Původně měl balet Moravského divadla v Olomouci v sezóně 2013/2014 uvést premiéru Pugniho Esmeraldy. Po údajných neshodách s původními inscenátory byla nakonec naplánována Spící krasavice choreografky Hany Vláčilové. Moravské divadlo s pýchou podotýká, že má na repertoáru všechny tři Čajkovského balety. Otázkou je, zda to v případě Spící krasavice znamená výhru.
Tanečníci bez citu
Jak už se stalo dobrým zvykem, Yui Kyotani v titulní roli je technicky téměř bezchybná – bohužel na úkor citu. Možná je na vině japonská mentalita, která neprojevuje city, nicméně u tak svěží a radostné postavy, jakou je Šípková Růženka, ztuhlý úsměv nestačí. Kyotani roli neprožívá. Stejně tak problematický je Princ Iva Jambora, který tančí výborně, ale působí chladným a lhostejným dojmem. Ani alternace nebyly zvoleny dobře; Jambor s Kyotani se k sobě typově nehodí a i v romantických pas de deux působí, jako by tančili každý sám. Podivně bezbarvý výkon předvedla tentokrát i Jelena Iliina v roli Zlé víly. Davové scény jsou sice pozoruhodně propracované, nicméně šlechta přihlížející slavnostem nemá na jevišti žádný úkol a evidentně se nudí. Světlou výjimkou tak zůstává jen Irina Lapteva v roli Dobré víly; svou bezprostředností a laskavostí oživuje citovou prázdnotu inscenace.
Vydařená scéna
Ovšem Spící krasavice má i svou kladné stránky – scénu Eduarda Přikryla a kostýmy Josefa Jelínka. Jeviště se zámeckými arkádami je příkladem vydařené perspektivní scény a divákům může letmo připomenout zámecké divadlo v Litomyšli. Oživujícím prvkem jsou dva křišťálové lustry, které zlatě osvětlují jeviště.
Kostýmy jsou pak nejvýraznějším a nejcennějším prvkem celé inscenace. Od růžovobílých šatů hlavní hrdinky přes třpytivé róby víl až po královský zlatohlav Růženčiných rodičů – vše je poctou původnímu romantickému pojetí Čajkovského. Vrcholem je scéna, kdy víly svými barevnými sukněmi vytvoří rozkvetlou louku.
Konec inscenace režisér Robert Balogh už bohužel nezvládl a patrně ve snaze o efektivnost přidal čtvrté dějství, zobrazující oslavy Růženčina probuzení. Bohužel divákovi není nijak vysvětleno, jakou úlohu plní na jevišti jednotlivé pohádkové postavy. Vyzdvihněme alespoň Princeznu Florinu Karoliny Zarach, Vlka Oldřicha Linharta nebo Kočičku a Kocourka Kateřiny Iranové a Dmitrije Savakova. Je však evidentní, že čtvrté dějství bylo uměle přidáno a divák se při něm už začíná nudit.
Spící krasavice je tedy spíše zklamáním. Možná se jednalo jen o jedno nevydařené představení, nicméně skutečností zůstává, že balet je příliš dlouhý. Bez zbytečného posledního dějství by byl o půl hodiny kratší a záživnější. Pokud divákům nevadí poněkud unylá klasika, barevná a líbivá inscenace je potěší. Spící krasavice nenadchne ani neurazí. Pokud chtějí víc, doporučuji zvolit spíše Sen noci svatojánské či Labutí jezero.
Moravské divadlo Olomouc – Spící krasavice. Choreografie: Hana Vláčilová. Režie: Robert Balogh. Scéna: Eduard Přikryl. Kostýmy: Josef Jelínek.
Premiéra: 28. března 2014, recenze z reprízy 14. dubna 2014.
Foto: Archiv divadla
