Každá nová olomoucká inscenace v režii šéfa činohry Michaela Taranta vyvolává velká očekávání. Dalo by se říci, že takové kusy znamenají buď naprostý úspěch, nebo naprostý propadák. Tarantův režijní styl může divák buď milovat, nebo nenávidět. Velkolepé vize, patos a drama – je na toto olomoucké publikum připraveno? Na to činohra odpovídá novým nastudováním Shafferova Amadea. Stejnojmenný film zná snad každý. Ale Mozart na jevišti? Režisér Tarant tuto inscenaci uvedl už ve Východočeském divadle v Pardubicích, a s velkým úspěchem. Otázkou zůstává, zda se tento úspěch bude v Olomouci opakovat.
Herecky je Amadeus bohužel mírně podprůměrný, a to především kvůli představiteli hlavní role. Vojtěch Lipina se v kostýmu možná Mozartovi hodně podobá, herecké ztvárnění však poněkud pokulhává. Geniální skladatel se v jeho podání mění na hysterické přerostlé dítě kombinované s neurotikem na pokraji šílenství. Lipina uchvacuje pouze v pasážích, ve kterých uvádí Mozartova díla a nechá se zcela strhnout hudbou. V jiných ohledech ovšem ještě do role nedozrál. Pravým opakem je v tomto smyslu Petr Kubes jako Antonio Salieri. Herec elegantně přechází mezi jednotlivými časovými rovinami, dokáže ztvárnit stejně tak starce nad hrobem jako skladatele v nejlepších letech. Dokonce i jeho dlouhé monology upoutají, zvláště díky Kubesově barvě hlasu. Italské fráze pak už jen zdařile doplňují celek a dodávají na věrohodnosti. Sázkou na jistotu se v olomoucké činohře pomalu stává Anna Stropnická, která v roli Mozartovy manželky Konstance dodává tu pravou dávku naivity kombinované s rošťáctvím. Z menších rolí je pak třeba upozornit na Tomáše Krejčího v roli císaře Josefa II. a Josefa Vránu jako skladatele Haydna. Zbývajících více než deset postav bohužel tvoří jen nepřehlednou změť kostýmů a krinolín. Jak je v olomoucké činohře zvykem, ve snaze o historickou věrnost je jeviště zalidněno obrovským počtem postav, jejichž jména a úlohy si divák nemá šanci zapamatovat a jejichž úloha zůstává nedovysvětlena.
Režisérův dvorní scénograf Jaroslav Milfajt má evidentně slabost pro vertikálně situované objekty – v Hamletovi to byla točna, v Amadeovi klavír visící na lanech ve výši několika metrů. Jeho bližší význam ale opět zůstává nevysvětlen. Stejně tak nepřekvapí obvyklé papírové dekorace, tentokrát okenní vitráže, jejichž umělost přímo křičí, a rádoby klasicistní nábytek, používaný snad v každé historické hře. Je však třeba vyzvednout výbornou práci se světly a skutečnost, že se inscenátoři alespoň snaží o větší propojení jeviště s hledištěm. V praxi to sice vypadá tak, že se postavy občas projdou kolem sedadel a v jednom případě zavítají i na balkony, nicméně i to je v konzervativním olomouckém divadle pokrok. 
Kostýmy Tomáše Kypty nepřinášejí nějaké zvláštní invence a místy opět působí poněkud nepřirozeně. Paruka Vladimíry Včelné alias Salieriho ženy Terezy je naprosto nepadnoucí, stejně tak šaty většiny dam, které snad v kostymérně ani nepřešili. Snad jedinou opravdu zdařile oblečenou postavou je Josef II., který jako by ve své uniformě a paruce přímo vypadl z dobových portrétů.
Pod výběrem hudby a hudební spoluprací je podepsána sbormistryně Moravského divadla Lubomíra Hellová a její erudice je obdivuhodná. Výběr hudby se skutečně povedl, ať už se jedná o oblíbené gongy – opět prvek přítomný snad v každé Tarantově inscenaci – nebo samozřejmě přímo o Mozartova díla. Úryvky z Figarovy svatby, Kouzelné flétny nebo Rekviem, to vše doplněno vydařenými davovými scénami, patří k nejlepším momentům inscenace.
Co tedy přináší olomoucký Amadeus divákovi? Na první pohled by se zdálo, že mnoho ne. Inscenace je herecky spíše podprůměrná, scéna a kostýmy, až na pár vydařených detailů, také nepřekvapí. Běžný konzervativní divák si tedy odnese především hudební zážitek. Přemýšlivý divák ovšem najde další konotace a překvapivě zjistí, že olomoucký Amadeus by se spíše mohl jmenovat Salieri. Hra není totiž ani tak legendou o talentu a úspěchu, jak uvádí její podtitul, ale spíše příběhem o nešťastném člověku, který přes veškerou dřinu a úsilí úspěch fakticky nepoznal. Olomoucký Salieri Mozarta neotrávil, ale postupně mu ovládl život a stal se jeho součástí. Stejně tak se součástí divákova myšlení stane samotná inscenace. Režisér nic nenaservíruje na stříbrném talíři, ale nabízí nekonečné možnosti interpretací a závěrů, ovšem jen pro toho, kdo o ně stojí. Amadeus je inscenací s mnoha rezervami, zároveň však inscenací pro Olomouc rozhodně nezvyklou – překvapivou jako nejkrásnější Mozartova opera.
Moravské divadlo Olomouc – Peter Shaffer: Amadeus. Režie: Michael Tarant. Dramaturgie: Markéta Machačíková. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Tomáš Kypta. Hudební spolupráce: Lubomíra Hellová.
Premiéra 23. ledna 2015, recenze psána z reprízy 16. února 2015.
Foto: Jan Procházka
