Několik posledních premiér olomouckého baletu se neslo spíše v konzervativním duchu, což je pro Moravské divadlo dosti typické. Labutí jezero, Romeo a Julie, Spící krasavice – to vše byly kusy jistě zajímavé a dobře propracované, nicméně ničím zvláštní. Zkrátka klasický balet. Po dřívějších experimentálních inscenacích typu Frida nebo Tarzan jako by se v Olomouci slehla zem. V listopadu 2014 však šéf baletu Robert Balogh uvedl Dvořákovu Rusalku – snad nejznámější českou operu převedenou do řeči tance. A právě Rusalka je nadějnou inscenací, mírně postmoderním experimentem ve smyslu hereckém, scénickém i hudebním.
Jezero za svitu měsíce
Inscenaci tanečně drží především ústřední dvojice hrdinů. Irina Laptěva – alternuje ji Karolina Zarach – v roli Rusalky je romantickou vodní vílou, která je schopná udělat pro svou lásku vše. Laptěva je nejen dobrou tanečnicí, ale nezapomíná ani na důležitost mimiky, výrazu ve tváři. Na rozdíl od řady kolegyň tak svou roli opravdu hraje. V jejím způsobu tance je evidentní klasická ruská škola. V každém směru jejím důstojným protějškem není princ, ale vodník. Ivo Jambor je v roli Rusalčina otce tak přesvědčivý, že divák pomine i očividnou skutečnost, že jsou oba téměř stejně staří. Z vodníka vyzařuje majestát i láska k dceři a opovržení ke světu lidí. V jistém smyslu provokativní je ježibaba v podání Jeleny Iliiny. Iliina už je v záporných rolích zběhlá, nicméně její postavy zdaleka nejsou černobílé. Ježibaba v Rusalce tak není klasickou zlou čarodějnicí s bradavicí na nose, ale krásnou stylovou dámou, která má pro Rusalku evidentně větší slabost než třeba princ. Ten se v podání Marina Louise Delavauda opravdu příliš nezdařil. Ve snaze o procítění role intenzivně přehrává a diváka několikrát mimoděk napadne, proč s ním Rusalka vůbec ztrácí čas. Ani z tanečního hlediska není Delavaud nijak výrazný, nehledě na výrazné zakopávání, které by se tanečníkovi stávat nemělo. Nejslabším článkem představení byl Damani Campbell Williams v roli Měsíce, který byl evidentně silně vystresovaný a třásl se natolik, že nezvládal základní pohyby. Velmi dobrý výkon naopak ve své menší dvojroli podala Maria-Sara Richter, která zaujala již jako Dobrá víla ve Spící krasavici. V prvním dějství Rusalky tančí Jednorožce, ve druhém pak Cizí kněžnu. V obou rolích vykazuje šarm a kouzlo osobnosti, spojené s propracovaným hereckým i tanečním výkonem.
Něco takového jako je scéna Jana Duška už v baletu Moravského divadla dlouho nebyla. Rusalka pracuje se dvěma základními druhy prostředí. Prvním je jezero obklopené jen zběžně načrtnutými stíny stromů, druhým pak taneční sál v princově paláci. Divadlo konečně rezignovalo na rádoby trojrozměrné sloupy a arkády a využilo kouzlo jednoduchosti, v tomto případě zrcadel, která jsou snad všude. Jezero je jimi zevnitř pokryto a nakloněno v takovém úhlu, že opravdu vytváří dojem křišťálově průzračné vody. Stejně tak je veliké zrcadlo využito v palácových scénách – visí zde nad parketem a zdvojnásobuje velkolepou scénu plesu. Zrcadla tak symbolizují nejen čistotu Rusalčiny duše, ale i zkaženost a povrchní líbivost princova světa.
Balet nebo opera?
Kostýmy Romana Šolce jsou poněkud rozporuplné. Pozitivním rysem jsou všudypřítomné třpytky, které mají patrně evokovat Rusalčin vodní svět. Jednoduché Rusalčiny bílé šaty z prvního a třetího dějství ostře kontrastují se svatební róbou z dějství druhého. 
Velmi výrazný je vodníkův zářivě zelený kostým, na kterém jako by jezero ožívalo. Půvabné jsou i šaty Cizí kněžny, jejichž rudá barva symbolizuje její úlohu femme fatale nebo stříbrný kostým Měsíce s velkým srpkem na hrudi. Poněkud nepochopitelný však zůstává kostým ježibaby, která v něm připomíná něco mezi Carmen a Grizabellou z muzikálu Cats. V kostýmech davových scén pak zcela převládá nevýrazná šedá barva. V případě dvořanů na plese má patrně naznačovat jejich nevýraznost a znuděnost. Je to však škoda, protože tato tanečně i hudebně propracovaná scéna – jedna z nejvýraznějších scén v celém baletu – by si naopak zasloužila zářivě barevné kostýmy. Stejně tak šedá nesluší v závěrečném dějství Rusalčiným sestrám. Má nejspíš symbolizovat jejich smutek, bohužel v ní však vypadají jako vězeňkyně koncentračních táborů. Divák také jen těžko pochopí, proč jsou všechny rusalky povinně světlovlasé – kdyby měla každá jinou barvu vlasů, působilo by to osvěžujícím dojmem.
Patrně nejproblematičtějším rysem Rusalky je skutečnost, že herci tančí na Dvořákovu hudbu, ale v inscenaci je použita i nahrávka původního libreta v podání olomouckého operního souboru. Některým divákům by to mohlo pomoci k lepší orientaci v ději, kdyby ovšem zpěvu bylo byť jen trochu rozumět. Inscenátoři se patrně nedokázali rozhodnout, jestli chtějí balet nebo operu. Zpěv v tomto baletu neměl nejmenší smysl a jen rozptyloval divákovu pozornost.
Olomoucká Rusalka má řadu pozitivních, ale i negativních rysů. Recenze je z druhé premiéry, je tedy jasné, že se inscenace potřebuje teprve „usadit“. Některé její rysy asi zůstanou nevysvětlené či nepochopené, přesto však v jistém smyslu znamená unikát. Hlavním „tahákem“ Rusalky jsou ve většině případů dobře zvolení tanečníci a neobvyklá scéna. V tomto smyslu je Baloghův balet opatrně experimentální, avšak podat olomouckému veskrze konzervativnímu publiku tuto inscenaci vyžaduje odvahu. Rusalka za návštěvu rozhodně stojí – patří k tomu lepšímu, co může olomoucký balet nabídnout.
Moravské divadlo Olomouc – Robert Balogh: Rusalka. Choreografie a režie: Robert Balogh. Scéna: Jan Dušek. Kostýmy: Roman Šolc.
Premiéra 14. a 15. listopadu 2014, recenze psána z premiéry 15. listopadu 2014.
Foto: Pavel Malý
