Jiří Nekvasil, český operní režisér a od roku 2010 také ředitel Národního divadla moravskoslezského, zavítal 29. března do Olomouce na pozvání projektu Reactor, který se v rámci předmětu Management kultury snaží představit osobnosti působící na poli divadla, filmu, televize a rozhlasu. Beseda s Jiřím Nekvasilem byla orientována směrem k vedení velké čtyřsouborové instituce jakou je Národní divadlo moravskoslezské, na což jsme v následujícím rozhovoru navázali.
Na besedě jste zmínil, že Ostrava je specifickým místem. V čem podle Vás tato specifičnost spočívá?
Ostrava je celkově jedinečný prostor, je třetím největším městem v České republice, ale na rozdíl od Prahy či Brna nebo Olomouce nemá středověkou ani barokní historickou tradici. Je to v podstatě produkt 19. století vyrůstající v souladu s průmyslem a těžbou uhlí, čímž vznikala i celá její kulturní infrastruktura. Uhlí se však v Ostravě již přes 20 let netěží, a tak se otevřel prostor pro nové využití. Rovněž poloha města je zajímavá, jelikož leží u hranic, čímž vzniklo místo s bohatou multikulturní tradicí. Nejbližšími velkými městy jsou totiž například Katowice, Krakov, Vídeň či Bratislava, přičemž Praha je nejdál. V tom tedy tkví specifičnost Ostravy. Navíc je divadelně pluralitním městem, kde vedle sebe existují tři profesionální činoherní scény. Tím, že před 26 lety vznikla Ostravská univerzita s filozofickou fakultou, fakultou umění a pedagogickou fakultou, se mění poměr humanitně vzdělané inteligence a do města, za tímto vzděláním, přichází více mladých lidí. Do té doby šlo získat humanitní vzdělání ve velmi omezeném rozsahu pouze na samostatné pedagogické fakultě. Ostatní vysokoškolské vzdělání bylo možno v Ostravě získat na Vysoké škole báňské, která zde působila od roku 1945. Do té doby zde žádná vysoká škola nebyla.
Vnímáte vliv studentů na poli kultury?
Určitě ano. V posledních letech dochází ke vzniku nových kulturních center s nezávislou produkcí,
například Cooltour, Stará aréna nebo Absintový klub Les. Zde se rodí netradiční projekty vycházející čistě z lásky k umění, jako například Shakespearovský les v Lese, v němž účinkovali výhradně místní štamgasti či Undergroundové pašije, kde spolupracovalo velké množství profesionálních herců ze všech ostravských scén. Tato spolupráce divadelníků z konkurenčních souborů je dalším fenoménem Ostravy.
Přesuňme se k vedení divadla. Jaké charakteristiky by měl podle Vás ředitel takto velké kulturní instituce mít?
S lehkou nadsázkou se dá říct, že ředitel by měl být jakýmsi principálem. Určitě by měl mít cit pro divadlo a schopnost vnímat jej jako celek. Divadlo je totiž organismus, ve kterém každý vnímá svoje potřeby jako ty nejdůležitější, a proto je třeba umět tyto požadavky korigovat a usměrňovat. Divadlo není firma jako každá jiná, nedá se k němu přistupovat pouze jako k nějakým číslům. Musíte do něčeho investovat tak, aby se vám to vrátilo – vytvořit si vlastní specifickou značku na jejíž kvalitu budou diváci slyšet. Zároveň je velké vícesouborové divadlo s tradicí, jakým je Národní divadlo moravskoslezské, rovněž i důležitou kulturní institucí. Nejen proto, že vytváří kvalitní divadelní produkce všech žánrů, což je pochopitelně jeho prvořadým úkolem, ale také je schopno svou činnost artikulovat a zařadit v širších společenských i kulturních souvislostech a pečuje i o svou paměť.
Pokud se nemýlíme, tato riskantní investice proběhla v případě souboru opereta/muzikál.
Ano. Ten se za poslední roky přerodil v moderní hudební ansámbl se světovým repertoárem. Operety se začaly vyčerpávat. Umělecká úroveň posledních produkcí byla mnohdy velmi problematická a divácký zájem byl na ústupu. Bylo jasné, že existují dvě možnosti: buď samostatně fungující soubor úplně zrušit a občas uvádět nějaké operety, zpěvohry či muzikály s činoherním či operním souborem – jak to například funguje v Olomouci – nebo to posunout úplně jinam. Tato změna nastala s novým nastudováním muzikálu Marguerite, který byl sice ještě přijat rozporuplně, ale přesto dal impuls k nové tváři souboru, kterou dál úspěšně rozvíjíme. Byl to obrovský risk, který se ale vyplácí. Publikum muzikálových produkcí je zároveň věkově nejpestřejší a intelektuálně nejrozmanitější, což může být dáno také faktem, že muzikál jako žánr kombinuje velké množství druhů umění – od tance přes zpěv až po činohru a zároveň čerpá i z literárních či biografických látek.
Vnímáte podobný přerod i v rámci ostatních souborů?
Nejvíce asi v případě souborů opery a baletu. Ty stále rostou a jejich repertoár míří ke světovosti. Díky současné šéfce souboru baletu Lence Dřímalové se tanečníci potkávají s vynikajícími choreografy. Již podruhé se na našem jevišti objevil Jiří Kylián a dále spolupracujeme například s Youri Vámosem, jenž je skutečně světovým tvůrcem, a který pro nás obnovuje své starší balety. Uvedli jsme i choreografie Ohada Naharina, Itzika Galliho a Mario Schrödera. Nedávno dokonce proběhla světová premiéra Tří Mušketýrů s originální autorskou hudbou Jana Kučery a choreografií Paula Chalmera vytvořenou našemu souboru přímo na tělo.
Autorským počinem byl také nedávný projekt L2: Brána života. Na základě čeho jste tento velmi specifický titul zařadili právě do repertoáru souboru opereta/muzikál?
L2 se pohybuje mezi operou, činohrou a pohybovým divadlem ve svých ne zcela tradičních podobách. Proto jsme inscenaci v podtitulu nazvali jako „ozdravné operum“. Právě soubor operety/muzikálu je nejsyntetičtější a ukázal se jako nejvíce připravený tento titul uchopit. Díky své netradičnosti a velmi specifickému originálnímu tématu (spontánní vyléčení zlomeného obratle L2) přilákala L2 do divadla zároveň i lidi, kteří by se tam jinak nikdy nepodívali.
Diváci tedy na tyto změny reagují pozitivně?
Diváka musíte přesvědčit o kvalitě, ze které už nesmíte couvnout. Lidi to prostě poznají. Pokud je začnete „krmit“ tou nejvyšší kvalitou, na kterou jste v daných podmínkách schopni dosáhnout, rychle si na ni zvyknou a už pro ně bude samozřejmostí. Pro divadlo je to samozřejmě velká zodpovědnost, jelikož důvěru, kterou si u diváků těžce vybudujete, lze velice rychle zase ztratit. Nepodceňujte diváky. Nemám rád řeči typu: lidé to nepřijmou a nebude se jim to líbit! Přece dokud jim to nenabídnete, nemůžete nic takového tvrdit. Buď si totiž můžete zvyšovat ego a prosazovat pouze vlastní tvůrčí ambice nebo máte světový přehled a dáte prostor i jiným umělcům. Pokud nabízíte pestrost a kvalitu, na které si vytvoříte svou značku, získá divadlo své pravidelné návštěvníky, přicházející si pro svůj zážitek tady a teď, který nikde jinde neuvidí. Obecně si atmosféru živého divadla spojenou s interakcí a sdílením zážitku mezi diváky v televizi nepustíte.
Národní divadlo moravskoslezské čeká jubilejní stá sezóna. Co při této příležitosti chystáte?
V průběhu sezóny 2018/2019 budeme uvádět díla, která se během období existence divadla na scéně ještě neobjevila, a zároveň ke stem letům od zahájení jeho činnosti v roce 1919 uvede každý soubor nějakou inscenaci premiérovanou v historicky první sezóně divadla. Století je dlouhá doba, zvláště v kontextu historie Ostravy. Je to jakýsi mezník, poskytující nám svou inspirativní paměť a prostor pro reflexi. I proto se připravuje projekt, jenž souvisí s probíhajícím digitalizováním archivu NDM. Chtěli bychom vytvořit společný server všech ostravských divadelních scén, na kterém bude postupně zmapována celá divadelní historie Ostravy. Začneme historií poválečného divadla, časem by se mohlo zpracovat například i heslo divadla německého. Projekt je zatím v začátcích, ale základ byl již vykonán, a jak se bude dále vyvíjet, záleží hlavně na získání dalších finančních prostředků. Rozhodně by však mohl být impulsem i pro vás jako studenty, k tvorbě bakalářských či jiných prací, které by tímto získaly uplatnění.
Doufáme, že se tento projekt podaří zrealizovat a moc děkujeme za rozhovor.
Rozhovor vedly Michaela Kunčarová a Tereza Bernardová.
FOTO: archiv Moravskoslezského divadla, www.divadelni-noviny.cz
