Ve dnech 1. a 2. října uvedlo Divadlo Tramtarie svou první premiéru v pořadí již šestnácté sezony, která nese název Poslední noc s Claudií. Nejen autorem, ale také režisérem této inscenace je umělecký šéf divadla Vladislav Kracík. Opět se jedná o žánr komedie, jak tomu bylo i u jiných Kracíkových her, a to například Druhý život Veroniky nebo Po stopách něžného muže. Už samo divadlo v programu upozorňuje, že se tento titul odchyluje svým tématem od těch předchozích tím, že se nesoustředí pouze na problémy třicátníků a vztahy. Spíše jde o směsici několika komediálních žánrů a přiznaně se stylizuje do crazy komedie. Domácí divák snad může i nabýt dojmu, že sleduje komedii, jež do sebe absorbovala všechna témata Kracíkovi vlastní, neboť jádrem textu jsou přece jen opět partnerské vztahy.
Hra je rozdělena do tří povídek, které pojí hlavní postava jménem Jaromír (Marek Zahradníček), ale pokaždé se jedná o jiného člověka. Jednou je to hokejista Jaromír Jágr, podruhé nešťastně ženatý muž v domácnosti a nakonec šílený rocker. Jejich příběh pojí to, že všichni tři muži stojí na prahu smrti, a tak jim muž v bílém (Vít Pištěcký) dovolí ještě jednou nahlédnout na jejich život z tak trochu jiné perspektivy. Na pozadí těchto tří příběhů probíhá boj dobra a zla v podobě hokejového utkání. Kdo zvítězí, není jasné, a to ani po konci představení. Nicméně mám pocit, že tyto tři povídky spolu příliš nesouvisí a jsou vedle sebe položeny násilně, aby splnily cíl – vytvořit líbivou komedii bez ladu a skladu.
Při samotném zinscenování se totiž do sebe prolíná několik žánrů – parodie, crazykomedie, sci-fi a kabaret. Předělem mezi jednotlivými povídkami jsou povedené písně, které se vždy tematicky vztahují k právě zakončené části, což považuji za jeden z mála světlých momentů tohoto představení. Nicméně když pátrám po sdělení Kracíkova textu, zcela se mi ho nedaří najít. Spíše se ke mně dostavuje pocit, že touto komedií je divákovi imitován večer strávený u televizní obrazovky, přičemž ale může mít lepší pocit ze sebe sama, neboť si vyšel za kulturou. To však nic nemění na tom, že hlavní myšlenku této hry nenalézám. Kracík se v ní často vrací k postavě Jaromíra Jágra a akcentuje jej. Čili mám si odnést to, že Jarda Jágr je prostě Bůh? Ale to přece celé Česko už ví. Zkrátka netuším, ale obávám se, že jde jen o komediální směsici plnou okatých vtipů, která měla naplnit očekávání diváků, nikoli jim podat i podnět k zamyšlení.
Abych se však jen nezabývala negativní stránkou představení, více než mile překvapí herecké výkony všech šesti účinkujících herců, a to především Marka Zahradníčka, Barbory Šebestíkové a Václava Stojana. Aktéři navíc mají k dispozici téměř volný prostor, jelikož jeviště je stylizováno do mini hokejového stadionu, kde je pouze v pozadí malá plocha na hraní hokeje, dvě lavičky a plastový závěs.
Nutno podotknout, že Zahradníček v tomto představení hraje tři role, což lze považovat za zatěžkávací zkoušku, při které obstál. Každému ze svých tří Jaromírů dává něco nového. Coby Jágr působí jako nadšený sportovec a publikum nadšeně přijímá zažité sportovní hlášky, jimiž se zvláště hokejisté tak často vyjadřují. Pro změnu jako nešťastný manžílek si vše kompenzuje cholerickými záchvaty a snadno zvládá přepínání mezi přímým jednáním s manželkou a samomluvou, tak vytváří perfektní situační vtípky. Jako zestárlý rocker je naopak velice uvolněný a doplňuje se s Václavem Stojanem coby bohem Diem – a to obzvláště, když si prohodí identity. Nejenže v tomto momentu postava napodobuje postavu, ale také herec napodobuje svého hereckého kolegu. Oba dva přechod z jedné role do druhé zvládají v mžiku. Mohu tedy směle říci, že Zahradníček a Stojan působí jako dobře secvičený duet.
V případě Barbory Šebestíkové došlo k vítanému posunu od její herecké šarže. V této inscenaci totiž neztvárňuje pouze křehké krásky, jak je u jiných představení zvykem, ale hraje zde možná i mentálně zaostalou skoro třicátnici Ditu. Právě v této komické roli dostala Šebestíková prostor, aby si rozšířila svůj výrazový rejstřík a povedlo se. Dita není výřečná, spíše lze mnoho vyčíst z její mimiky, což herečka zvládá udržet obdivuhodně po celou dobu představení a přizpůsobuje jejímu handicapu i pohyb. Je pomalá, koktá a zároveň reaguje spontánně. Opravdu pozoruhodně zvládá Šebestíková tik v oku související s Ditinou plachou povahou, kterou herečka ještě akcentuje skrze těkavý nervózní projev, a tak může vyvolávat i v řadách publika soucit spojený se sympatizujícím pobavením.
Rozhodně nepohrdám komedií, ba naopak. Nicméně si jí vážím v případě, kdy mi na pozadí humoru také něco sděluje nebo mě s něčím konfrontuje. To se u Poslední noci s Claudií bohužel neděje. Navzdory překvapivým hereckým výkonům se i tento titul, stejně jako ostatní inscenace tohoto žánru, opět ztrácí mezi dalšími lacinými komediemi z produkce Divadla Tramtarie. Ovšem fanoušek Divadla Tramtarie bažící po odpočinkovém večeru ho ocení.
- DIVADLO TRAMTARIE – Poslední noc s Claudií
- Autor a režie: Vladislav Kracík
- Dramaturgie: Martin Fahrner
- Scéna a kostýmy: Markéta Rosendorfová
- Hudba: Martin Peřina
- Sound design/zvuk: Rikki Bertraman
- Light design/světla: Aleš Hejral, Daniel Bodlák
- Pohybová spolupráce: Eliška Holčapková
- Choreografie bojových scén: Daniel Bodlák
- Technická spolupráce a realizace scény: Jiří Krliš, Richard Andrýsek
- Kostýmní spolupráce: Romana Vopičková
- Plakát a grafika: Markéta Rosendorfová
- Účinkují: Marek Zahradníček, Barbora Šebestíková, Dominika Hrazdílková, Tereza Toth Čápová, Vít Pištěcký, Václav Stojan
Psáno z premiéry 1. října 2019 v Divadle Tramtarie.
FOTO: Andrea Simper
