Mohlo by se zdát, že olomoucké Divadlo Tramtarie se stává divadlem Karla Čapka. Po úspěšné a oceňované Válce s mloky uvedlo 26. února v premiéře další Čapkovu inscenaci R.U.R.. Tradiční tým Tramtarie režiséra Vladislava Kracíka a dramaturgyně Lenky Jorníčkové se však nedržel Čapkova textu, ale přivedl k životu inscenaci, která připomíná kultovní sci-fi filmy, jako například Ostrov Michaela Baye.
Krásný život i infarktové stavy
Herecky patří R.U.R. dvěma osobám. Tou první je nejmladší členka souboru Barbora Šebestíková v roli Heleny. Svým mládím, svěžestí, optimismem a věčným úsměvem vnáší do inscenace pocit štěstí a možná i atmosféru „zlatých dvacátých“. V tragické úloze zlomené a na životě ohrožené ženy není již tak věrohodná, nicméně dá se čekat, že lepší zvládnutí negativních poloh přijde s věkem a přibývajícími hereckými zkušenostmi. Druhou významnou roli ztvárňuje Marek Zahradníček. Herec se v Čapkovi doslova našel, velmi dobrý byl již ve Válce s mloky. Role doktora, který je platonicky zamilovaný do manželky svého šéfa a – příznačně – má slabé srdce a je neustále ohrožen infarktem, mu zcela „sedla“. Jeho výkon je promyšlený do všech detailů, včetně chvějícího se hlasu a ostýchavě zbožňujících pohledů. Z herců vynikají ještě Petra Konvičková jako hysterická sekretářka a Miroslav Černý v roli Helenina manžela a šéfa koncernu R.U.R. Z představitelů robotů pak propracovaný výkon podávají Dáša Rybářová a Zdeněk Svobodník.
V hlavní roli horor
Scéna je tentokrát jako vystřižená z klasického hororu nebo možná dobrodružného filmu typu Mad Max. Na jevišti stojí jen tři kovové konstrukce se světelnými rámy imitující dveře a jeden stůl. Průběžně přibude už jen lavice k sezení. Jednoduchou scénou je vykreslena primitivnost a umělost světa, který spoléhá jen na roboty. Ostatně i ta obyčejná lavice je symbolem. V první polovině hry se na ní rozkošnicky povaluje Helena, jen aby se v závěru stala útočištěm posledních přeživších lidí na světě.
Kostýmy, které stejně jako scénu, vytvořila Dagmar Maturová a Angelina Dagmar Mádrová, jsou jedním z nejvýraznějších rysů celé inscenace. V tomto smyslu je R.U.R. novinkou – Tramtarie se konečně distancovala od nevýrazných kostýmů, na které prostě už „nezbylo“. Roboti samozřejmě nosí pouze nevýrazné bílé uniformy s tmavomodrými lampasy, díky kterým se stávají zcela zaměnitelnými. Zato lidé, to je něco jiného. Zvláště pak ženy. Zářivě červené šaty Heleny i bělostná elegance sekretářky Natálie spolu s jejich luxusními střevíčky a noblesními pohyby, to vše dokonale vykresluje atmosféru bohémství, pohody a užívání si.
V druhé polovině, kdy jsou postavy ohrožovány invazí robotů, se už i ženy převléknou do čistě bílé, symbolizující nevinnost a utrpení. Kontrast jásavých barev a pozdějšího šedivého bezútěšného světa působí jako záběry z nejděsivějších hororů.
Příliš dlouhá zkáza
Hudba Martina Peřiny se tradičně vydařila, ať už se jedná o drsnější rockové kousky, doprovázející zkázu lidí, nebo něžný folk, který má tak ráda Helena. V tomto ohledu patří k nejvydařenějším scény, ve kterých spolu Helena s Harrym poněkud neobratně, nicméně nesmírně zamilovaně tančí.
Jediným faktorem, který tedy lze Tramtarii vytknout, je možná až příliš dlouhý konec. Postavy samozřejmě nemusí zemřít hned, napětí je možno stupňovat. Jenže v R.U.R. je konci světa a umírání věnována celá druhá polovina inscenace. Nejdříve nepřiplouvá loď, pak vypadnou energetické systémy, svítí žárovka, zhasne žárovka, bojuje se o elektrárnu, bojuje se s roboty, vyjednává se s roboty… Stručně řečeno, zkáza je příliš dlouhá, což je místy poznat i na hercích, kteří dlouhodobé vypětí nemohou udýchat a působí unaveně. Podobně nepromyšlená je úloha robota Číslo Pět, o kterém vlastně až do konce nevíme, zda je na straně lidí či robotů, a o jeho motivaci či minulosti se nedozvíme vůbec nic.
Přes drobné nedostatky je R.U.R. inscenací výjimečnou. Důležité není ani tak celkové téma a vyznění hry, jako spíše děsivé drobnosti, zvláště pak projekce Jana Haluzy, které jsou tak infantilní, až jsou strašlivé. Hororem není ani tak ovládnutí světa roboty, jako to, co skrýváme v sobě. Neztratí se přílišnou mechanizací lidskost? Nedáváme strojům schopnost nás ovládnout? Nezničí nás naše vlastní vynálezy? Na tyto otázky sofistikovaně odpovídá Divadlo Tramtarie.
Divadlo Tramtarie – Karel Čapek: R.U.R. Režie: Vladislav Kracík. Dramaturgie: Lenka Jorníčková. Scéna a kostýmy: Dagmar Maturová a Angelina Dagmar Mádrová. Hudba: Martin Peřina. Světla: Aleš Hejral. Zvuk: Roman Vičík. Projekce: Jan Haluza.
Premiéra: 26. 2. 2014, recenze psána z premiéry.
Fotky: Markéta Rosendorfová
