Královny jsou další z inscenací autorské dvojice Roman Vencl – Michaela Doleželová. Poněkud netradičně jsou uváděny nikoli v Moravském divadle, ale na menším jevišti olomouckého Divadla hudby. Nezvyklý počin se ukazuje jako úspěšné opatření. Hra o třech ženách různého věku a povah, které se sejdou na jednom lázeňském pokoji, komorní prostředí potřebuje. Tři ženy, tři charaktery, tři zcela různé životy. A přesto je cosi spojuje…
Jednoznačnou královnou inscenace je Ivana Plíhalová v roli Johany. Totální ignorantka s báječně cynickým smyslem pro humor („Dětma nezatopíš. Velký špatně hoří a malý propadnou roštem.“) se postupně mění v citlivou bytost, která má spoustu vlastních problémů. Ovšem vlastní proměnu nezapomíná vtipně komentovat. Vlasta Hartlová v roli Zity plní tradiční funkci lázeňské drbny. Ale ani její postava není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Postupem času vycházejí najevo temná tajemství z její minulosti – tak závažná, že ji ještě po letech mohou zničit. Hartlová hraje velmi přesvědčivě, škoda je jen okamžiků, kdy ve snaze o zdůraznění okamžiku extrémně přehrává a zbytečně tak svou postavu zesměšňuje. Trojici doplňuje Vendula Fialová jako Eliška. Její entrée – Johana prohlásí: „Nevidíte číslo na dveřích? Jste snad slepá?“ a Eliška vstoupí se slepeckou holí – patří k nejzdařilejším momentům inscenace. Fialová v olomouckém angažmá neskutečně rychle vyzrála z naivní blondýny v plnokrevnou herečku, která v úloze Elišky osciluje mezi radostí mládí a žalem z těžkého postižení.
Scénu a kostýmy mají „na svědomí“ také Vencl s Doleželovou. Lázeňský pokoj se třemi postelemi, nočními stolky, jídelním koutem a dvojími dveřmi je jednoduchý, bohužel však poněkud ošuntělý, což divák nepochopí, zvláště když se Johana několikrát zmiňuje, že se jedná o drahé soukromé lázně. Zdařilým doplňkem je ovšem růžový abstraktní obraz – ozdoba, kterou ve snaze neurazit vkus hostů najdeme snad ve všech hotelových a lázeňských pokojích. Velká škoda ovšem vznikla v případě kostýmů, které autoři příliš nezvládli. Je logické, že Johana, která kvůli zraněné noze tráví většinu času v posteli, má na sobě pyžamo. Proč ale Zita neustále pobíhá po lázních v županu a mladičká Eliška se prakticky nepřevlékne z podivné teplákové soupravy? Vždyť i slepá mladá žena se chce líbit – zvlášť v lázních, což recenzentka jako letitý lázeňský pacient ví z vlastní zkušenosti.
Zcela specifickou složkou inscenace je hudba, která je v tomto případě dílem zpěvačky Radůzy. Na počátku volba jejích spíše abstraktních textů nedává příliš smysl. S tím, jak se začínají odkrývat tajemství jednotlivých postav, se ukazuje, jak hluboké poselství hudba nese. Radůza zpívá o osudových volbách, před kterými denně stojíme, o sebeúctě, zklamání i lásce, která nás těší i zabíjí. Bohužel, zdá se, že inscenátorům zásadně chybí znalost prostředí, téměř jako každý si pletou lázně s nemocnicí. To je dosti velký problém, ale tragikomická nálada celé inscenace je tak intenzivní, že se jí dá odpustit téměř vše. Na příběhu tří žen se totiž dozvídáme velmi podstatnou věc, o které se v dnešní době příliš nemluví. Postava Elišky pronese repliku „Žijme pro druhé, ale jen do určité míry.“ A s tím mohu souhlasit.
Moravské divadlo Olomouc – Roman Vencl a Michaela Doleželová: Královny. Režie a výprava: Roman Vencl a Michaela Doleželová. Hudba: Radůza.
Premiéra 4. února 2013, recenze psána z reprízy 31. října 2014.
Foto: Jiří Doležel
