Pátý den festivalu, pátek 17. května, se nesl v konfrontaci společenských a morálních hodnot. První představení Masaryk/Štefánik vzniklo v koprodukci Divadla Aréna Bratislava a Městského divadla Zlín pod vedením režiséra Patrika Lančariče a ožili během něj jmenovaní dva velikáni československých dějin. I další inscenace Transky, body, vteřiny od ostravského Divadla Petra Bezruče se dotýkala naší historie, tentokrát osudu sportovkyně Zdeny Koubkové. Do třetice všeho dobrého přivítalo diváky na domovní schůzi Společenstvo vlastníků od divadla Vosto5.
Figuríny dějin
Předlohou inscenace Masaryk/Štefánik je text slovenského dramatika Petera Pavlace. Jak už sám název napovídá, na scéně se objevují tyto dvě známé osobnosti československé historie a vzájemně konfrontují své názory a hodnoty. Kromě jejich pohledu na svět se divákům odhalují poeticky laděné krátké útržky z jejich soukromého života. Funkce představení je hlavně edukační a informativní, navzdory přítomnosti polemiky o vzniku Československa však nepřináší na tuto tematiku žádný nový náhled.
Jsi muž, nebo žena?
Transky, body, vteřiny vnikly podle divadelní hry Tomáše Dianišky, který je zároveň režisérem této inscenace. Jejím ústředním tématem je životní příběh úspěšné atletky Zdeny Koubkové, jež se už od dětství potýkala s narážkami na svůj gender a sexualitu. Přestože byla při narození identifikovaná jako žena, její tělesná konstituce tomu neodpovídala. Ovšem i díky těmto predispozicím se dostala až na vrchol ženské atletiky. Poté však následoval zvrat v jejím životě a Zdena se dozvěděla, že je muž. Do této náročné role byl obsazen Jakub Burýšek, který ji dokázal ztvárnit věrohodným způsobem, aniž by došlo k posměšnému vyznění. Naopak se inscenace kriticky vyjadřuje ke společnosti třicátých let, a to zejména humorným a parodickým způsobem.
Prostě NE
Autorský projekt divadla Vosto5 Společenstvo vlastníků (recenze zde) v režii Jiřího Havelky je koncipován jako domovní schůze SVJ, která absurdně komickým způsobem vnáší sondu do fungování současné české společnosti. Z počátku mezi diváky a herci není stanovena hranice, protože do sálu přicházejí společně a stejně zmateně hledají místo k sezení. Prostor je uspořádán jako aréna, diváci obklopují scénu ze všech stran, a mohou tak mít pocit, že se dívají na parodii sebe sama. Postavy jsou vykresleny stereotypně, například zde vystupuje drbna, idiot a další typy, které můžeme potkat i v běžném životě. Ač na první dojem inscenace působí jako konverzační komedie, postupně se schyluje k absurdnímu dramatu. Hořce poukazuje na zatvrzelost všemožných individuí ve svých názorech, která zabraňuje vývoji společnosti.
Napsaly Petra Kupcová a Anežka Malčíková
FOTO: archiv Městského divadla Zlín, archiv Divadla Petra Bezruče
