Zpět na výpis článků

Oscar pro Oskara

Závěr 23. Divadelní Flory patřil Oskaru Matzerathovi. Postavě ze slavného románu Plechový bubínek německého spisovatele Güntera Grasse, který pro jeviště adaptoval soubor Berliner Ensemble v režii Olivera Reeseho. Oskar je bizarní a interesantní postava v jednom a jeho nevšedně jasný a střízlivý pohled – pohled poťouchlého a nezúčastněného dospělého v dětském těle – poukazuje na absurdnost mnohého lidského jednání i morální prohnilost vztahů a společnosti okolo druhé světové války. Ovšem s nadčasovým přesahem…

Adaptace se od knihy liší zejména tím, že příběh není retrospektivně vyprávěn Oskarem coby pacientem léčebného a zaopatřovacího ústavu, nýbrž sleduje osudy sobeckého cynika od jeho početí až po jeho rozhodnutí vyrůst. Toto přestárlé, velmi dlouho „tříleté“ dítě své okolí manipuluje i vydírá. Sociální normy mu jsou nepohodlné a svým rozhodnutím nevyrůst jejich přijetí odmítá. Dospělému životu tak dává kvinde a užívá si svobody komentovat svět bez cenzury a s odstupem, jako by se ho onen směšný život vůbec netýkal. Ovšem jenom pokud mu někdo nebere jeho milovaný bubínek. Inscenace tak akcentuje spíše téma vnitřního pohledu a prožívání hlavního hrdiny než sexuální eskapády a zvrhlost společnosti.

Co však významně koresponduje s uchopením knihy jako „pouhého“ Oskarova vzpomínání je její přenesení do podoby monodramatu. Celou scénu i celý příběh tak více než dvě hodiny opanuje jediný herec Nico Holonics. Malý na velkém jevišti Moravského divadla pokrytém zeminou a připomínající tak cirkusovou manéž nám svou infantilně zadurděnou i nadšenou mimikou poskytuje Oskarovu perspektivu. Onu „zakrslost“ těla i hodnot nám tvůrci zprostředkovávají skrze několik intuitivně srozumitelných prostředků. Nenahraditelným partnerem herce je light design Steffena Heinkeho, jemuž se namodralou až sešedivělou světelnou škálou daří vyexponovat celkový obraz inscenace do jedinečného vý(h)řezu lidského mikrokosmu, čemuž napomáhá také světelný kužel osvětlující jedinou postavu – jediný přítomný bizarní exemplář lidského druhu. Nico Holonics svým precizním herectvím fyzicky představuje psychickou zvrácenost člověka. Pomáhá mu v tom klátivá těkavost pohybů i křečovitá mimika, místy až přeexponovaná pokroucenost domněle maličkého těla prezentujícího se na téměř prázdném jevišti, kde se herec v dětských krátkých kalhotách se šlemi potýká s naddimenzovanou židlí a množícími se plechovými bubínky.

Právě dynamika hereckého projevu a práce s držením těla a s intonací byly důležitými prostředky, kterými Nico Holonics odlišoval jednotlivé postavy svého hereckého koncertu. Jeho výkon byl jistý a precizní, ale zároveň na sebe nestrhával pozornost. Cele sloužil vyprávění složitého příběhu plného rozporů. Přesvědčivě ztělesnil někoho, kdo horlivě objevuje svět, i když už předem ví, že nebude stát za nic. Konec představení však jako by otevíral dveře naději, dalšímu kroku, který znamená doslovný i symbolický růst a snad také přijetí zodpovědnosti.


  • BERLINER ENSEMBLEPlechový bubínek
  • Předloha: Günter Grass
  • Režie: Oliver Reese
  • Výprava: Daniel Wollenzin
  • Kostýmy: Laura Krack
  • Hudba: Jörg Gollasch
  • Světla: Steffen Heinke
  • Dramaturg: Sibylle Baschung
  • Účinkuje: Nico Holonics

Premiéra 30. září 2017, psáno z uvedení 26. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.

FOTO: Facebook Divadelní Flory

Napsaly Lubica OmastováTereza Richterová