Čtvrtý večer Divadelní Flory patřil inscenaci Pustina divadelního spolku Jedl ve spolupráci s taneční skupinou 420people v režii Jana Nebeského. Choreografii vytvořil umělecký ředitel souboru 420people Václav Kuneš. Inscenace byla osobitou adaptací stejnojmenné básně T. S. Eliota a částečně inscenátoři vycházeli také ze starozákonního textu Kazatel a meditačních manter. Nebeského dílo lze vystihnout jako kaleidoskopickou mozaiku divadelních složek, která se snaží před zraky diváků propojit v působivý postdramatický tvar spojující činoherní divadlo, hudbu, zpěv, výtvarné umění a samozřejmě tanec.
Právě tanec a hudba jsou nejsilnějšími a nejzdařilejšími složkami celé inscenace, bohužel na úkor herectví. Přestavení je jakousi melancholickou meditací nad životem a hledáním smyslu lidského bytí nesoucí se v nihilistické atmosféře. Václav Kuneš dokázal toto vystihnout tancem s éterickým nábojem, který mohl v divácích evokovat mystické tance starých kultur s přesahem do contemporary dance. Projev tanečníků rezonoval s hereckou dikcí, a tím byl určován i celý temporytmus představení. Jak jsem již předestřel, nejproblematičtější bylo herectví, kdy projev Lucie Trmíkové (též autorky scénáře) a Petra Jeništy byl ze začátku koncipován na základě expresionistického ich-herectví. Toho si mohl divák povšimnout v okamžiku, kdy herci měli oblečené křiklavě barevné pláštěnky. Dále, když byli herci převlečeni do trikotu s nápisy „ona“ a „on“, se jejich dikce zjemnila a zcela civilního rázu nabyla v okamžiku, kdy herci byli oblečeni do bílých košil. Nicméně herectví jako takové postrádá jakoukoliv uměleckou rafinovanost a schopnost cokoliv předat divákům. Herecká složka je utopena v záplavě hudebních, tanečních a výtvarných variací, které vytvářejí velmi enigmatický tvar.
Nelze však nepochválit originální režijně-scénografickou koncepci, kdy kostýmy určují herecký projev, který lze interpretovat jako cestu moderního člověka hledajícího svoji přirozenost a kterou pravděpodobně na konci nachází. Celý koncept inscenace lze vystihnout pojmem teoretika Jeana-Francoise Lyotarda energetické divadlo. Jedná se o pojem, kdy inscenace není postavena na významech, ale na síle artefaktu ve své přítomnosti. Lze také aplikovat principy postdramatického divadla Hanse-Thiese Lehmanna, kdy se již neinscenuje primárně dramatický text, ale imprese, které mají doléhat na diváka. Autor hudby Martin Dohnal v diskuzi, která byla po přestavení, uvedl, že „pokud je umění doslovné nebo divák může dílo snadno rozšifrovat, tak se velice rychle vyčerpá“. Pan Dohnal má samozřejmě pravdu, umění má pracovat s jinotaji a znaky. Pokud je ale míra srozumitelnosti překračována, hrozí, že se z díla stane arogantní umělecká manýra neberoucí ohled na diváka.
- DIVADELNÍ SPOLEK JEDL & 420PEOPLE – Pustina
- Režie a scéna: Jan Nebeský
- Choreografie: Václav Kuneš
- Scénář: Lucie Trmíková
- Hudba: Martin Dohnal
- Kostýmy: Petra Vlachynská
- Účinkují: Lucie Trmíková, Petr Jeništa, Jan Mikušek, Filip Staněk, Lukáš Nastišin
Premiéra 18. října 2018, psáno z uvedení 18. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Divadelní Flory
