Třetí činoherní premiérou sezony 2014/2015 byl v olomouckém Moravském divadle Spor Pierra de Marivauxe v režii Michala Spišáka. Činohra dlouhodobě přistupuje k uvádění nových inscenací způsobem „vybereme starší klasický námět, tím nic nepokazíme a nikdo se neurazí“. A další položkou v tomto seznamu je bohužel i Spor. Příběh na téma – kdo byl první nevěrný? Muž nebo žena? – by mohl být vtipný, ale to by ho muselo zpracovat jiné divadlo.
Nevyužití herci
Už jen z hereckého hlediska je inscenace velmi rozporuplná. Petr Kubes je v olomouckém divadle sázkou na jistotu a dokáže povznést i tak prázdnou a schematickou roli, jakou je jeho Kníže. Díky procítěnému, ale neafektovanému přednesu zvládá i nekonečně dlouhé a komplikované repliky. Nicméně pro tak omezenou úlohu je ho škoda. Z ústřední milenecké čtveřice vynikají tři představitelé. Vendula Fialová v roli Eglé je roztomile naivní blondýnou a tato úloha jí sluší, ačkoliv může působit poněkud prvoplánově. Lenka Kočišová výborně zvládá úlohu namyšlené a sobecké potvory a Tomáš Krejčí, který se pro divadlo snad narodil, dobře pobaví svým nezkušeným mužským hrdinou, který poprvé v životě poznává krásné ženy. To je ale z hereckého hlediska vše, co může Spor nabídnout. Mesrin Jana Ťoupalíka je zredukován na sexuchtivého hlupáka a Vlasta Hartlová s Jaroslavem Krejčím coby vychovatelé tvoří zcela zbytečnou stafáž. Největší škoda byla v případě role Vladimíry Včelné. Herečka s příjemným hlasem a vystupováním femme fatale – vzpomeňme jen na její Lindu v Pokrevních bratrech nebo na Emílii v Othellovi – je v úloze Hermiony ponížena na úroveň krásné ozdoby, mechanicky recitující prázdné repliky.
Inscenace beze smyslu
Mezi povedené rysy olomoucké inscenace patří scéna Diany Strauszové. Moravské divadlo totiž konečně alespoň v některých kusech rezignovalo na rádoby majestátnou mnohovýznamovou scénu, a na jevišti tak vidíme jen dřevěný altán s překrásnou květinovou výzdobou (ne nadarmo je sponzorem inscenace olomoucké Výstaviště Flora). Jednoduchá architektura symbolizuje čistotu prostředí, ve kterém byli vychováni čtyři mladí hrdinové. O tom svědčí i kostýmy, pod nimiž je rovněž podepsána Strauszová. Oba mladé páry svými lehkými šaty v pastelových barvách odkazují na romantickou atmosféru, která byla Marivauxovi blízká. Bleděmodré sako Knížete působí vskutku aristokraticky. Nepochopitelnou skutečností však zůstává, proč jsou oba vychovatelé oblečeni v černé – snad kvůli kontrastu s jejich mladými svěřenci? Proč ale tolik připomínají obyvatele ruského venkova? Stejně tak problematická je červená róba Vladimíry Včelné – šaty jsou sice nádherné, bohužel však naprosto nepraktické a brání herečce v jakémkoli větším pohybu. V jejím výkonu ji tak omezuje nejen text, ale i kostým.
Dobře zvolena byla hudba vybraná režisérem Michalem Spišákem, především klavírní podkres, který se k řadě jinak hluchých míst v inscenaci hodí. Celkově ale olomoucký Spor rozhodně nepřekvapí. Je jen další nenáročnou a prázdnou činoherní inscenací (jedinou výjimkou v tomto ohledu tak podle mého názoru zůstává Hamlet). Ne že by snad nepobavil. Divák se na řadě míst rozesměje a v některých situacích může podvědomě vnímat sám sebe. Druhý den si už ale ani pořádně nevzpomene, co vlastně viděl. Pokus o dobovou aktualizaci tématu zůstal nenaplněn. Olomouckému Sporu chybí duše.
Moravské divadlo Olomouc – Pierre de Marivaux: Spor. Režie: Michal Spišák. Dramaturgie: Markéta Machačíková. Scéna a kostýmy: Diana Strauszová. Výběr hudby: Michal Spišák.
Premiéra 19. prosince 2014, recenze psána z reprízy 9. února 2015.
Foto: Pavel Malý
