. V moři klasických a „provařených“ baletů jako Louskáček, Šípková Růženka nebo Labutí jezero se tak čas od času objeví kus nezvyklý, málo uváděný či zcela novým způsobem inscenovaný. Posledním takovým baletem byla před čtyřmi lety Spící krasavice – poslední dcera cara. Nyní Národní divadlo, konkrétně na jevišti Státní opery, přichází s Petipovou La Bayadere v nové choreografii Javiera Torrese. Jenže s křehkým příběhem o indické chrámové tanečnici si ani známý Torres poradit nedokázal.
Bajadéra nepřesvědčí
Samotnou bajadéru Nikii tančí – v alternaci s Nikolou Márovou – japonská tanečnice Miho Ogimoto. Bohužel vzdálená fyzická podoba s indickou tanečnicí je to jediné, co má Ogimoto se svou rolí společného. Těžko říct, zda se jednalo o nervozitu první reprízy, nicméně tanečnice je nepřesná, roztřesená a křečovitá. Pohyby nedokončuje a bohužel nedbá ani na výraz ve tváři, který i během vypjatých milostných scén udržuje naprosto neutrální. Navíc ani v romantických pas de deux jako by partnera vůbec nevnímala a tančila si sama pro sebe. Dalším problémem je, že se k sobě s představitelem Solora tanečně ani vizuálně vůbec nehodí. Právě v roli Solora, obvykle odsouvaného na okraj, nečekaně září Karel Audy. Dokáže ztvárnit úlohu zamilovaného romantika i nerozhodného slabocha, nehledě na do detailu vypilovanou taneční techniku.
Audy v La Bayadere našel odpovídající partnerku. Ne však v představitelce Nikie, ale v Gamzatti moldavské tanečnice Aliny Nanu, kterou si diváci mohou pamatovat z titulní dvojrole v Labutím jezeře. Princezna Gamzatti může na první pohled působit jako záporná postava, ale jedná se o ženu, která byla postavena před skutečnost, že její zbožňovaný snoubenec miluje jinou. Nanu není technicky dokonalá, ale dokáže přesně vystihnout úlohu ženy, která se rozhodne jít pro svou lásku třeba přes mrtvoly. Na jevišti působí hrdě a sebevědomě; jejích prvotřídních 16 fouettés pak tvoří polovinu světového rekordu a sklízí zasloužený potlesk na otevřené scéně. A to je bohužel vše. Žádná z desítek dalších postav už není ničím výjimečná. Zdlouhavý a protahovaný děj posunují dopředu jen výborně zvládnuté davové scény. Zde je však třeba zdůraznit smutnou skutečnost, že většina sboristek má mnohem lepší taneční techniku než představitelka hlavní role.
Oslnivé kostýmy
Scéna Finky Annukky Pykälainen je bohužel ve větší míře zklamáním. K povedeným prvkům patří nábytek ve staroindickém stylu, stínová črta Himalájí a na průhlednou zástěnu promítaný trojrozměrný déšť světýlek, který nejen na dětské diváky zapůsobil jako připomínka blížících se Vánoc. Jenže tyto pozitivní rysy jsou bohužel zcela zastíněny rádoby bombastickými vizemi plnými zvířecí, rostlinné a ornamentální symboliky, které mají patrně připomínat staroindickou chrámovou architekturu. Scénografka ovšem o indické historii nejspíš mnoho neví a její návrhy tak připomínají spíše muslimské, respektive maurské umění.
Kostýmy Eriky Turunen jsou zcela jiná kapitola. Fialové závoje bajadéry matně připomenou biblický příběh o Salomé. Její bílá šifonová sukně pak ostře kontrastuje s oranžovo-červeno-zlatými šaty Gamzatti. Princeznina svatební róba evidentně odkazuje na staorindické náboženské zvyky, nehledě na obrovskou čelenku – Alině Nanu slouží ke cti, že i s takovou tíhou na hlavě se dokáže držet zpříma.
Kostymérka si dala záležet na detailech, ať už to jsou věrohodně působící drahokamy na turbanech, všudypřítomné třpytky nebo boty se zahnutou špičkou. Sborové scény jsou pak přehlídkou růžové, zlaté a bílé barvy, které ve výsledku působí jako rozkvetlá louka. To je ale bohužel vše, co pražská La Bayadere může nabídnout. Zcela selhávající a nevěrohodná hlavní hrdinka, řada nevýrazných a nevyužitých postav, odbytá scéna – tak slabý balet už ve Státní opeře dlouho nebyl. La Bayadere má za sebou teprve čtyři uvedení. Možná se ještě usadí, zatím je však zklamáním. Výborná dvojice tanečníků a oslnivé kostýmy k úspěchu nestačí. Státní opera umí víc.
Státní opera Praha – La Bayadere. Choreografie a režie: Javier Torres. Scéna: Annukka Pykälainen. Kostýmy: Erika Turunen.
Premiéra 20. a 21. listopadu 2014, recenze z reprízy 23. listopadu 2014.
