Za čtyři roky působení Michaela Taranta v pozici šéfa činohry Moravského divadla si už olomoučtí diváci na jeho styl zvykli a tuší, co mají čekat. Velkolepou scénu, dramatickou hudbu a patos jako hrom. Většinou se tento přístup setkává se spíše negativním přijetím. Jednou z mála slibných výjimek je nový olomoucký Shakespeare – Hamlet. Příběh o nešťastném dánském princi, který při pomstě smrti svého otce sám postupně umírá žalem, Moravské divadlo zpracovalo se ctí.
Hamlet by samozřejmě nemohl fungovat bez schopného hlavního představitele, a tím Petr Kubes bezesporu je. Olomoucký herec přešel od vedlejších rolí k vážným postavám. Významným mezníkem byl Rogožin v Idiotovi Jany Janěkové. Nyní se objevuje na jevišti jako Hamlet a své postavě dává doslova vše. Relativně bezstarostný princ se postupně mění v zoufalého muže, který už neví, co je pravda a co noční můra. Hamletovy záchvaty šílenství jsou v jeho podání tak věrohodné, až má divák skutečně strach o hercovo duševní zdraví. A přece, i ve chvílích nejvyššího zoufalství probleskne jiskřička někdejšího uličnictví. Scéna s lebkou šaška Jorika v Kubesově podání patří k těm, které vyvolávají uslzený úsměv. Poněkud problematičtější je Ofélie hostující Anny Stropnické. Herečka má přes své mládí již velmi vyrovnaný dramatický projev, což ji jistě šlechtí, ale v roli Ofélie je to spíše na škodu. Roli křehké dívky zamilované do prince ztvárňuje dobře, ale prakticky bez emocí. Dokonce i její šílenství je jakoby nezaujaté, jakkoli se Stropnická snaží působit dojemně.
Slabší výkon hlavní herečky však zcela vynahrazují představitelé královského páru. Král Claudius hostujícího Josefa Vrány je černočerným padouchem, ačkoli divák jen těžko pochopí, proč z něj Tarant dělá kromě bratrovraha a krvesmilníka ještě navíc sexuálního násilníka. Postava Claudia takovéto extrémy nemá zapotřebí. Nicméně Vránův Claudius oplývá omamujícím kouzlem zloducha a není těžké si domyslet, proč mu švagrová podlehla. Zlotřilého manžela zdařile doplňuje Naděžda Chroboková, jejíž královna Gertruda prochází postupným vývojem od šťastné nevěsty po zcela zničenou ženu, která přišla o vše, co milovala. Diváka možná trochu kacířsky napadne, že Chroboková v téměř všech svých rolích za poslední léta neustále jen pláče, šílí a pohřbívá blízké. Nicméně typově se na tyto úlohy velice hodí. Z hereckých výkonů je třeba ještě vyzvednout v roli Laerta Tomáše Krejčího, jenž konečně dostal kladnou roli, a Petra Jarčevského jako Hamletova spolužáka Guildensterna.
Scéna Jaroslava Milfajta je evidentně tarantovská – jako vždy bombastická a vykonstruovaná na efekt, bohužel nedostatečně vysvětlená. Obrovská točna působí velkolepým dojmem a je skutečně mnohovýznamová. Slouží střídavě jako pozorovatelna, balkon, ložnice i hřbitov. Scéna závěrečného souboje Hamleta a Laerta právě na samém vrcholu točny je jednou z nejpůsobivějších scén celé inscenace. Bohužel, divák nemusí zcela pochopit, proč byl zvolen právě princip točny. Stejně tak by Moravské divadlo mohlo zvolit jiný způsob naznačení smrti než zahalení bílou plachtou, která vyvolává spíše pobavení a přes její šustění není hercům rozumět. Nicméně za tři hodiny hracího času si divák na neobvyklou scénu zvykne a všudypřítomný oheň a vůně vosku ponurou atmosféru Elsinoru zdařile doplňuje.
Nejslabším článkem inscenace tak zůstávají kostýmy Kláry Vágnerové. Hamlet v černém – a bez jediného odlišujícího prvku – tu už byl tisíckrát a kontrastující Ofélie v bílém zrovna tak. Patrně ve snaze o ozvláštnění Oféliina kostýmu dostala Stropnická krátkou koženou bundičku, která je sice pěkná, bohužel však nepraktická. Herečka má evidentně potíže ji svléknout či s ní jinak manipulovat. Nevyhnutelně tak nastává trochu trapná situace, kdy se dívka chce svému milovanému princi vrhnout do náručí, ale nemůže, protože ji zdržuje kostým. Téměř všechny ostatní postavy jsou oblečeny v nevýrazné změti šedé, černé a zelené. Čestnou výjimkou tak zůstává pouze plášť krále Claudia a zářivě rudé šaty královny Gertrudy ve spojení s bílou kožešinou symbolizující její mocenské postavení.
Výrazným prvkem je naopak mrazivá hudba Jana Jiráska. Působivé žestě i bubny jen doplňují dramatický děj a zaznívají v pravou chvíli. A příjemně oživující je i hra samotného Hamleta na flétnu.
Při zhlédnuté repríze se hlavní představitel často přeřekl, ale při tak náročném partu je to jistě omluvitelné. Skutečným problémem tedy zůstávají jen zvulgarizované sexuální scény, které má Tarant, bůhvíproč, v oblibě. Neuškodilo by také seškrtání některých postav – řada jich je na jevišti zcela zbytečných a divák, který nemusí dokonale znát původní text Hamleta, nemůže tušit, o jakou postavu se jedná. Největší komplikací, která se projevuje i při řadě jiných inscenací, zůstává špatná koordinace reflektorů – divák přichází doslova o celé minuty představení jen proto, že je nucen sedět se zavřenýma očima kvůli hrozícímu oslepení.
Přes tyto drobné „mouchy“ je Hamlet vydařeným představením. Moravské divadlo se totiž poslední léta se Shakespearem určitým způsobem pere, a ne vždy zdařile. Po zdlouhavém Othellovi a nevýrazném Něco za něco teď konečně přichází inscenace, kterou si diváci budou pamatovat. Možná zbytečně dlouhá, možná zbytečně patetická, ale nesmírně osobitá. Je to především zásluha hlavního představitele, ale také ostatních herců, režiséra, scénografa a hudebníka. Tak dobře nastudovaný Shakespeare už v Olomouci dávno nebyl. Hamlet má šťávu a švih.
Moravské divadlo Olomouc – Hamlet. Režie: Michael Tarant. Dramaturgie: Markéta Machačíková. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Klára Vágnerová. Hudba: Jan Jirásek.
Premiéra: 18. dubna 2014. Recenze psána z reprízy 24. května 2014 v rámci Divadelní Flory Olomouc.
Foto: Jiří Doležal
