Zpět na výpis článků

Na Normě to dává smysl(y)

Divadelní festival Norma, spolupořádaný galerií PLATO Ostrava a pražským divadlem Studio Hrdinů, se tentokrát konal pouze jeden den 3. listopadu 2017 v areálu Dolu Hlubina v ostravských Vítkovicích. Zaměřuje se na současné autorské divadlo, performance, propojování divadla s výtvarným uměním a představuje současná témata, věci pozoruhodné i zdánlivě všední. Festivalový den započal představením Pitch Jana Bárty, který je autorem a zároveň performerem inscenace.

„Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvilkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti.“ – o tato slova z citátu dánského filozofa Sørena Kierkegaarda se inscenace opírá.

Co vnímáme, co nás upoutá, jak udržíme pozornost a napětí, jak dlouho vydržíme dávat pozor? Nad těmito otázkami nás Jan Bárta ponouká přemýšlet.

Představení začalo již vkročením diváků do prostoru „Staré koupelny“. Sál, jak název napovídá, je obložen kachlemi, působí jednoduše až pustě. Scénu tvoří čtvercové pole červeného koberce, na němž je rozestavěna bicí souprava. Na stoličce za bicími sedí Jan Bárta se vztyčenou paží, svírající paličky, hledící kamsi nad stropy místnosti. Připomíná sochu. Jako by ho zastavilo fimfárum ve fázi vrcholného pohybu při hře na bicí. V póze setrvává tak dlouho, dokud se veškeré diváctvo neusadí a nepanuje naprosté ticho, které ruší jen tiché vrkočení ventilátoru ve zdi.

Diváci jsou koncentrováni na jediný záchytný bod v místnosti – Jana Bártu, jehož první pohyb je spuštěn až stavem naprostého ticha a klidu. Naše smysly bezděky vnímají jen živou sochu, ventilátor a střetávající se rytmy dechu lidí v místnosti. V tu chvíli si ani nedokážeme představit, že by tento stav mohlo narušovat něco dalšího. Proměnou osvětlení Jan Bárta opouští původní pózu. Nespěchá. Jako by chtěl změny provést co nejpřesněji. Chvěje se, je napnutý, přesto jeho pohyb plyne.

Dalším ozvláštněním jsou performerova otevřená ústa. Škleb a měnící se grimasy doprovázejí jeho pohyb. Jan Bárta postupně přesouvá v neměnném tempu bicí soupravu do rohů scény. Odhozená stolička dopadne těžce na zem a skončí v přítmí hlediště. Performer objevuje zvuk a rytmus jednoduchou hrou na buben, který zůstal ve středu červeného čtverce. Je zvukem a rytmem fascinován a svou fascinaci přenáší na publikum. Představení vrcholí napínavou snahou o rekonstrukci odhozených předmětů do původní podoby scény současně s udržením rytmu bubnování. Stolička je příliš daleko, přesto však věříme, že tento boj má cenu. Jsme jako u vytržení, přejeme si, aby se „to“ nepokazilo.

Potlesk, klanění. Opona nepadá, ale skončilo to doopravdy? Hluk, hlasy, šumy, dav mě žene rychle pryč. Je toho příliš. Chci se vrátit zpět do ticha s výhledem na červený koberec. Zpětně si uvědomuji, že jsem v průběhu představení nepřemýšlela nad tím, co se na čtvercovém koberci odehrává. Vlastně jsem strnula spolu s hercem, ostatními diváky – celou místností.

Díky Bártou vhodně zvolenému konceptu a důsledné interpretaci ve zvoleném přístupu Pitch odpovědělo na otázky kladené na začátku: Oprostíme-li se od času, rozumu, zaměříme-li se na méně podnětů a přidáváme-li je postupně, jsme schopni vnímat a silněji prožívat momenty našeho pozorování všemi smysly. Smysly nám stále fungují.


  • JAN BÁRTAPitch
  • Režie, choreografie, performer: Jan Bárta
  • Dramaturgie a režijní spolupráce: Tereza Vohryzková
  • Hudební spolupráce: Tomáš Procházka, Erikk Mckenzie
  • Světelný design: Tomáš Morávek
  • Produkce: Markéta Černá

Premiéra 17. 12. 2015, psáno z reprízy 3. 11. 2017 v rámci festivalu autorského divadla a současného umění Norma.

FOTO: archiv festivalu Norma.

Poslední články autora

metaBALETKY – NEUMÍRAJÍCÍ LABUTĚ

Napojit se na hirošimskou tíseň

Únik do Petrkova